LN: Druhá světová válka nevznikla z čistého nebe. Předcházela jí celá řada událostí, které ji učinily nevyhnutelnou. Jaký moment považujete Vy osobně za nejdůležitější pro její vznik? Byl to třeba již nástup Adolfa Hitlera v roce 1933…
Nejen podle mého soudu klíčovou roli sehrála mizérie výmarské republiky, která byla důsledkem porážky vilémovského Německa v 1. světové válce, a následky světové hospodářské krize, které vynesly k moci hitlerovský režim se všemi jeho ohavnostmi. Snaha po odčinění potupné porážky cestou nové války dostaly Hitlerovým nástupem "jen" novou dynamiku a ideologické zdůvodnění. Proto je Druhá světová válka mnohdy považována za pokračování té První. Starý francouzský maršál Foch měl pravdu, když v roce 1919 po podepsání mírové smlouvy ve Versailles prohlásil: "Tohle není mír, to je příměří na dvacet let."
LN: Souhlasíte s tím, že cestu k druhé světové válce vydláždil nejen Pakt Molotov-Ribbentrop, ale již Mnichovská dohoda?
V určitém smyslu ano, ale daleko spíše to bylo rozbití čs. státu v březnu 1939, které znamenalo porušení této Mnichovské dohody. Tím tento akt zasadil smrtící ránu dosavadní anglo-francouzské politice appeasementu. Ani její nejshovívavější zastánci již novou situaci nemohli považovat za "korekturu" hranic podle etnického principu. Bylo zcela zřejmé, že Hitlerovi nikdy nešlo o ochranu práva sudetských Němců na sebeurčení, ale o vymazání Československa z evropské mapy a zmocnění se jeho hospodářských zdrojů. A bylo také zřejmé, že je odhodlán uskutečnit své cíle bez skrupulí, tedy bez existence byť nevěrohodné záminky a bez předchozího vyjednávání.
Toto pozdní zjištění dalo západním velmocím konečně podnět k horečné diplomatické aktivitě. Donutilo je hledat potenciální spojence, kteří by byli ochotni přidat se k alianci proti německé agresi a podpořit energické kolektivní garance dalším ohroženým státům. Tak 31. března britská vláda deklarovala záruky nezávislosti Polsku. Totéž pak 13. dubna opakovala v případě Řecka, Rumunska a Turecka. Obdobné záruky poskytla rovněž Francie, která byla již delší dobu zcela ve vleku britské politiky.
Od 12. srpna pak v Moskvě probíhala složitá jednání vojenských delegací Velké Británie, Francie a SSSR. Vzhledem k panující nedůvěře však nabyla vleklého charakteru. Na překážku dohodě byla nedořešená otázka volného průchodu sovětských jednotek územím Polska a Rumunska a sovětská strana od svých partnerů rovněž požadovala jejich nátlak na Finsko, Estonsko a Litvu ve věci vybudování sovětských vojenských základen na jejich území. Vojenská jednání byla po několika dnech přerušena bez výsledku. Naposledy se vojenské delegace tří velmocí sešly 22. srpna, ale tehdy sovětským vyjednavačům šlo už jen o to, aby bylo jednání ukončeno jakoby vinou západních velmocí. Nahrálo jim, že polská vláda se vstupem Rudé armády na své území vyslovila nesouhlas. Ve skutečnosti mezitím již probíhala horečná jednání sovětských a německých diplomatů, která již následujícího večera, 23. srpna 1939, vedla k uzavření sovětsko-německé smlouvy o neútočení, onoho Paktu Molotov-Ribbentrop, nabídnutého Stalinovi Hitlerem.
LN: Zejména v marxistické historiografii se hovořilo o tom, že Stalin Pakt Molotov-Ribbentrop uzavřel kvůli tomu, aby měl čas budovat vlastní armádu. Tato teze je jistě již překonaná souhlasíte s tím, že jeho důvody byl spíše geopolitické?
Sovětská historiografie a propaganda (což bylo svého času prakticky totéž) skutečně do omrzení tvrdila, že Stalin na Pakt přistoupil především kvůli tomu, že jednání s anglo-francouzskou vojenskou delegací skončila neúspěchem (což je svým způsobem pravda), dále proto, aby získal čas a nenechal se předčasně zatáhnout do války. Útok Rudé armády na polské území 17. září pak odůvodňoval "ochranou ukrajinského a běloruského obyvatelstva", atd. Ovšem skutečný důvod byl geopolitický – Stalin kráčel ve stopách carské imperiální politiky. Dodatečný tajný protokol k Paktu Molotov-Ribbentrop totiž vymezil sféry vlivu v oblasti ležící mezi oběma velmocemi. Německo tak v sovětské zájmové oblasti ponechalo východní část Polska, Finsko, Estonsko a Lotyšsko, a Besarábii, obsazenou od roku 1918 Rumunskem. Další smlouvou "o hranicích a přátelství" z 28. září 1939 se pak do sovětské sféry vlivu dostala i Litva, zatímco Německo získalo na oplátku v Polsku oblasti kolem Varšavy a Lublina. Do roka tak SSSR získal většinu území, které válkou vysílené Rusko v roce 1918 ztratilo podepsáním brestlitevského míru v roce 1918.
Je zřejmé, že porážka, respektive likvidace polského státu, byla tradičním cílem jeho západního i východního souseda. Připomeňme jen jeho trojí dělení mezi Prusko, Rusko (a Rakousko) v 18. století. S určitou mírou zjednodušení tedy nacistické Německo i Sovětský svaz jako geopolitičtí dědicové Pruska či vilémovského Německa a carského Ruska kráčeli ve šlépějích svých předchůdců.
Každopádně dosud izolovaný SSSR se smlouvou s nacistickým Německem fakticky vrátil do Evropy jako velmoc. Nejenže se vyhnul nebezpečí zatažení do války, ale dostal i možnost územní expanze (kterou zakrátko plně využil). Německo si tím zabezpečilo sovětskou neutralitu ve své válce proti západním mocnostem a vyhnulo se tak válce na dvou frontách. Strategická situace se tak v předvečer války změnila výrazně ve prospěch Německa.
LN: Jak dlouho dopředu vlastně Němci plánovali fingované přepadení rozhlasového vysílače u Gliwic?
Tato otázka se dostala na přetřes již v květnu 1939, kdy Hitler svým generálům sdělil, že je odhodlán za každou cenu na Polsko zaútočit. Úkolem obstarat vhodnou záminku byli pověřeni muži Reinharda Heydricha a Heinricha Müllera, šéfa gestapa. Gliwický incident, kdy německé komando převlečené do polských uniforem přepadlo tuto německou stanici, z níž odvysílali protiněmecké prohlášení, je jistě nejznámější nacistickou protipolskou provokací. Nebyla však jedinou. Při svém pověstném projevu v Reichstagu 1. září 1939 Hitler uvedl celkem 21 údajně polskou stranou vyprovokovaných pohraničních incidentů, které měly před zahraniční veřejností odůvodnit "obranný" útok na Polsko, který právě začal.
LN: Je pravda, že Němci v bojích v Polsku využili také československou válečnou techniku? Jaká to byla?
Kromě jiné výzbroje použilo Německo proti Polsku především velmi hodnotné čs. lehké tanky LT vz. 35, v Německu označované jako Pz.Kpfw. 35 (t). Po okupaci Wehrmacht převzal 244 kusů těchto tanků pokročilé konstrukce, které ve své době svými parametry převyšovaly většinu německých současníků. Většinu Pz.Kpfw. 35 (t) dostal do výzbroje německý 11. tankový pluk, který při polském tažení prošel boji od městečka Wieluń až po Modlin. Polské tažení všestranně prověřilo nesporné kvality této čs. konstrukce. Vozidla projela stovky kilometrů v náročném terénu bez vážnějších poruch, v bojích si vedla velmi dobře a pluk v jejich průběhu utrpěl jen minimální ztráty.
Soudím však, že podstatně větším přínosem, nežli použití trofejní techniky, představovala pro Německo možnost zaútočit na Polsko z jižního směru, z území rozbitého čs. státu – jednak z Moravy a Slezska a pak také ze Slovenska, které bylo německým satelitem. Slovenská vláda nejenže poskytla německým jednotkám svou komunikační síť, ale do polského tažení zasáhla – byť v omezené míře - i vojensky vlastní armádou.
LN: Kolik československých vojáků bylo na polské straně?
Jejich role byla z objektivních důvodů nutně omezená a v celkovém kontextu epizodní. Po rozbití Česko-slovenska uprchlo do sousedního Polska více než 2200 bývalých čs. vojáků, z toho přibližně 690 letců. Ještě před vypuknutím války se podařilo 1200 z nich (z toho 500 letců) dostat na lodích do Francie.
Z těch zbylých polská vláda 3. září 1939 zřídila "Českou a slovenskou legii", která je někdy nazývána také jako "Československý legion v Polsku", "Legion Čechů a Slováků v Polsku", nebo "Polský legion". Vzhledem k tomu, že jednotka, jejímž velitelem byl jmenován gen. Lev Prchala, nebyla náležitě vyzbrojena, ani vystrojena, nemohla sehrát v polském tažení žádnou významnější roli. Za neustálého ústupu směrem k rumunské hranici pak legion v noci 18. září 1939 v prostoru Horodyszcze narazil na postupující Rudou armádu. Prakticky bezbranná jednotka, čítající asi 790 otrhaných, hladových, vesměs civilně oblečených a jen částečně ozbrojených vojáků se musela vzdát. Pod vedením tehdy ještě neznámého podplukovníka Ludvíka Svobody, na dlouhou dobu skončila v sovětské internaci. Menší části čs. vojáků, bylo jich celkem 189, ustupovala jinou trasou pod vedením kapitána četnictva Františka Divokého. Většině těchto vojáků se podařilo proklouznout do Rumunska, odkud byli evakuováni na Západ.
Kromě toho 93 plně kvalifikovaných čs. letců vstoupilo přímo do polského letectva. Z části z nich se podařilo zformovat čs. průzkumnou letku, ale vzhledem k celkovému vývoji situace měla jen jepičí život. Také oni skončili buď v sovětské, nebo rumunské internaci.
Můžeme tedy shrnout, že navzdory veškerému odhodlání čs. vojáci do zářijových bojů zasáhli jen v omezené míře. Avšak jejich odhodlání bojovat i vynaložené úsilí, bylo polskou stranou později vysoce oceňováno, často více, než tomu bylo na československé straně.
LN: Byli Poláci skutečně odsouzeni k porážce nebo je možné zpětně konstatovat, že alespoň mohli Němcům déle vzdorovat?
Navzdory mnoha sebevědomým prohlášením polská armáda nebyla připravena protivníkovi adekvátně čelit. Němci měli převahu nejen v moderní taktice, kvalitě výzbroje, ale dokonce i v živé síle, neboť Poláci nestačili dokončit mobilizaci. Především se však Polsko nacházelo v beznadějném strategickém postavení. Bylo obklíčeno ze všech stran: ze západu a severu Německem, z jihu Slovenskem (které dalo své území k dispozici německému spojenci a samo bylo prvním a určitou dobu i jediným německým spojencem při tomto útoku) a z východu Sovětským svazem, jehož vojska překročila polské hranice 17. září. Rozhodné anglo-francouzské ofenzívy na západní frontě se Polsko nedočkalo a jeho obrana se po několika málo týdnech úplně zhroutila. Pro Polsko to nemohlo dobře skončit a také to dobře neskončilo.
