Neboť děti je třeba vychovávat k demokracii a úctě k státním autoritám. To je jediná cesta, jak se pokusit omezit účast v pouličních nepokojích, které ale stejně neminou žádnou generaci.

V případě druhém bych musel dospívajícímu potomkovi odpovědět, jak vidíš, tak může. Abych nebyl za většího blbce, než jakými se rodiče v tomto věku pro své potomky stávají.

Kdyby pan prezident nemluvil včera před vědci z Učené společnosti o Evropské unii, ale o holocaustu, ocitl by se v kategorii vykladačů skutečnosti, jimž se říká „popírači“.

Zřejmě nejproslavenější z nich, David Irving, toho času v rakouském kriminále, zachází s fakty o holocaustu a nacismu podobně, jako pan prezident s fakty o unii. Danému cíli, tedy dokazování, že Hitler nebyl tak strašný a že v koncentračních táborech nezahynulo tolik Židů, jak se píše a kdo ví, jak to bylo s plynovými komorami, přizpůsobuje fakta.

Někdy okatě, jindy nenápadně, vše umně zabaleno tak, že čtenář uvěří. Nebo ani nemusí, ale pod kůží mu něco zůstane. Vždyť to napsal pan Irving, spisovatel, jemuž vychází tolik knih a který tak hezky píše.

Panu prezidentovi mnoho lidí věří. Dokonce velká většina Čechů. Václav Klaus říká mnoho věcí, v nichž má pravdu, nebo alespoň pravdu svoji. V roli odpůrce všemocného státu, který se jak chobotnice obtáčí kolem našich peněženek i životů, sehrává roli, za kterou mu lze děkovat.

Pan prezident je také člověk a jako každý trpí stihomamy. Jedním z nich je Václav Havel, druhým, který poslední dobou zastiňuje všechny ostatní, je Evropská unie. Říci po dvou letech členství České republiky v EU, po dvou letech, jež jsou nejlepší dobou od pádu komunismu, že od vstupu „náklady převažují nad efekty“, je lež. I kdyby měl pan prezident s varováním před „evropskou centralizací“ pravdu.

Václav Klaus je popírač. Ne holocaustu, ale Evropské unie. Vyjde to na stejno. Je to zločin.