Začátkem roku 2013 33letý politolog Kim Angell z Univerzity v Oslo považovaný za odborníka na „územní práva“ přišel ve své doktorské dizertaci s tímto vědeckým (politologie je věda) poznatkem:
„Uprchlíci by měli mít právo založit si vlastní stát na svrchovaném norském území, protože narodit se Norem je jako desetkrát vyhrát loterii. Šťastná náhoda by neměla být odměňována a lidé by měli být klasifikováni podle činů, nikoli genů.
Všichni lidé, bez rozdílu místa narození nebo původu, by ideálně měli mít stejnou příležitost vytvářet pro sebe dobré smysluplné životy. Pro kontrolu území neexistuje žádný platný morální argument, a Norové tudíž nemají právo rozhodovat, kdo se k nim nastěhuje.
Uzavřít hranice uprchlíkům by byla morálně nepřípustná obrana naší šťastné náhody. Jejich základní lidské právo převažuje nad naším právem žít si, jak žijeme.“
Angell samozřejmě počítá s tím, že takový „uprchlický stát“ (a slovo „uprchlíci“ je obvyklým eufemismem pro nekorektně znějící imigranty) by žil z podpory norského státu, co, pravda, vyhrál tu loterii. Akademici se často vyznačují nevědomostí, že by mohl existovat nějaký jiný způsob života než na útraty státu, vůči němuž máme přece všichni všelijaká ta práva.
Takový poznatek může připadat absurdní a ultramarxisticky úchylný, dnes je však velmi rozšířený v západních akademických kruzích. V Norsku jen o nápadný stupínek víc vytříbený několika generacemi radikálních marxistů ovládajících státní školství. Praktikuje jej i celá evropská elita, i když nehlásá stejně vědecky. A jestli se z něj nevyléčí, veškerému snění o světě bez padouchů a civilizaci na něm založené hrozí utonutí v písečné poušti totalitního islámistánu.
Původ sebevražedné norské loterie
Bude přesným zopakováním stejného utonutí v minulosti úspěšných kultur hinduistických, buddhistických, zoroastriánských a východokřesťanských, po nichž se slehla zem pod tíhou padoušského a za náboženství vydávaného zákona, že jen jedna pravá víra má právo na vše a ostatní nemají právo na nic. Zákona, který je návodem k nelítostné válce proti všemu nezávislému myšlení. Ta by byla permanentní, neboť totalita ideového monopolismu nakonec vždy nachází nepřátele i ve vlastních řadách, jen co zlikvidovala nepřátele vnější.
Původ sebevražedné „norské loterie“ najdeme v judeo-křesťanské etice a jejím ideálu důstojnosti všech, péče o sirotky, vdovy a přivandrovalé ubožáky
Původ sebevražedné „norské loterie“ najdeme v oné laskavé a tvořivé judeo-křesťanské etice a jejím ideálu důstojnosti všech, péče o sirotky, vdovy a přivandrovalé ubožáky, několikrát opakovaném v Bibli, a to v částech židovských i křesťanských. Přesněji řečeno, najdeme je v podstatně jiné podobě, jejíž odlišnost však dnešní politickokorektní, multikulturní a lidskoprávní (skoro by se chtělo říct „postjudeo-křesťanská“) láska k vzdálenému převažující nad láskou k bližnímu přestala vnímat. Ona totiž není ani tolik láskou k neúspěšným jako nenávistí k úspěšným.
Úspěch pro ni není výsledkem snažení, nýbrž onou norskou výhrou v loterii. Úspěšní lidé jsou nějakou šťastnou náhodou (čili nezaslouženě) privilegovaní. Neúspěch je výsledkem spiknutí privilegovaných a neúspěšní lidé jsou jeho oběťmi. Neúspěch jedněch jim dává automaticky právo ždímat úspěch druhých, kteří svým úspěchem automaticky ztrácejí právo na cokoli. Totéž platí pro úspěšné a neúspěšné národy.
Žádná práva, pouze povinnosti
Ideologie dnešní Evropy dává neúspěšným jedincům a národům právo vzít si cokoli, co úspěšní vytvořili. Jenže to, co úspěšní vytvořili, není výsledkem nějaké loterie, nýbrž tisícileté tvořivosti, která prožila a přežila tisíce neúspěchů. Nikoli „genů“, jak se ideologové „norské loterie“ domnívají, nýbrž činů, podle nichž by rádi soudili, ale nesoudí.
Kdyby podle nich soudili, museli by se už začít ohlížet po něčem, co ty už dávno vznikající „uprchlické státy“ uvnitř našich území tvoří, čím by mohly být příznivě souzeny. Měřítkem by muselo být ono Ježíšovo nezapomenutelné a trvale platné „podle ovoce poznáš strom“.
Tou podstatně jinou podobou lásky k bližnímu a základním kamenem biblické etiky je něco, co naší generaci, většinou biblicky nevzdělané, uniká. Nikde v Bibli se nedočteme nic o tom, že člověk má nějaká práva. Všechna přikázání a všechny zákony diktují jen samé povinnosti.
- Nikoli právo na život, nýbrž nezavraždíš.
- Nikoli právo na majetek, nýbrž nepokradeš.
- Nikoli právo na dobrou pověst, nýbrž nepromluvíš křivého svědectví.
- Nikoli právo na lásku, nýbrž miluj bližního.
- Nikoli právo na Boží lásku, nýbrž miluj Hospodina Boha svého celým srdcem, celou duší a ze všech sil.
- Nikoli právo na laskavost druhých, nýbrž nečiň, co nechceš, aby ti činili.
Shrnout to lze následovně:
Nikdo se nedomůže žádného práva, nemá-li někdo jiný zároveň povinnost toto právo skýtat. Aby tu povinnost mohl přijmout, musí k tomu mít prostředky. Sebezničením je nezíská. Aby mohla civilizace fungovat, stejné povinnosti se musejí vztahovat na všechny.
Míra práv musí být úměrná míře povinností. Míra svobody jedněch musí být úměrná míře svobody, kterou poskytují druhým. Povinnosti musí být stejně platné pro všechny vůči všem. Práva bez povinností dláždí cestu k vládě padoušství a krachu kultur.
Pěstování skvělosti
Na prahu hrozícího zániku snění o světě bez padouchů si ještě pět minut před temnou půlnocí zkusme připomenout.
V pozadí bláhového snění o světě bez padouchů po celé dějiny doutná jiskřička vědomí, že k morálnímu životu nespěje cesta teologickými a ideologickými hádkami o pravdivosti, či nepravdivosti té či oné teorie, nýbrž prachobyčejné praktické tvoření užitečných věcí. Každodenní, s osvěžující pomlkou o šábesu, ať už je to sobota, neděle, nebo obě. Kdo se zápalem tvoří a užitečnost svého tvoření si ověřuje svobodnou výměnou za tvorbu druhých, ten nemá čas rozvíjet padoušství. To bylo vždy fenoménem netvořivých.
Pěstování skvělosti by mělo být povinností každého, kdo touží po nějakých právech. Úsilím o skvělost v sobě mýtíme padoušství.
Existuje-li Bůh, je to Bůh Tvoření. Tomuto Bohu se protiví, slovy Giordana Bruna, „veškerá činnost, která nevede k tvorbě užitečných věcí“. Jestli se tomuto Bohu člověk v něčem podobá, pak ve svém tvoření. Kdo o Bohu káže, ale netvoří, bere Boží jméno nazmar a plive mu do tváře. Praktikovat tvoření znamená vymýšlet užitečné, zdokonalovat nedokonalé, opravovat porouchané, léčit ochořelé a vytřibovat svět ke skvělosti.
„Kráčej přede mnou a pěstuj skvělost,“ přikazuje Bůh Abrahámovi. Existuje-li nějaká „abrahámovská tradice“, pak tato. Skvělost by měla být hlavním předmětem výuky od mateřské školky, nadřazená všem vírám a ideologiím. Pěstování skvělosti by mělo být povinností každého, kdo touží po nějakých právech. Úsilím o skvělost v sobě mýtíme padoušství. Tvůrčím zápalem je spalujeme.
Nadějí na záchranu světa před morálním krachem je „etika skvělosti“. Nějaká ta pohádková vize oné jiskřičky morálního vědomí, přítomné v každém tvoření, jak se rozněcuje tvůrčím zápalem v obrovský žár tvorby spalující břečťanová chapadla padoušství přisátá k lidskému tvoření a sající z něho mízu. Obrazně řečeno, samozřejmě.
Skutečného pálení – knih, měst i lidí – už bylo dost.
