Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Libuše Šafránková: Nevěřím, že Češi v nic nevěří

Lidé

aktualizováno  0:32
Libuše Šafránková de facto vyrostla v kostele. Tehdy si vysloužila přezdívku „malá varhanice“. Ve vánočním rozhovoru se Daniele Drtinové svěřovala o své víře v Boha, intimnosti modlitby či významu pohádkové mytologie.

Libuše Šafránková foto: Denisa Grimmová

"Co Čech, to ateista." Když byl teď v září na návštěvě v České republice papež Benedikt XVI., celá Evropa nás vykreslovala jako nejvíce ateistický národ v Evropě. Ale i Češi sami jsou jakoby hrdí na to, že jsou "věčnými rebely bez příčiny, kteří nevěří nikomu a ničemu…"
A copak na to nemají právo? Na tento v uvozovkách image. Když uvážíš, jak se s nimi v historii zacházelo a zachází. Nedivím se, že se schovávají do jakési skořápky, aby se nemuseli vystavovat a vyvarovali se dalšího trápení a ubíjení.

Takže si nemyslíš, že jsou Češi ateisti?
Moje zkušenost, kterou jsem žila, je trochu jiná, už odmala. Poprvé jsem to slyšela v roce 1989, už tenkrát mě to překvapilo. V divadelním souboru tu myšlenku vyslovil jeden režisér, právě dělal rozhovor s polskými novináři. Byla jsem u toho, tak jsem se ho zeptala: "A kdy jste byl naposledy v kostele?" A on na to: "Nebyl jsem tam nikdy!" Tak mu říkám: "Běžte se tam podívat, kostely jsou plné lidí." Pak ten výrok změnil. Lidé, co automaticky přebírají tento názor, by se někdy mohli zajít podívat třeba do synagogy, mešity nebo kostela, to je jedno kam, a ne pořád dokola po někom opakovat, že jsme nevěřící národ.

Jak se tedy projevovala víra mezi lidmi tam, kde jsi se narodila?
Nepamatuji si na jižní Moravě při mši prázdný kostel. Tatínek byl varhaník, a tak se mi stalo, aniž by to byla moje zásluha, že jsem tam vlastně vyrůstala a viděla jsem, co se děje a kolik lidí tam chodí. Tatínek hrál na varhany, maminka zpívala na kůru s ostatními, přišlo to samo od sebe, že mě brali s sebou: ve všední dny a v neděli třeba i několikrát. Vzpomínám si, jak mě tatínek jednou při mši nechal držet varhany, musel odběhnout. Tak čtyři nebo pět mi bylo. Chvilku jsem ho poslechla a držela jen dva tóny, co mně poručil. Po chvíli mi to přišlo jako nuda, jednotvárná, a že to trvá dlouho a že by si ti lidi zasloužili víc. Tak jsem do toho šlápla. Mně se to líbilo, varhany jsou úžasný vynález a ten krásný, mohutný zvuk zněl ze všech stran a lidé se udiveně otáčeli, co se to dnes děje. Na chvíli jsem přestala, zase držela jen dva povolené tóny, ale když jsem to spustila podruhé, tak už mě odhalili. Od té doby mi začali říkat "malá varhanice". Ne malá čarodějnice, ale malá varhanice.

Celý rozhovor s herečkou Libuší Šafránkovou si přečtěte v magazínu


Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!