25. ledna 2016 6:30 Lidovky.cz > Zprávy > Lidé

POHNUTÉ OSUDY: Závěrečná koupel
beatnické básnířky Vladimíry Čerepkové

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 4Diskuse
Vladimíru fotografovala v Paříži v roce 1970 Daniela Horníčková. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Vladimíru fotografovala v Paříži v roce 1970 Daniela Horníčková. | foto: Daniela Horníčková
Zemřela v horkém létě roku 2013. Beatnická básnířka, říkají o ní teoretici. Zrozená do podivné rodiny, prošla děcáky, pasťáky a přitom jako spásu psala básně. Toulala se noční Prahou se zpěvačkou Evou Olmerovou, kamarádila s básníkem Václavem Hrabětem... A pak jednoho dne v roce 1968, s pětikorunou v kapse, utekla do Francie.

Byly jsme si s Vladimírou blízko. Spousty let. Naposledy jsme se „viděly“ v dubnu 2014 na břevnovském hřbitově. Její kamarádi se složili na hrob, na náhrobek, a hlavně na knihu básní z pozůstalosti a několika rozhovorů – Nabíledni prázdno.

Báseň z pozůstalosti – bez názvu

Jak zbylo málo
k vymýšlení
ze kterého povstal svět
závěrečná koupel
je smrt

Vyšla v nakladatelství Torst v den, kdy se její popel začal mísit s popelem kamarádů, kteří leží nablízku a za kterými Vladimíra chodila, když bývala v Praze. Nakladatel Viktor Stoilov na hrob položil její autorský výtisk a jeho žena Míša ho posypala růžovými a bílými tulipány. Taky kameny přivezené od Atlantiku.

Pohřeb to byl nějak veselý. Na harmoniku hrál Pepíček Čečil, parťák Bohumila Hrabala, se kterým se Vladimíra vídala a zpívali spolu pražské odrhovačky. I u hrobu se zpívalo, pískal Jiří Stivín, který Vladimíru znával a fotil.

A pak se šlo do hospody. Do Jericha. Tam byla Vladimířina základna. Sedávala tam často i sama, u malého piva, nad malým notýskem a zápasila s mobilem. I sem přišli z „pohřbu“ její dva poslední muži: Jan Borm a Pierre Helzel, kterému zemřela v náručí.

‚Vladimírovština‘

Zvláštní trojice. Jan, vysokoškolský profesor, Němec v Paříži, o dvacet let mladší než Vladimíra – žili spolu čtvrt století, když ji opustil. Nepřežila to, myslím. Naštěstí tu byl Pierre, Rakušák, filozof, praktický člověk, který ji nenechal v té zoufalé bryndě. Tahle trojice měla – kvůli Vladimíře – svůj vlastní jazyk, divnou angličtinu, míchanou s němčinou, francouzštinou a češtinou. Přestože oba pánové mluvili bravurně několika jazyky, spolu francouzsky, když přišla Vladimíra, spustili tu jejich „vladimírovštinu“. Zvláštní buňka... soužití na celý román.

Seděla jsem s nimi jednou na koncertu DG 307 v Lomečku u Mrákova. Tři lidé jaksi „ve věku“. A najednou z nich ten čas spadl. Nevydrželi sedět. Řádili v jakémsi psychedelickém stavu neomezeni časem, prostorem, jen tím zážitkem sdíleným s Pavlem Zajíčkem. Mimochodem kamarádem Vladimíry. I on byl na břevnovském hřbitově.

U červeného na Vinohradech

Vladimíra s Janem a někdy i Pierrem u nás doma na Vinohradech občas pobývali. Přivezli víno, sýry a Vladimíra vařila. Rituálně, jednoduše a strašně dobře. Na ty dny, kdy se stala paní mé kuchyně, si prostor uzpůsobila sobě. A já ji nechala, jako jedinou na světě, zasáhnout do mého vkusu. Ozdobila okna záclonkami, zaclonila sklo ve špajzu barevným závěsem, stůl pokryla ubrusem, nakoupila kytky, prostě se zabydlela. Jako všude, kde se zjevila.

Vracela jsem se domů často v noci, všichni už spali a to byl čas Vladimíry. A můj. Upíjely jsme její obyčejné červené víno, v tichu kuchyně, ona odsunula svůj notýsek, obyčejnou tužku... a mluvily jsme tiše skoro do rána. Ona mluvila, já poslouchala. Její život, příběhy z dob její pařížské závislosti na alkoholu, jak při jednom mejdanu kamarádi odešli pro další víno a ona už se jich nedočkala. „Chápeš to? Tu zradu? Já jsem to potřebovala, oni to věděli...“

Milovala americké básníky, s jedním z nich – Allenem Ginsbergem – se potkala v Praze v roce 1965.

Milovala americké básníky, s jedním z nich – Allenem Ginsbergem – se potkala v Praze v roce 1965.

Nebo si jednou vyhrnula sukni, na stehně se jí zabělela pořádná jizva. „Moje matka...,“ řekla. Neměly se rády, kdoví, co všechno se dělo, nedovedu si dát do souvislosti její vyprávění – co je příčina, co následek a důsledek. Popisovala mi jejich zoufalý, nevytopený domov na Vinohradech, kde nebylo jídlo, nic, co dělá domov domovem. K tomu domu se dokázala přiblížit s Janem až mnoho let potom, kdy se vracela z Paříže do Prahy.

Jednou jí volám do Francie kvůli dopisu, co jí přišel do jejího jediného – a tak krátkého – trvalého bydliště u nás na chalupě na Chodsku, které jsme spolu zařídily, když to potřebovala kvůli úřadům. Ještě jsem nestačila říct nic, a ona: „Umřela, já jsem to cítila. Otevři to.“ Byl to dopis od notáře, o dědictví po matce. Řekla mi, ať to okamžitě zničím. Ničila všechno, co ji s dětstvím spojovalo. Jen paměť si vygumovat neuměla.

Zvláštní v obyčejnosti

Pozorovala jsem ji, jak krájí zeleninu do polévky, jak přesazuje kytky, navěšuje na třešeň cingrlátka proti kosům. Zručně, systematicky, rychle. Jak na Janově rodinné horské chatě v rakouském Dachsteinu přichystala úžasnou večeři a litovala mohutné větve jabloně, která se zlomila pod vahou sněhu.

Dachstein

Do svého dětství
do svých her
a květin horských
i mě (mne) jsi přivedl
do jezer černých
(abych v nich umřela)
abys mě (mne) utopil

(19. 7. 2010)

Tam bývala šťastná. Jan tam jezdil v dětství se svou zámožnou německou rodinou a znal tam každý kus lesa. Chodili se každý den koupat do ledových jezer, o tom dokázala podrobně vyprávět hodiny. Měla to tam ráda. I jedna z jejích posledních básní nalezených v pozůstalosti se jmenuje Dachstein. Jan už z jejího života zmizel. Nemohla tomu uvěřit.

Tyhle všední jednoduchosti byly to jediné, co Vladimíra dokázala dělat systematicky. V ničem jiném se neuměla přizpůsobit nějakému řádu. Zaměstnavateli ani náhodou.

Nepoznala jsem ji v době, kdy pila. Jen vím, že zvládla tu závislost opustit sama. Zažila jsem ji ovšem jako vášnivou kuřačku. I cigarety dokázala jednoduše típnout navěky. Musela mít sílu, nejen vnitřní.

Když nás jednou nechtěl pustit pořadatel na koncert dalšího kamaráda Vlastimila Třešňáka v Balbínově poetické kavárně a byl u toho dost neomalený, málem ho zmlátila. Chci se do té skoro rvačky míchat, když Jan mě chytne za rukáv a česky mi řekne: „Nech ji. Je taková. Zvládne to.“ Třešňákův koncert jsme si dost užili.

Teď nejsem novinářka

O Vladimíře a přátelích

Vladimíra měla spousty skvělých kamarádů – od cikánských muzikantů po hloubavé filozofy. Její dobrou přítelkyní byla třeba Jana Boková, která ji „zvěčnila“ v dokumentu Bye Bye Shanghai o českých emigrantech, kteří se vracejí.

Domluvily jsme se předem. Bydlívali tehdy s Janem v pronajatém bytě v Suchdole. Byl plný jablek, která Vladimíra milovala, bylinek, deček... „Ne, nezveřejním to, když nechceš,“ říkám jí. Jen si pustím tenhle malý diktafon, abych nezapomněla. Sedla si proti mně na gauč a já se zeptala, už nevím na co...

Mlčela a viděla jsem, jak tuhne. Jak se z ní ztrácí energie... A pak začala, pár slov, když řekla: „Vypni to.“ Třásl se jí hlas. „Připadám si jako u výslechu, jako v pasťáku...“

Diktafon jsem tak mezi nás už nikdy nevpustila. Nebaví mě trápit lidi, zvlášť Vladimíru ne. Ráda jsem to vyměnila za další večery u vína, kdy jsme spolu byly jen tehdy a tam.

Několika lidem však Vladimíra šanci dala: sepsali spolu rozhovory, někdy krátké, někdy věcné, často si protiřečící, mystifikující, ale přece jen autentické. Nakladatel Viktor Stoilov čtyři z nich posbíral právě do knihy Nabíledni prázdno.

  • 4Diskuse


P. Hájek zvědavec 18:04 28.1.2016
P. Hájek prd 18:04 28.1.2016
P. Hájek org 18:04 28.1.2016
P. Hájek vedavec.org 18:03 28.1.2016

REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

BMW X3 xDrive20d 2015 ·
BMW X3 xDrive20d 2015 ·

r.v. 2015, naj. 15 040 km, diesel
1 100 000 Kč (s DPH)