10. února 2016 7:00 Lidovky.cz > Zprávy > Lidé

POHNUTÉ OSUDY: Závodník Vincent Junek
jako první nepřežil Zelené peklo

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 1Diskuse
Vincenc Junek | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Vincenc Junek | foto: Reprofoto
Té trati se výstižně přezdívá Zelené peklo, vždyť roky tu nešlo o to vyhrát, ale přežít. I čísla mluví jasně: na Nürburgringu od jeho otevření v roce 1927 zemřelo 75 závodníků a další desítky amatérských jezdců. Tou první obětí byl ale v roce 1928 Čech Vincenc Junek, manžel slavné Elišky Junkové.

Stála pod narvanými tribunami a na dohodnutém místě kolo co kolo, kdy kolem ní prosvištěl manžel, mu dávala dohodnuté signály. Pak najednou nic. Jen prázdno a čekání. Projíždělo jedno auto za druhým, soupeři se střídali, kdekdo už měl páté kolo za sebou, jen její „Oček“ nikde. „Snad ne?“ bleskla Elišce Junkové hlavou děsivá myšlenka.

Myšlenka, která už v tu chvíli byla pravdou. Její manžel měl přes měsíc objednanou helmu, jenže přes veškeré urgence z Francie nedorazila, a tak se na Nürburgring pustil bez ní. Snad aby měla Eliška klid, nasadila mu ještě před startem na ruku náramek – a jak doufala talisman pro štěstí. On ale na něm spatřil číslo a téměř rouhačsky žertoval: „To je telefonní číslo, abyste mi mohli zavolat, až budu v nebi?“ Manželka ho jen okřikla, políbila a popřála štěstí. Rady, které potřeboval, už mu dávno řekla. Sama tu totiž závodila o rok dřív.

Vypadal, jako by spal

Byla půlka července, slunce i ve zdejším pohoří Eifel ten den nesnesitelně pálilo. Ostře se opíralo do asfaltu, ze kterého minutu po minutě dělalo cosi nepopsatelně kluzké- ho. Junek se se svou dvoulitrovou a osmiválcovou Bugatti 35B hnal kupředu, rychlost místy šplhala ke dvěma stovkám, když najednou mezi dvěma zatáčkami – z celkových 172 – dostal smyk. Vyletěl z trati, narazil do skály, osud tehdy čtyřiatřicetiletého bankéře byl zpečetěn.

„Vypadal, jako by pouze spal. Sejmula jsem mu ná- ramek z ruky, a když jsem se plná smutku a nevíry v to, co se stalo, vracela domů, hodila jsem ho do Rýna. Jaký talisman pro štěstí?“ vyprávěla Junková po letech. Plná slz si tehdy řekla: „Závodila jsem s Čeňkem a pro Čeňka, bez něho to pro mě ztratilo smysl.“

Ze dne na den, vlastně z hodiny na hodinu skončila se závoděním i ona. Přitom to byl měsíc, co se vrátila jako hrdinka ze slavného Targa Florio. Na Wilsonově nádraží tehdy na ni čekaly davy lidí, manžel ji v červené bugatce ozdobené věnci a za doprovodu desítky motocyklů odvážel do bytu u Lucerny, kde díky známosti s rodinou Havlových bydleli.

A tehdejší tisk se rozplýval: „Jaká krásná dvojice sportovní, on a jeho choť, v jejímž útlém těle bije srdce statečného muže a jejíž dětské ruce s neomylnou jistotou vedou v závratném tempu vůz zatáčkami.“ Najednou ale bylo všechno jinak. Pár, kterému kdekdo záviděl úspěchy i štěstí, zasáhla tragédie.

Vezmeš si mě? Nevím...

Vincenc Junek se narodil v roce 1894 v Dolní Čermné, kde je dnes po něm pojmenována zdejší základní škola. Už po dvacítce avdobě světové války se vyšvihl v olomoucké pobočce Pražské úvěrové banky na schopného bankéře, pod něhož spadala i jistá sekretářka Alžběta Pospíšilová.

Byl mezi nimi šestiletý rozdíl, jenže jak se říká, lásce ani sympati- ím se poručit nedá, a tak když Junka v roce 1917 vedení banky pověřilo, aby v Brně založil její novou filiálku, mezi lidmi, které si vzal s sebou, byla i Alžběta.

Vincenc „Čeněk“ Junek.

Vincenc „Čeněk“ Junek.

Netrvalo dlouho a Vincenc, kterému se přezdívalo Čeněk a on toto křestní jméno používal stále častěji, se jí začal dvořit. A ona rozhodně nic nenamítala. Ovšem když ji s koncem války požádal o ruku, zalekla se. Neřekla ne. Neranila jeho city, jen prostě na chvíli zmizela pryč. Odcestovala na Azurové pobřeží do Antibes, kde bydlela u rodiny Carriatů, jež proslula pěstováním karafiátů. Ona se zdokonalovala v jazyce a rovněž poprvé usedla do auta. ̈

Pak ještě chvíli strávila v Ženevě, ale jakmile se vrátila do Československa, hned se přihlásila do autoškoly a v roce 1921 jako jedna z prvních žen na našem území získala „vůdčí list“, jak se tehdy „řidičáku“ říkalo. A sportovní publicista Petr Feldstein, jenž Junkův osud popisuje v knize A život šel dál, ocitoval její slova: „Každá řidička musela bojovat jak za motorismus, tak proti předsudkům, a to pak vždy vypadala trochu jako sufražetka.“

Vezmeš si mě? Teď už ano!

V té době už Junek závodil, ve svém mercedesu vyhrál třeba v roce 1922 populární závod Zbraslav–Jíloviště. Jezdil po výstavách a autosalonech, kde se seznámil isEttorem Bugattim, který mu později dodával vozy. A taky znovu zopakoval žádost o ruku, ze které se tentokrát Pospíšilová už nevykroutila. Brali se na Staroměstském náměstí a po obřadu Pospíšilová nezměnila jen příjmení, ale i křestní jméno.

Eliška se jí líbilo mnohem víc, navíc to bylo praktické pro zahraniční cesty, vždyť v cizině pravidelně přepisovali Alžbětu na Elisabeth. Na svatební cestu jeli kam jinam než na závody, avšak v Karlových Varech Junek havaroval a zničil svůj mercedes.

Z Elišky je závodnice

I proto se znovu vypravil do Paříže, kde od Bugattiho koupil – což pro úspěšného bankéře nebyl problém – jeho „dvaatřicítku“. Junková do ní nejdříve usedala jako spolujezdkyně, jenže její manžel ji čím dál častěji zasvěcoval do tajů řidičského umění.

„Sám žasl, jak je vnímavou a učenlivou žačkou a jak si přes svůj drobný organismus s vyloženě malýma dětskýma rukama dokáže za volantem počínat. Brzy jezdila naprosto suverénně, rychle, energicky, a přitom i naprosto bezpečně. Stále ho však nenapadlo, že by se i ona mohla stát samostatnou automobilovou závodnicí, dokonce si to v této době možná ani nepřál,“ píše Feldstein ve své knize.

Kdy nastal zlom? Možná jen pár měsíců po svatbě, kdy se Junek chystal na závod v Rumburku, jenže několik dní před kláním si zlomil ruku, kterou řadil. Konec? Novou bugatti neukážu? Ne! rozhodl se. Vymyslel z dnešního pohledu bláznivý plán: on bude jednou rukou řídit, k tomu samozřejmě šlapat na pedály a jeho manželka na vedlejším sedadle řadit. Výsledek? Jednoznačné vítězství.

„Tento způsob řízení vyžadoval absolutně dokonalou, vyloženě precizní souhru obou partnerů. Harmonie mezi nimi ostatně panovala úplně ve všem, nejen za volantem. Bylo to vydařené, ideální manželství, které však mělo před sebou už pouhých pět, i když šťastných let,“ popisuje publicista Feldstein.

Od té doby závodili každý sám. Junková se slabším vozem, její manžel v silnější kategorii. Pravidelně vyhrávali, v roce 1926 však v závodě Zbraslav–Jíloviště byla i s méně výkonným autem Eliška rychlejší než Čeněk. „Ale Čeněk to vzal statečně, rozvod nehrozil,“ žertovala později Junková.

Na jaře 1927 pak oba poprvé okusili i sicilské „peklo“ jménem Targa Florio. Závod, který měřil 540 kilometrů a na jezdce číhalo 7500 (!) zatáček. A rovněž závod, kde se diváci téměř okamžitě do Junkové zamilovali. I proto se sem za rok vrací, zatímco muž se připravuje na Nürburgring. Rázem je to láska na dálku, a tak si alespoň každý den posílají dopisy a telegramy.

Ty se o půl století později v aukci prodají za 500 liber, jsou však relikvií, která dokazuje, jaký mezi nimi byl vztah. „Kdyby mělo pršet při závodě, tak třikrát opakuji: pomalu a jet raději na větší běh, pomalu akcelerovat a pomalu brzdit,“ napsal Čeněk Junek 20. dubna. A ona vzápětí odpověděla: „Dostala jsem tři psaníčka najednou, a tak je mi zas hezky. Ty si ani nedovedeš představit, v jak tísnivé náladě jsem byla, když jsem tak dlouho od Tebe žádnou řádku nedostala.“

Jen těsně za Chironem

V závodě se pak Junková bije, chvílemi je první, pak druhá, když jí ale v posledním kole v cestě náhle stojí dva obrovské kameny, které se tu znenadání záhadně zjevily. Junková se jim nestačí vyhnout, avšak i s poškozeným autem dojede po sedmi a půl hodinách pátá, jen dvě minutky za legendárním Louisem Chironem. Krásná, byť poněkud smutná tečka za jejím 25. závodem v kariéře.

Manželovi však hned druhý den nadšeně psala: „Ani ve snu by mě nenapadlo, že Targu takhle pojedu, že se tak čestně umístím. Je to ale štrapác převeliká. Lidé jsou za mnou úplní blázni a nejde jim do hlavy, že já, takový malý tvoreček, jsem vlastně takový pořez, a zůstávám přitom vždy ženou.“

Už tehdy však byla rozhodnuta, že se závoděním končí. „Nemohu nikdy dokázat víc, než jsem dokázala zde v konkurenci s nejlepšími závodníky Evropy, a proto nemohu lépe ukončit svou závodnickou kariéru než právě letošní Targou,“ tvrdila manželovi v dopise.

Věděla, jak při jejím závodění Čeněk trpí a strachuje se. Proto se rozhodla, že raději bude jeho manažerkou – tehdy spíše věrnou manželkou –, která se postará o veškerý manželův servis. Jenže kdo ví, jestli by tohle rozhodnutí nezměnila. Třeba by neodolala závodnickému pokušení. Třeba... 18. červenec 1928 všechno změnil. Na dohled hradu Nürburg se v parném odpoledni její život navždy změnil. Její „Oček“, jak muži říkala, mezi zatáčkami Ex-Mühle a Berwerk zemřel. Jako první, avšak zdaleka ne poslední, kdo nepřežil Zelené peklo.

Prázdný život vdovy? Dívala se dopředu

Bude její život bez závodění prázdný? Kdepak, právě naopak. Eliška Junková byla vzdělaná a noblesní dáma s rozhledem. Pilovala jazyky – už od mládí plynule mluvila německy, později ještě přidala angličtinu, francouzštinu a italštinu.

A tak když ji k návratu k závodění nezlomil ani „starý známý“ Ettore Bugatti, neodolala aspoň nabídce stát se velvyslankyní jeho značky v Britské Indii a na Cejlonu. Dostala mechanika, zbrusu nový vůz, se kterým během mise najela přes šest tisíc kilometrů, a podle dobového tisku se projevila jako schopná obchodnice.

Po návratu z cest se jako členka automobilového klubu podílela na založení Masarykova okruhu v Brně. V roce 1933 ji angažoval Jan Antonín Baťa, aby prémiovým zákazníkům prodávala pneumatiky.

U Bati zůstala až do znárodnění a v podniku pracovala i po něm, vymyslela třeba název Barum, jenž vznikl spojením značek Baťa, Rubena Náchod a Matador.

A jaký byl její soukromý život? Hned po smrti manžela Čeňka se přestěhovala do podkrovního bytu k Pražskému hradu. Společnost jí tu často dělali tehdejší intelektuálové, jako Eduard Bass, básník Jaroslav Seifert, malíři Jiří Trnka a František Tichý. Rodina Bassů ji seznámila s motoristickým redaktorem Lidových novin Ladislav Khásem, kterého si – ač byl o pět let mladší –v roce 1947 vzala.

Eliška Junková s jednou ze svých trofejí.

Eliška Junková s jednou ze svých trofejí.

Ze dne na den se rovněž stala maminkou, když adoptovala pětiletého Vladimíra, syna svého bratra. Skutečná matka mu zemřela těsně po porodu a otec pak na nádor mozku. Malý Vladimír pak své tetě říkal mamička a ona ho vychovávala jako svého.

Po Vítězném únoru držel režim Junkovou v ústraní. Noblesní dáma, někdejší manželka bankéře, se společnosti nehodila, i proto až do roku 1963 nesměla vycestovat do zahraničí, odkud jí chodily pozvánky na nejrůznější motoristická setkání.

Ona však v bytě, kterému sama přezdívala „Na krásné vyhlídce“, byla vyhlášenou hostitelkou, téměř každý večer ji navštěvovali diplomaté ze švédského velvyslanectví, které dům koupilo. Její nový manžel ji zbláznil do fotbalu a synovec vyprávěl: „Eliška znamenitě zvládla kopání rohů, bodlo, placírku a voleje, jen chytat v brance a hlavičky jí manžel nedovolil.“ Prý se ani nebránila boxerským tréninkům, lyžovala, plavala, chodila i na ryby.

„Obzvlášť ráda chytala kapry a štiky,“ říkal synovec Vladimír. Teprve když se v Československu začaly uvolňovat ledy, jí úřady povolily vycestovat. A tak se v roce 1963 dostala do Německa a na proklatém Nürburgringu, nad jehož starou podobou se začínalo smrákat, uctila památku svého prvního manžela.

Na jeho pomník položila vavřín a růže. O tři roky později se vrátila na Sicílii, kde v roli spolujezdkyně absolvovala svůj osudový závod Targa Florio. I v pozdějším věku si uchovávala společenskou povahu, ráda tančila.

Vystupovala v rozhlase i televizi. „Nejvíc jsem na ní obdivovala, že se dívala stále dopředu. Zvaly jsme ji do našeho klubu, který jsme si na Hradčanech vytvořily s kamarádkami. Paní Elišku zajímalo, jak budeme slavit Vánoce nebo Velikonoce, co kdo nakoupí a upeče. Byla racionální, veselá, optimistická. Celý život sbírala kachny – obrázky, rytiny, sošky – měla je ráda proto, že jsou šikovné a utečou před autem,“ vzpomínala na ni Květoslava Štorkánová v časopise Vlasta.

Junková zemřela ve svých 93 letech, 5. ledna 1994.

ROBERT SÁRA
  • 1Diskuse


REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.