9. prosince 2015 7:00 Lidovky.cz > Zprávy > Lidé

POHNUTÉ OSUDY: Průkopník českého ragby Miloš Dobrý přežil Terezín, Osvětim i pochod smrti

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Miloš Dobrý. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Miloš Dobrý. | foto: Lidové noviny
PRAHA Možná je známější jako legendární ragbista, ale než se na dráhu se šišatým míčem vydal, dostalo se mu kruté lekce. Předtím totiž denně dýchal vzduch mezi životem a smrtí. Prošel nacistickými útrapami v Terezíně, hrůzou v Osvětimi i ve Schwarzheide, přežil i závěrečný pochod smrti zpět do Terezína.

„Odmalička jsem byl sportovně založený, myslím, že mi to hodně pomohlo,“ řekl v roce 2011 osmaosmdesátiletý Miloš Dobrý.

Zástup více či méně zubožených vězňů se šoural po prašné silnici směrem k Terezínu, esesáci, kteří je ty dlouhé dny na cestě od Drážďan provázeli, se už před Litoměřicemi kamsi vytratili. Najednou se přiblížila postava českého četníka: Vítejte ve svobodné Československé republice!

„Koukali jsme na něj s bráchou jako na zjevení. Pořád jsme čekali, že to může být nějaká zrada, že se náckové zase někde objeví a začnou střílet. Ujišťoval nás, že ne, ale nám ne a ne dojít, že ten blbej čas konečně končí...“

Nevěřícně zíral už o šest let dříve, když jej po okupaci 15. března 1939 vyhodili z pražského gymnázia. Tehdy se ale jmenoval Gut. Schoval si vysvědčení, na kterém to stojí černé na bílém: Žák je způsobilý postoupit do vyšší třídy, ale podle výnosu říšského protektora nemůže pokračovat ve studiu na žádné škole v protektorátu, protože je židovského původu.

Směr Terezín

„Já to nechápal, bylo mi šestnáct, o židovství jsem neměl ponětí, do synagogy jsem nechodil a na náboženství taky ne. Já hlavně sportoval, hrál jsem fotbal, házenou, basket, volejbal, chodili jsme plavat, jezdili na kole, v zimě na běžkách. Nebyl jsem žádné hodné dítě, na vysvědčení z kvinty mám trojku z mravů, ale tohle jsem považoval za něco, co jsem si nezasloužil, cítil jsem se odstrkovaný, navíc jsem musel nosit žlutou hvězdu...“

Později jej často zvali do škol, aby dětem přiblížil tu chmurnou část české historie.

„Děcka to často nechápou, tak jim říkám – kdo z vás je levák? Pár se jich přihlásí. Tak si představte, že nás obsadí nějací ufoni a řeknou, že leváci jsou vyvrhelové, nepatří mezi nás, nemají žádná práva a musíme se jich zbavit!“

Podobné ústrky cítil i v dosud běžném způsobu života, protože židovské děti nesměly sportovat s ostatními. „Tak nám zbyl jen Hagibor, tam Židé mohli,“ zmínil legendární hřiště na Vinohradech.

Místo studia trávil čas na nucených pracích v lesích u Slap, kde poprvé držel v ruce sekyru a usekl si špičku palce. A zanedlouho si připomene smutné výročí – 24. listopadu 1941 jej v prvním transportu deportovali do Terezína.

„Tehdy už se povídalo, že hitlerovci zavírají nepohodlné lidi, a nejen Židy, ale i klerikály, antifašisty a podobně, do táborů, kterým se říkalo koncentrační. Bylo mi osmnáct, Terezín mi nic neříkal, ale mohl jsem si vzít padesátikilogramové zavazadlo.“

Do Terezína ještě cestoval normálním vlakem. „Pak už jsem poznal jenom dobytčáky... V tom prvním komandu, které se jmenovalo AK1 – komando výstavby, nás bylo 342, já byl nejmladší.“

Úkolem komanda bylo připravit rozsáhlá terezínská kasárna z doby císaře Josefa II. na příchod nových obyvatel – židovských vězňů.

Jídlo rovná se život

„Všichni pracovali, jenom já ne, hnisavý zánět z palce se mi totiž přenesl do ledvin a hojilo se to jen pomalu. Takže jsem přemýšlel, jak se dostat k jídlu, protože strava tam byla hrozná. Ráno melta v hrnku, v poledne pár brambor nebo dva kynuté knedlíky, večer kousek chleba a lžička marmelády z červené řepy nebo kousek margarínu.“

Došlo mu, že jídlo rovná se život, jen aby člověk nezemřel následkem podvýživy. „Na ubikaci jsem bydlel s Frantou Bergmanem a Ríšou Steinem. Ríša všechno přežil a zemřel před třemi lety, Frantu zplynovali v Osvětimi. Ríša dělal pucfleka u esesáků, občas mi přinesl jablko nebo citron.“

Chodil přijímat a ubytovávat transporty se Židy z celého protektorátu. Ale měl štěstí – dostal se k rozvážení masa do kuchyní jednotlivých kasárenských bloků a brzy začal bourat maso u řezníků. „Byly to nemocné kusy, nucený výsek. Nebyl jsem nešikovný, tak si mě tam nechali. Mělo to ohromnou výhodu – z kostí jsme si vařili polívku, občas jsme si uřízli kus masa a pořádně se najedli.“

Počátkem roku 1942 přišlo první varování. „V lednu pověsili sedm a v únoru dvanáct kluků za to, že prostřednictvím českých četníků, kteří mezi námi fungovali, poslali dopisy svým rodinám. Velitel těch četníků, nějaký Janeček, to zjistil a prásknul esesákům. Ti ožrali řezníka Ádu Fischera rumem a on pak ty nebohé kluky musel pověsit. Naproti mně ležel Jindra Jetel, byl půl roku ženatej a poslal ženě dopis. Bylo mu dvacet jedna a pověsili ho. Za pitomej dopis!“

V červnu stejného roku došlo k vyhlazení Lidic, kdy fašisté postříleli na dvě stě tamních mužů od patnácti let výše. „Esesáci vybírali vězně, že pojedou na nějakou práci, dostanou dva příděly chleba a večer se vrátí. A odvezli je do Lidic, kde odklízeli a zahrabávali mrtvé. Což jsme se dozvěděli až mnohem později, protože ti vybraní měli zákaz o čemkoli mluvit.“

Jeho rodiče a bratr přijeli do Terezína v červenci 1942.

„A maminka se rozplakala, že vypadám dobře. Já totiž v té řeznické skupině vůbec nebyl podvyživený, měl jsem devadesát kilo.“

Za tým Řezníků hrál také fotbalovou ligu o sedmi hráčích, kterou esesáci v Terezíně kupodivu povolili. „Já chytal, jako žáček jsem kopal za ČAFC Vinohrady. Bylo to asi šest zápasů, fotbal nám alespoň na chvíli vracel kousíček svobody.“

V roce 1943 už se v Terezíně tísnilo na 70 000 vězňů, nestačila kapacita vodárny, na záchodech nefungovalo splachování.

Osvětim? Vítejte v pekle

„Vznikly epidemie. Tyfus, dyzenterie, vši, blechy, štěnice. A lidé začali houfně umírat. Tak Němci posílali transporty do Polska, odkud zpravidla nebylo návratu. Ale to jsme taky nevěděli.“

V Terezíně se seznámil se Zuzanou Beckmannovou, svojí pozdější chotí. „Mně bylo devatenáct, jí sedmnáct, tak jsme se zamilovali.“ V prosinci 1943 se ocitl v transportu také Miloš Dobrý. V jiném vagonu jela Zuzana Beckmannová s matkou, jeho bratr a rodiče zůstali.

Příjezd do Osvětimi? Vítejte v pekle. „Terezín byl proti Osvětimi rajská zahrada. Přijeli jsme v noci, otevřely se dveře, svítily na nás reflektory, štěkali psi. Kolem esesáci s kvérama a lidi v pruhovaných modrobílých oblecích, kteří na nás řvali polsky „Jazda! Jazda!“. Do toho řvali Němci, že musíme ven. Já vyskočil v pohodě, ale starší lidi třeba upadli, tak do nich píchali bajonetama nebo je rovnou zastřelili, když nemohli vstát.“

Hnali je do baráků, vytetovali jim čísla. „Já měl číslo 170 265. To bylo štěstí, protože tetovali jen ty, co nešli rovnou do plynu. Ale to všechno jsme se dozvěděli až časem, nejistota přetrvávala. A strava byla ještě horší než v Terezíně.“

V Osvětimi už se nepracovalo, jedinou činností bylo odklízení mrtvých. „Když někdo umřel, což bylo každou chvíli, tak se vyvezl za ubikaci a ráno do krematoria.“

Také v Osvětimi si zahrál fotbal. „Byl tam jeden vězeň, už z roku 1939 měl vytetované číslo osm, jmenoval se Böhm a byl to kriminálník. Na jednom bloku dělal staršinu a prostřednictvím dětí, tzv. píplů, rozhlásil, ať fotbalisti přijdou za barák číslo 24. Byl březen 1944, bláto, já v dřevákách. on měl holínky, přinesl míč a asi půl hodiny tam mezi dvacítkou vězňů běhal. Doslova jsme blbli jako kluci a aspoň na těch pár minut kapku zapomněli...“

K březnu 1944 se datuje další Dobrého vzpomínka. „Píplové rozhlásili, že lidi ze zářijového transportu, co přijel před námi, se musí soustředit ve vedlejším táboře. Odtud je odvezli do plynových komor. Přijelo jich pět tisíc, 1300 zemřelo a zbytek takhle povraždili, to nám řekli Poláci. A že nás to čeká taky – za půl roku od našeho příjezdu.“

Druhý den byl tábor poloviční.

Vycítil šanci. Nad ránem našel prázdnou kuchyň, postavil se ke kotli a čekal. „Ráno jsem esesákům řekl, že jsem kuchař a řezník z povolání. Měl jsem štěstí, nechali mě, takže jsem se zase dostal k jakémusi jídlu. Mohl jsem polívku a svoji porci přenechávat bratrovi, který přijel s rodiči v květnu. Nebo jsem jim nosil po kapsách brambory,“ líčí.

V červenci jim Poláci řekli, že zítra jdou do plynu. „Podrobili nás selekci, museli jsme před esesákem běžet. Kdo běžel, šel vlevo, kdo nemohl, vpravo. Tátovi jsem říkal, ať zůstane na baráku, ale neposlechl. Skončil v plynové komoře, v šestapadesáti.

Maminka prošla, ale při nucené práci v Polsku se škrábla lopatou a zemřela na otravu krve...“

Z pekla do „ráje“

Namísto do komor je nahnali do vagonů a dva dny vezli do neznáma. Vlak zastavil. „Stáli tam esesáci, ale neřvali, sluníčko svítilo, ptáci štěbetali... Připadali jsme si jako v ráji, v Terezíně nebo Osvětimi jsme to nezažili. Bylo nás tisíc, tak jsem si znovu řekl – budou potřebovat kuchaře! To místo se jmenuje Schwarzheide, je to u Drážďan, ostatní pracovali v továrně. Svoji porci polívky a brambor jsem znovu přenechával bratrovi, měl jsem v kuchyni. Přežívali jsme, ale spousta lidí zase umírala hlady...“

S bratrem přežili i spojenecké bombardování, jež si vyžádalo další oběti. A když se blížila fronta, esesáci začali hnát 300 zbylých vězňů pryč z tábora. To byl onen pochod smrti. „Kdo nemohl, toho zastřelili a my ho museli zahrabat. S bratrem jsme šli v první řadě.“

Vraceli se do Terezína.

„Zoufalství jsem nepropadl nikdy. Ani když jsem se v Osvětimi loučil s otcem, byť už jsem věděl, že ho nikdy neuvidím. Byl jsem mladý, všechno jsem bral jako výzvu, jako sportovní utkání. Koukal jsem, jak esesáky oblafnout a z té šlamastyky se dostat. A nezapomeňte, byl jsem sportovec. Měl jsem průpravu, kterou tam většina lidí neměla. Někdy jsem se musel rozhodnout rychle. Třeba jako když máte ve fotbale šanci vystřelit na bránu – nesmíte ji propásnout,“ dodal.

Miloš dobrý zemřel v listopadu 2012. Bylo mu 89 let.

Rozhovor s MIlošem Dobrým z roku 2011

V Osvětimi s maminkou prošly selekcí a skončily v nějaké fabrice v Hamburku, pak byly v koncentráku v Belsenu, kde Zuzana díky belgickému doktorovi přežila skvrnitý tyfus. V červenci se vrátily, ale spěchaly domů do Olomouce. Jezdil jsem za nimi, v Praze dokončil gymnázium, studoval chemii a v roce 1949 mi řekla – vezmeme se? Ale musela mi koupit šaty, žádné jsem totiž neměl. A 12. září 1949 jsme měli svatbu a zůstali v Olomouci. Chudinka mě opustila před dvěma lety, mám syna a dceru, pět vnoučat a dvě pravnoučata.

Po válce jste se začal věnovat ragby. Proč jste si vybral právě tento sport?
Hned v červnu jsem potkal kamaráda z dětství Zdeňka Záhoříka, řekl jsem, že zatím nesportuju. Tak mě odvedl na hřiště LTC Praha k petřínské rozhledně, nakopl takový šišatý míč do výšky a řekl – chyť to! Já balon lapil a on mi povídá – v sobotu hraješ mistrák proti Slavii! Hned jsme vyhráli ligu a pak ještě v roce 1948, to nás přejmenovali na Sokol Textilia, nakonec z nás byla Praga. Mám i pět reprezentačních startů. Za Pragovku jsem hrál až do roku 1954, dělal i sekretáře, pak už jsem nestíhal dojíždět z Olomouce. Tak jsem v Olomouci založil ragbyový oddíl, Lokomotivu. Dodnes jsem tam čestným předsedou.

Pomáhal vám sport zapomenout na válečné útrapy?
To nešlo. Já to měl pořád před očima, ještě deset let po válce se mi občas zdálo, jak mě nacisti honí. Nebo jak mě jednou zbili v kuchyni v Osvětimi. Pamatuju si data, jména. Hodně jsem určitě zapomněl, ale na něco se zapomenout nedá.

A nemohly vás zmíněné útrapy zocelit?
Hele, že by mi to něco přidalo, to těžko. Něco pozitivního bych hledal marně. Akorát jsem byl jako sportovec odolnější, asi jsem víc vydržel a taky jsem měl několikrát ohromnou kliku. Ale že jsem se dostal jednou k řezníkům a dvakrát do kuchyně, to byla moje iniciativa. Pomohlo mi to přežít.

V letech 1990 až 1992 jste byl posledním předsedou Československého svazu ragby. Prý to bylo i proto, že jste si za předchozího režimu uchoval tvář...
Ono to tak jednoduché nebylo, jeden čas jsem byl i reprezentačním trenérem a do zahraničí s námi jezdili fízlové, škoda mluvit. Ale jestli to někdo říká, tak mě to těší.

Kdybyste měl přilákat k ragby mladé adepty, co byste jim řekl?
Že je to tvrdý, ale férový sport, kde se jeden musí spolehnout na druhého. Proto jsou ragbyová kamarádství pevná. A že to nemůžou hrát srabové, nic se nepředstírá.

  • 0Diskuse




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Najdete na Lidovky.cz