19. května 2016 10:13 Lidovky.cz > Zprávy > Lidé

POHNUTÉ OSUDY: Z prvních dvou Čechoslováků na Everestu se dolů vrátil jen jeden

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Jozef Psotka | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Jozef Psotka | foto: Lidové noviny
PRAHA Nejdříve se přihlásila absolutní radost. O několik hodin později ji však vystřídal absolutní smutek. Majestátní matka hor aneb nejvyšší hora světa Mount Everest totiž 15. října roku 1984 z ničeho nic až krutě zakabonila svoji do té doby zdánlivě vlídnou tvář. Toho dne otevřela vrchol pro první Čechoslováky v dějinách – Zoltána Demjána a Jozefa Psotku. Dolů ale pustila jen toho prvního.

Na tehdejší dobu tradičně mamutí expedice, kterou vedl František Kele, čítala 25 jmen. Mount Everest se jí ale dlouho bránil, až se nakonec rozhodl otevřít svůj vršek pro dva nejpřipravenější muže – Zoltána Demjána (29 let) a padesátiletého Jozefa Psotku. Společnost jim tehdy na cestě k nebesům činil i uznávaný šerpa Ang Ritha. 31 let poté, co se z Everestu poprvé rozhlíželi lidé – Edmund Hillary a Tenzing Norkej – se tedy mohli radovat i Čechoslováci. Tedy přesněji – dva slovenští horolezci. K vrcholu se prodrali polskou cestou jižním pilířem a nahoře se společně se šerpou všichni objali. Stalo se tak 15. října v 15.15 hodin. Nahoru stoupali bez kyslíku, což jen umocnilo hodnotu jejich výkonu. Mimochodem pouhých šest let poté, co se výstup bez pomoci kyslíkových bomb poprvé povedl Reinholdu Messnerovi s Petrem Habelerem. Patnáctky ale Slovákům přinesly jen mihotavý závan štěstí.

Nad Everestem náhle zadul ničivý orkán a sestup se změnil v boj o holý život. Protože jim začaly rychle omrzat ruce i nohy, zdrželi se na vrchu pouze letmých deset minut a otočili se směrem dolů. „Juzek, jak zněla jeho přezdívka, sestupoval trochu pomaleji, a zřejmě i proto mě požádal, abych šel napřed a prošlapal jim cestu ke stanům v Jižním sedle. Dolů jsme i vzhledem k mizernému počasí sestupovali jednodušší klasickou cestou a právě v Jižním sedle jsme chtěli přenocovat,“ vzpomíná Zoltán Demján. Ikona slovenského horolezectví, muž, který dokázal o čtyři roky později šokovat neuvěřitelně obtížným prvovýstupem na Dhaulágiri, oceněným Mezinárodní horolezeckou federací jako nejlepší světový výstup roku. „Juzkovi s Angem Rithou jsem nechal svoji čelovku, protože žádnou neměli. To bylo naposledy, kdy jsem Psotku v životě viděl,“ neskrývá ani po dlouhých letech Demján smutek.

Tělo našli ve výšce 6700 metrů

Jenže v Jižním sedle našel namísto kýžených spásných stanů holandské výpravy jen jejich ruiny. Proto pokračoval v sestupu, jenže ve tmě minul stan třetího tábora. Až po půlnoci se víc mrtvý než živý dostal do „dvojky“ kde se ho ihned ujal lékař výpravy. „Sáhl jsem si na absolutní dno fyzických i psychických sil. Pochopil jsem tehdy, že se člověk nikdy, ani v té nejsvízelnější situaci, nesmí vzdát naděje. Tahle víra mně zachránila život.“ Drama ale pokračovalo především vysoko nad ním. Ráno se v táboře číslo dvě zjevil šerpa a sděloval, že totálně vyčerpaný Psotka odmítl jít dál a rozhodl se bivakovat v sedle. Ang Ritha si ale tak vysoko bivakovat netroufal.

Ihned se zorganizovala záchranná skupina, ale další den se nikomu až nahoru do míst, kde by se Psotka mohl nacházet, nepodařilo dojít. „Až 17. října se podařilo přetraverzovat z polské trasy na klasickou Jozefu Justovi a po několika hodinách pátrání našel ve výšce 6700 metrů Psotkovo tělo,“ vrací se ke smutnému příběhu Milan Vranka, slovenský novinář a spisovatel, který se specializuje na horolezectví. Psotka se zřítil do Západního kotle a neměl sebemenší šanci přežít. „K Justovi po čase vylezli i další členové výpravy a kamarádovy ostatky uložili v ledovcové trhlině,“ dodává Vranka. Mimochodem Justův život, stejně jako jeho dalších tří slovenských kamarádů, vyhasl o čtyři roky později právě ve stěně Everestu...

Jozef Psotka

Jozef Psotka

Proč ale vlastně Psotka zemřel? Přecenil snad při cestě vzhůru své síly a při sestupu v ničivém vichru a třeskutém mrazu se mu jich už nedostávalo? Anebo snad svoji roli sehrálo jeho 50 let? „O Psotkovi se vědělo, že patřil mezi nejobětavější horolezce. Nikdy neváhal tvrdě pracovat i pro druhé,“ zdůrazňoval v roce 2012 Zdeněk Hrubý, tehdejší šéf českého horolezeckého svazu a vynikající lezec, který zemřel před třemi lety při výstupu na Gasherbrum I.

„Tenhle příběh je sice dodnes názorově stále otevřený, každopádně je ale prokázané, že i v 50 letech je možné udělat ve vysokých horách velmi kvalitní výstup. Vemte si třeba Radka Jaroše,“ zmiňoval Hrubý slavného českého horolezce, kterému bylo 50 před dvěma lety. „Podívejte se, jaké skvělé věci předvedl! Je nepochybné, že leze v naprosto špičkové formě, a ať si vezme s sebou jakéhokoliv parťáka, vždycky je jasně nejlepší. Takže tu padesátku bych až tak zásadně neřešil...“ mínil Hrubý.

Naše rozhodnutí bylo moudré

Hrubý také připomněl, že vystoupit na Everest je snazší než bylo dříve, protože cesta nahoru je mnohem lépe zajištěná. „Faktem ale také je, že tehdy se jednalo o unikátní státní expedici a motivace vylézt na Everest jako první Čechoslováci byla mimořádně silná.“ Měl se tedy snad Psotka otočit už dávno pod vrcholem? Těžko říct. Každopádně jistým varovným signálem pro něho mohl být výstup na Kančendžungu (8586 m) v roce 1981, odkud ho ve vážném stavu dolů dostal jeho parťák Ludovít Záhoranský. A po sestupu mu údajně náležitě vyčinil, že si nenechal potřebné síly na návrat. „Je pravda, že tehdy šli oběma nahoru pomoci i Jožo Just s Marianem Zaťkem,“ přemítá Demján. „A Juzka stáhli dolů... Jenže po boji je každý generál.“

Po návratu expedice z Mount Everestu se občas nadhodila otázka, jestli strategie sestupu byla správná, zdali trio Demján, Psotka, Ang Ritha nemělo jít pospolu. „Ono je trochu jiné posuzovat věci, které se dějí kdesi téměř devět tisíc metrů vysoko nad mořem, někde v nížině ve výšce 200 metrů,“ pokračuje Demján. „Tam nahoře je všechno úplně jiné a já jsem dodnes přesvědčený, že naše rozhodnutí bylo v dané situaci nejmoudřejší. A ještě něco – těch Juzkových 50 let neznamenalo žádný problém. Kondičně byl totiž v naprosto excelentním stavu.“

Nejuznávanější český horolezec ve vysokých horách Radek Jaroš přiznává, že také nemá rád hospodské mudrcování na téma, co by se tam nahoře mělo dělat v oněch zoufalých podmínkách, o nichž nemají obyčejní smrtelníci ani potuchy. „V těchhle extrémních výškách druhému prostě nemůžete pomoci, skutečně není v lidských silách někoho snést dolů třeba z osmi tisíc,“ ví moc dobře. „A fakt nemám rád řeči, že se někdo na toho druhého nahoře vykašlal. Každý příběh je jiný, ale v těch velkých výškách jde člověk jen a jen za sebe. Každopádně je ale nutné pokaždé soudně zvážit svoje možnosti a brzdit případné přetažené ambice a snahu vystoupit na vrchol za každou cenu. Většina horolezců se domlouvá, jakým kdo asi tak půjde tempem a kde se sejdou. Psotka pro mě znamenal vždycky velké jméno československého lezení. Bohužel jsem se s ním ale nikdy nepotkal, protože teprve dva roky předtím, než umřel, jsem s lezením začal.“

Hrdinství na Makalu

Psotka se nicméně mnohokrát snažil ono pravidlo o nemožnosti pomoci tomu druhému zlomit. O snad nejdojemnější počin se postaral v roce 1973 na Makalu, kde se český horolezec Jan Kounický po pádu vážně zranil a všichni jeho kamarádi věděli, že ho dolů nedokážou snést. Psotka tehdy oželel výstup na vrchol a u Kounického počkal až do jeho skonu neskutečných osm dnů v zóně smrti, ve výšce 7850 metrů! Riskoval sice velmi vážně svůj život, ale kamaráda neopustil...

Mount Everestu se také říká nepálsky Ságarmáta (Tvář nebes) anebo tibetsky Čomolungma (Bohyně země). Jeho tvář zůstává po desetiletí dál chladná, tajemná a snad i záhadná. Připomíná temnou pyramidu podobnou obrovskému památníku. „Everest můžeme obdivovat, ale ne milovat,“ prohlásil kdysi německý horolezec a spisovatel Karl M. Herrligkoffer. Největší problém téhle hory hor spočívá v extrémní výšce (podle posledního měření z roku 1999 má 8850 metrů), protože jejích téměř devět tisíc metrů nad mořem ji staví do naprosto jiné dimenze než ostatní osmitisícovky.

Dost možná že mnozí lidé nikdy nepochopí, proč se horolezci do země věčného ledu, sněhu a kamení stále pachtí. Objasnit jejich počínání by snad mohla třeba částečně slova Edmunda Hillaryho: „Svět potřebuje lidi, kteří dovedou něco udělat, a ne lidi, kteří jen dokážou vysvětlit, proč něco neudělali.“ Do té první skupiny bezpochyby patřil i velký dobrák a muž se srdcem na dlani Jozef Psotka.

VÁCLAV CIBULA
  • 0Diskuse




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Dětská kosmetika, po které se vaše dítě neoprudí
Dětská kosmetika, po které se vaše dítě neoprudí

Recenze si přečtěte na eMimino.cz.