Ve svém článku "Je něco shnilého v našem oboru" se Zbyněk Vybíral věnuje kritice terapie pevným objetím dle Prekopové, kterou však (i přes předchozí upozornění uveřejněná na stránkách LN) neodlišuje od holding therapy a attachment therapy. V článku předchozím nazvaném "Bída pop-psychologie" se věnuje (volně řečeno) neprofesionalitě v oboru psychologie obecně. Upozorňování na neprofesionalitu a polemizování s účinností terapeutických metod je dle mého názoru užitečné a vhodné, ale obávám se, že způsob argumentace a styl vyjadřující se mnohem spíše k jednotlivým osobám než věcné chybnosti jejich práce je nešťastný.
Dle mého názoru bychom se ani v zájmu stylistické pestrosti textu neměli (prostřednictvím používání zdánlivých synonym) dopouštět významových zkreslení slov. Přestaneme-li náhle při kritice terapie pevným objetím užívat pojmu "objetí" (které v názvu terapie není náhodou) a nahradíme-li ho pojmem "sevření", nedáváme čtenáři prakticky žádnou možnost s terapeutickou metodou souhlasit, neb mu tímto nabídnutým obrazem sugerujeme představu konaného násilí a souhlas by se pak mohl jevit sociálně nežádoucím. Argumentace založená na jemných (sotva postřehnutelných) manipulacích s jazykovými prostředky je sice na první pohled čtivá a provokující, nikoliv však věcná, a rozhodně ne odborná.
Obdobně se domnívám, že důkaz nebezpečnosti metody by neměl být opřen pouze o argumenty z internetového vyhledávače. Doporučení klíčových slov, kterými se k údajným faktům podpírajícím taková tvrzení mohou čtenáři dostat, je pak již dle mého názoru zcela absurdní. Vždyť v duchu této logiky by bylo možné čtenáře vyzvat například i k vyhledání "faktů" popírajících Darwinovu evoluční teorii zadáním klíčových slov "Darwin" a "critique" (a dovoluji si podotknout, že odkazů je v tomto případě více než šest milionů, což by při zachování tohoto způsobu argumentace znamenalo, že Darwinova teorie je dokonce mnohonásobně nevědečtější než přístup Jiřiny Prekopové).
Zcela souhlasím s tím, že terapie pevným objetím není všemocná a má mnohá rizika a kontraindikace (tak jako kterýkoliv jiný terapeutický přístup). Kritika této terapie (a opět dodávám – tak jako i jiných terapeutických přístupů) je možná a nutná, ale měla by zůstat odborná a věcná, jedině tak může být přínosná a konstruktivní.
I s výtkami k nevědeckosti terapie pevným objetím lze do jisté míry souhlasit. Slušelo by se ale doplnit, co vědeckostí rozumíme. Má-li být smyslem poukázat na to, že knihy o terapii pevným objetím a výchovném přístupu Jiřiny Prekopové jsou spíše popularizacemi než odbornými publikacemi, prakticky nelze nesouhlasit. Pokud ale považujeme za nevědeckost této terapie skutečnost, že její účinnost nebyla dostatečně výzkumně prokázána, bylo by korektní též uvést, že to bohužel není jen problém terapie pevným objetím. S jistou dávkou zjednodušení lze říci, že mezi nejlépe výzkumně ověřené přístupy patří ty, které vycházejí z technik behaviorální terapie. Bylo by však přinejmenším velmi odvážné tvrdit, že to znamená, že jsou tyto přístupy nejúčinnější. Korektnější je spíše říci, že se snadněji zkoumají. Nedostatečné výzkumné ukotvení terapie či výchovného přístupu je sice důležitým handicapem, nikoliv však důkazem toho, že je takový přístup s vědou v rozporu.
Výzkumy účinnosti terapie ale naštěstí nejsou to jediné, co věda může nabídnout. Zejména v případě, že posuzujeme přístup pracující s rodinami a dětmi, mohou (a snad i měly by) nám být oporou znalosti o vývoji lidské psychiky. V případě posuzování terapie pevným objetím a výchovného přístupu, jehož je Jiřina Prekopová představitelkou, se nabízí zejména poznatky o problematice batolecího vzdoru, vývoji citové vazby, sebepojetí a emoční regulace.
Smyslem terapie pevným objetím s dítětem rozhodně není zlomení vzdoru (jak píše Zbyněk Vybíral), ale naopak přijetí tohoto pocitu a provázení dítěte jeho projevy (a v dlouhodobějším horizontu i vedení ke kultivaci těchto projevů). Stejně jako plačící novorozenec získává klid skrze tělesný kontakt s matkou, může vztekající se batole s laskavým, ale pevným objetím rodiče získat podporu v regulaci afektu, kterým je ovládáno a jehož projevy ještě samo regulovat neumí. S postupujícím zráním dítěte a rozvojem jeho verbálních dovedností se pak pevné objetí stává bezpečným prostředím pro emoční konfrontaci s rodičem. Pevné objetí, je-li provedeno správně a jsou-li vyloučeny všechny kontraindikace, pak rozhodně není projevem dvojné vazby, ale empatickým sdílením, které dítěti poskytuje možnost k zažití bezpodemínečného přijetí rodičem.
Osobně podporuji Zbyňka Vybírala v jeho snaze "destruovat důvěru v tzv. terapii pevným objetím", ale pouze v případě, že mu jde o destrukci důvěry bezmezné a slepé, vkládající terapeutovi moc nad životem klienta a umožňující klientovi zříci se zodpovědnosti k sobě a svému dítěti. Takováto přílišná důvěra je terapii (a nejen té prostřednictvím pevného objetí, ale i mnohým jiným) spíše na škodu. Svými články myslím Zbyněk Vybíral udělal pro destrukci důvěry v psychologii, psychology a psychoterapeuty mnohé. Doufám však, že jeho články (a následné reakce na ně) způsobí u čtenářů LN pouze destrukci důvěry slepé, nikoliv důvěry základní. Podařilo-li se čtenářům uzřít psychology a psychoterapeuty díky těmto výměnám jako osoby pozemské a tudíž omylné (autorku tohoto textu nevyjímaje) patří za to Vybíralovi velký dík. Chce-li však Zbyněk Vybíral nadále vést o terapii pevným objetím a pop-psychologii kritické polemiky, navrhuji vrátit tyto diskuze na místa, kam patří (akademickou půdu či setkávání psychoterapeutů) a k polemikám využívat místo poplašných zpráv o údajných mrtvých dětech argumentů odborných. Troufám si totiž tvrdit, že pop-kritikou vystavěnou na argumentech z internetového vyhledávače se od bídy pop-psychologie ochráníme jen stěží.
Dle mého názoru bychom se ani v zájmu stylistické pestrosti textu neměli (prostřednictvím používání zdánlivých synonym) dopouštět významových zkreslení slov. Přestaneme-li náhle při kritice terapie pevným objetím užívat pojmu "objetí" (které v názvu terapie není náhodou) a nahradíme-li ho pojmem "sevření", nedáváme čtenáři prakticky žádnou možnost s terapeutickou metodou souhlasit, neb mu tímto nabídnutým obrazem sugerujeme představu konaného násilí a souhlas by se pak mohl jevit sociálně nežádoucím. Argumentace založená na jemných (sotva postřehnutelných) manipulacích s jazykovými prostředky je sice na první pohled čtivá a provokující, nikoliv však věcná, a rozhodně ne odborná.
Obdobně se domnívám, že důkaz nebezpečnosti metody by neměl být opřen pouze o argumenty z internetového vyhledávače. Doporučení klíčových slov, kterými se k údajným faktům podpírajícím taková tvrzení mohou čtenáři dostat, je pak již dle mého názoru zcela absurdní. Vždyť v duchu této logiky by bylo možné čtenáře vyzvat například i k vyhledání "faktů" popírajících Darwinovu evoluční teorii zadáním klíčových slov "Darwin" a "critique" (a dovoluji si podotknout, že odkazů je v tomto případě více než šest milionů, což by při zachování tohoto způsobu argumentace znamenalo, že Darwinova teorie je dokonce mnohonásobně nevědečtější než přístup Jiřiny Prekopové).
Zcela souhlasím s tím, že terapie pevným objetím není všemocná a má mnohá rizika a kontraindikace (tak jako kterýkoliv jiný terapeutický přístup). Kritika této terapie (a opět dodávám – tak jako i jiných terapeutických přístupů) je možná a nutná, ale měla by zůstat odborná a věcná, jedině tak může být přínosná a konstruktivní.
I s výtkami k nevědeckosti terapie pevným objetím lze do jisté míry souhlasit. Slušelo by se ale doplnit, co vědeckostí rozumíme. Má-li být smyslem poukázat na to, že knihy o terapii pevným objetím a výchovném přístupu Jiřiny Prekopové jsou spíše popularizacemi než odbornými publikacemi, prakticky nelze nesouhlasit. Pokud ale považujeme za nevědeckost této terapie skutečnost, že její účinnost nebyla dostatečně výzkumně prokázána, bylo by korektní též uvést, že to bohužel není jen problém terapie pevným objetím. S jistou dávkou zjednodušení lze říci, že mezi nejlépe výzkumně ověřené přístupy patří ty, které vycházejí z technik behaviorální terapie. Bylo by však přinejmenším velmi odvážné tvrdit, že to znamená, že jsou tyto přístupy nejúčinnější. Korektnější je spíše říci, že se snadněji zkoumají. Nedostatečné výzkumné ukotvení terapie či výchovného přístupu je sice důležitým handicapem, nikoliv však důkazem toho, že je takový přístup s vědou v rozporu.
Výzkumy účinnosti terapie ale naštěstí nejsou to jediné, co věda může nabídnout. Zejména v případě, že posuzujeme přístup pracující s rodinami a dětmi, mohou (a snad i měly by) nám být oporou znalosti o vývoji lidské psychiky. V případě posuzování terapie pevným objetím a výchovného přístupu, jehož je Jiřina Prekopová představitelkou, se nabízí zejména poznatky o problematice batolecího vzdoru, vývoji citové vazby, sebepojetí a emoční regulace.
Smyslem terapie pevným objetím s dítětem rozhodně není zlomení vzdoru (jak píše Zbyněk Vybíral), ale naopak přijetí tohoto pocitu a provázení dítěte jeho projevy (a v dlouhodobějším horizontu i vedení ke kultivaci těchto projevů). Stejně jako plačící novorozenec získává klid skrze tělesný kontakt s matkou, může vztekající se batole s laskavým, ale pevným objetím rodiče získat podporu v regulaci afektu, kterým je ovládáno a jehož projevy ještě samo regulovat neumí. S postupujícím zráním dítěte a rozvojem jeho verbálních dovedností se pak pevné objetí stává bezpečným prostředím pro emoční konfrontaci s rodičem. Pevné objetí, je-li provedeno správně a jsou-li vyloučeny všechny kontraindikace, pak rozhodně není projevem dvojné vazby, ale empatickým sdílením, které dítěti poskytuje možnost k zažití bezpodemínečného přijetí rodičem.
Osobně podporuji Zbyňka Vybírala v jeho snaze "destruovat důvěru v tzv. terapii pevným objetím", ale pouze v případě, že mu jde o destrukci důvěry bezmezné a slepé, vkládající terapeutovi moc nad životem klienta a umožňující klientovi zříci se zodpovědnosti k sobě a svému dítěti. Takováto přílišná důvěra je terapii (a nejen té prostřednictvím pevného objetí, ale i mnohým jiným) spíše na škodu. Svými články myslím Zbyněk Vybíral udělal pro destrukci důvěry v psychologii, psychology a psychoterapeuty mnohé. Doufám však, že jeho články (a následné reakce na ně) způsobí u čtenářů LN pouze destrukci důvěry slepé, nikoliv důvěry základní. Podařilo-li se čtenářům uzřít psychology a psychoterapeuty díky těmto výměnám jako osoby pozemské a tudíž omylné (autorku tohoto textu nevyjímaje) patří za to Vybíralovi velký dík. Chce-li však Zbyněk Vybíral nadále vést o terapii pevným objetím a pop-psychologii kritické polemiky, navrhuji vrátit tyto diskuze na místa, kam patří (akademickou půdu či setkávání psychoterapeutů) a k polemikám využívat místo poplašných zpráv o údajných mrtvých dětech argumentů odborných. Troufám si totiž tvrdit, že pop-kritikou vystavěnou na argumentech z internetového vyhledávače se od bídy pop-psychologie ochráníme jen stěží.
