Myšlenka je vedena průzračným sylogismem: když snižujeme hranici trestní odpovědnosti, dejme dětem právo rozhodnutí. Motiv je jednoznačně bohulibý - zabránit opakování případu, kdy holčička trávila prázdniny v ústavu, zatímco rodiče se o ni hádali u soudu.
Zní to všechno moc pěkně, ale je to nesmysl. Snížení hranice trestní odpovědnosti, které mimochodem chce navrhnout ČSSD, neznamená zrušení právní ochrany dětí a mladistvých. Dítě je manipulovatelné, a pokud by byl návrh přijat, případů traumatizujících by spíš přibylo.
Opatření má smysl jen v případě, kdy akceptujeme povrchní a cynický přístup Marie Vodičkové: „Pokud se dítě rozhodne špatně, pak si to může vyčítat sobě... Jestliže o dítěti rozhodne úřad, to dítě pak začne nenávidět celou společnost.“ Čili nechat to na dětech a mít alibi a klid. Možnost, že dítě půjde raději za tím z rodičů, který je nechá kouřit a flámovat, si ČSSD nepřipouští.
Soudci nerozhodují vždy nejmoudřeji a nejsou zárukou ideálního řešení. Avšak volit mezi často rozhádanými rodiči by neměla nezralá osobnost, která je na nich navíc závislá citově i hmotně. Takhle dětem nepomůžeme.
