Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

POHNUTÉ OSUDY: Václav Matoušek - Fialový poustevník Oty Pavla

Lidé

  15:00
Není to tak dávno, co se na malebných březích Berounky pod zříceninou hradu Týřov odehrával příběh tohoto osaměle žijícího malíře, obklopeného houfem koček. Však se také hodně lidí z okolních vesnic na něj dosud pamatuje. Spisovatel Ota Pavel o něm dokonce chystal román, nakonec ale napsal pouze povídku Fialový poustevník

Václav Matoušek u svého srubu. foto: Fotio archiv Pavla Kováře

Narodil se 29. září 1883 v Cerhovicích u Zbirohu a jmenoval se Václav Matoušek. Drobný chlapec, kterého v chudé chalupě vychovávala pouze matka, se vyučil řezbářem. Poté se nešťastně zamiloval, ale nebyl vyslyšen, rodný domek prodal a vydal se do světa.

Došel však jen ke zbirožskému zámku, žádal o práci a byl přijat slavným malířem Alfonsem Muchou, jenž tu pracoval na monumentální Slovanské epopeji. Tím byl nešťastný Václav zachráněn. Stal se děvečkou pro všechno, štípal dříví, nakupoval, vozil v kočárku malého Jiřího Muchu, šepsoval plátno, připravoval barvy mistrovi a také se olejovými barvami sám naučil malovat. Pobyl zde pár let, avšak aby dočista zapomněl na svou lásku, musel znovu do světa.

Vandroval pět let, došel až do Alp, živil se, jak se dalo, občas maloval a obrázek prodal, ale pak ho to stejně táhlo domů. K soutoku Berounky a Oupořského potoka přišel v roce 1932, to mu bylo devětačtyřicet. Místo se mu zalíbilo, a když ten první den domaloval obrázek, šel kolem lesník a jeho ještě „mokrou“ krajinku koupil. Slovo pak dalo slovo a Matoušek dostal svolení, že tu může zůstat a postavit si přístřešek.

Stan, pak už srub

Zpočátku připomínal stan, až později vyhlížel jako bouda, možná srub. Měl rozměry asi dva na tři a půl metru, lůžko metr nad zemí, na něm sláma a stará deka, u dveří malý sporák, po stěnách police, stolek, stolička, jedno okno, na policích pár knížek, hrnce, tuby s barvami a štětce. Společnost mu dělaly kočky, kterým říkal mulisáci.

POHNUTÉ OSUDY: Mistr Evropy Toman podle soudu mohl za smrt matky při požáru. Pak si vzal život

Byl menší, drobné postavy, v létě opálený, celý rok chodil v trenýrkách a staré vybledlé košili bez knoflíčků. Boty bez tkaniček obouval naboso, v zimě nanejvýš oblékl odrbané sako. Když sedával nahoře ve zříceninách Týřova, říkal si, že je mu daleko líp než rytířům, kterým hrad patřil. Neměl v lásce turisty, zejména Pražáky a nafintěné dámy. Občas sem taková osoba přišla a jásavě volala: „Mistře! Jdu se na vás podívat!“ Následoval výbuch. „Jsem snad cvičená opice?!“ řval. Jednoho kocoura naučil kroutit zadkem a v dobré náladě ho svým známým předváděl. „Mulisáku, ukaž, jak chodí pražská panička!“

Malíř, básník i boháč

„Za okupace jsme o víkendech vyráželi s naší trampskou partou do lesů kolem Berounky a jednou jsme cestou na Týřov objevili i chatku pana Matouška,“ vzpomínala paní Milena Zítková ze Zbirohu. „Bylo to nečekané a příjemné setkání, choval se k nám vlídně. Když po válce náš dívčí skautský oddíl podnikl výlet s tábořením k Oupořskému potoku, byl opět přátelský, dokonce nám ukázal vnitřek domku. Před ním mu v malé zahrádce rostly polní květiny, malý jalovec a vřes. Opodál stál asi metrový balvan, na jehož vrcholu vyhloubil malé jezírko. Když pak z jeho dna vytáhl zátku, malý vodopád padal kaskádovitě do dalšího jezírka. Byla to úžasná podívaná.

POHNUTÉ OSUDY: Zemřel Josef Čech. Pomohl k útěku agentovi z Jáchymova, dostal 15 let

Přijal naše pozvání na skromnou zálesáckou večeři. K táboráku přišel přesně, seděl u ohně, vyprávělo se a zpívalo. Neodmítl ani pozvání druhý den na oběd. Potraviny byly na lístky, nebylo jich příliš, ale opečená slanina s chlebem mu moc chutnala. Přinesl nám ukázat jakýsi svůj deník, který téměř celý zaplnil obrázky, dojmy, básněmi, filozofickými postřehy a taky notami,“ líčila. Skautky z nedalekého Zbirohu navštívily poustevníka ještě několikrát a kromě toho se na něj v okolních vesnicích ptaly. Potkaly jistého pana Váchu, řezbáře a někdejšího Matouškova kamaráda, a ten jim o něm vyprávěl přímo neuvěřitelnou historku.

Ota Pavel.

„Když jsem ho jednou navštívil, požádal mě, ať mu ve městě koupím jednu vzácnou knihu. Název už jsem zapomněl, ale bylo jasné, že bude dost drahá. Ptal jsem se, jestli má peníze, ale on jen mávl rukou, vedl mě do lesa, až jsme po chvíli došli k nenápadnému kameni. Rozhlédl se, sáhl pod něj a vyndal plechovou krabičku od krému na boty. Byla napěchovaná složenými bankovkami. Potom povídal, že takových skrýší má v lesích kolem Týřova vícero. Myslím, že nelhal. Žil skromně, možná si nastřádal poklad. Ten ale zůstal zřejmě navždy ztracený.“

Mulisáci jsou nažraný...

Svou chatku si na tom místě postavil v roce 1932 jako první, a proto se ta kon-čina od té doby nazývá – Matouškov. Časem však další obydlí přibývala a dnes se jich v bujné zeleni nalézá víc než deset. „Naše chata byla čtvrtá a otec ji stavěl až po válce,“ prozradil pan Nekolný. „S mistrem Matouškem jsme byli zadobře, ovšem pozvat ho na oběd – to nešlo. Byl hrdý, nic od nikoho nechtěl. Když jsme v neděli odjížděli, dávali jsme mu třeba šišku sekané, že nám zbyla a je pro mulisáky. Obvykle řekl: ‚Ále, ty jsou nažraný, no nech to tady, možná to sežerou.‘ Občas ovšem přiznal, že si sám pochutnal.

POHNUTÉ OSUDY: Akrobat Tuček zahynul v Rakousku. Mistra světa zabila konstrukční chyba

Často býval náladový, celé týdny se neukázal anebo přestal mluvit.“ S historkami z doby, kdy nedaleko jeho srubu stála sokolská bouda, letní tábor, hřiště a ohniště, přispěla paní Dana Červená, rozená Nekolná: „Mistr nás vždy na začátku prázdnin nadšeně vítal v táboře u táboráku. Pamatuju, jak nám onehdy barvitě líčil, že ho na Týřově honila bílá paní s nožem. Měli jsme oči navrch hlavy. ‚Utíkal jsem, skákal po kamenech, ale nakonec jsem upadl, ona mě dostihla a...‘ Po dlouhé odmlce dořekl: ‚Od té doby mám zadek na dvě půlky,‘ rozchechtal se. Na konci prázdnin měl už ale ruchu plné zuby. Moje máti odebírala List paní a dívek, časopisy střádala a mistrovi dávala – na čtení a na otop. Měl velký německý herbář, pročítal ho se slovníkem a pochvaloval si, že má čtení na celou zimu.“

Akvarel, který maloval Václav Matoušek.

Matoušek byl otužilý, v zimě spal jen pod koňskou houní, do pelechu mu mulisáci přinesli občas myš, kterou pak všichni honili. „Zajímavé bylo, že ho nikdo nikdy neviděl dělat zásoby dříví. Vždy sebral pár větví u srubu. S jídlem to bylo podobné, míval jednu skleničku sušených hub a jednu sušených borůvek. To mu prý na zimu stačí. Nikdy nepytlačil, nechytal ani ryby. Na malém sporáčku pekl placky z mouky a vody. Když se po válce zamiloval, před chataři to tajil. Za svou láskou jezdil maňáskem po proudu, ale netrvalo to dlouho. Maňáska si vydlabal z kmene,“ líčila Červená.

Slavný až po smrti

Osudné pro něj bylo jarní tání v roce 1948. Kry zatarasily řeku, takže v chatce měl přes půl metru vody. „Když o povodni mluvili v rádiu, jeli jsme se na něj podívat. Noc prý přečkal jen v trenkách a tričku na střeše, bál se zůstat uvnitř,“ vzpomínal pan Nekolný. „Nazítří jsme mu s otcem dovezli jídlo, léky a šatstvo. Měli jsme obavy, že dostane zápal plic, chtěli ho odvézt, ale o tom nechtěl ani slyšet. Teprve po týdnu se nechal přemluvit. V rakovnické nemocnici nevydržel ale ani do večera. Ještě týž den utekl za mulisáky, protože jim musí dát nažrat...

POHNUTÉ OSUDY: Cimrmanovské osudy Emericha Ratha: zachraňoval Hanče, skončil ve vězení

Vmokré a zborcené chatce bydlet nemohl, a tak se ubytoval na Týřově. Dříve občas říkal, že až se přiblíží jeho konec, v podzemních chodbách hradu ulehne, umře a navěky tam zůstane. Když jsme se dozvěděli o jeho útěku z nemocnice, jeli jsme na Týřov, hledali ho, volali, až se nakonec ozval, a pak jsme mu tam dva nebo tři týdny na motorce vozili jídlo.“

Tuberkulóza a podvýživa

Jednoho dne přijeli – mistr nikde. Mysleli na nejhorší, ale zmýlili se. Sám pochopil, že musí do špitálu, a sám se tam vydal. Navštěvovali ho a slíbili, že až mu bude líp, půjčí mu svou chatu. K tomu už ale nedošlo. Jeho životem v přírodě zocelené tělo bojovalo se smrtí dlouho. A kupodivu nepodlehlo zápalu plic, nýbrž tuberkulóze a dlouhodobé podvýživě.

POHNUTÉ OSUDY: Bojovníkovi Urbánkovi vypověděly službu svaly. Zemřel v 35 letech

Když 29. června 1948 zemřel, u jeho srubu propuklo léto, které tolik miloval. Pohřební auto přivezlo jeho ostatky do Týřovic, odkud šel smuteční prů vod do Skryjí. Na břehu řeky, proti jeho chatě, se na chvíli zastavil, načež rakev převezli na prámu na skryjskou stranu. Hrob s křížem a smrčkem od Matouškova srubu zařídil a zaplatil pan Nekolný. V Týřovicích udělali mistru Matouškovi posmrtnou výstavku toho, co po něm zbylo. Byly tam jeho obrázky i svršky, dokonce prý kecky či trenýrky; lehce morbidní, že?

Chatku zdědili příbuzní z Cerhovic, kteří ji posléze upravili, aby v ní mohli přebývat: přistavěli verandičku, postavili zděný komín místo plechové roury. Poslední dědička emigrovala v roce 1968 do Austrálie, ale v 90. letech přijela a nechala opravit střechu. Třebaže pozdější povodeň srub mírně posunula, zůstal tu stát víceméně jako Matouškův pomník. Z jeho původního obydlí se zachovala jen část jím malovaných dveří. Malíř, jehož jméno nenajdete v žádné encyklopedii, si za svá díla nechával „platit“ většinou mlékem, moukou či vajíčky.

POHNUTÉ OSUDY: Dagmar Šimková zažila 14 let v lágru. V Austrálii našla domov

Kolik by stály dnes? Těžko říct. Nikdo je totiž nechce prodat. A proč nazval Ota Pavel malířského samoukavpovídce fialovým poustevníkem? V tomhle mají chataři z Matouškova zcela jasno: „Zdejší bukové lesy mají při jarním rašení listů, za ranního či podvečerního oparu, fialový nádech.“

Autor:

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!