Ani dva měsíce po zásahu fukušimské atomové elektrárny zemětřesením a vlnou tsunami není jasný rozsah škod, harmonogram likvidace havárie ani celková míra znečištění prostředí. Jistý posun však ve vývoji situace pozorovat lze. I japonská mainstreamová média již začínají připouštět, že viníkem současného stavu patrně nebude jen přírodní pohroma, která spíše pouze odhalila totální nepřipravenost na podobné události. Současná situace též svědčí o fatálním selhání systému kontroly jaderných zařízení.
Konečné řešení? Zatím samá voda…
Základní situace v jaderné elektrárně Fukušima 1 zůstává i na počátku května bez velkých změn. Likvidační tým stále trápí především zhruba 70 tisíc tun vysoce kontaminované vody v podzemí reaktorů 1 až 3. Nadále se také nedaří obnovit systém chlazení vyhořelého paliva a přes proklamace společnosti TEPCO zůstává nejasná technologie konzervace reaktorů. Situaci komplikují chybná nebo neúplná data, která firma poskytuje veřejnosti.
TEPCO nedávno zveřejnilo podezření na poškození těsnosti stěn bazénu s vyhořelým palivem nad odstaveným čtvrtým blokem elektrárny. Je v nich uskladněno 1500 použitých palivových článků, avšak chladící systém je nefunkční a tak je do bazénů kontinuálně přiváděna další chladící voda, zhruba 140 až 210 tun denně. Hladina přesto řádově o desítky centimetrů zaostává za stavem, který by měl odpovídat výpočtům. Pokud kontaminovaná voda skutečně prosakuje nebo uniká netěsností do prostoru již dříve odstaveného reaktoru, bude muset TEPCO řešit další závažný problém, který stabilizaci situace v elektrárně opět odsune.
Likvidační tým stále trápí především zhruba 70 tisíc tun vysoce kontaminované vody v podzemí reaktorů 1 až 3
Obavy o těsnost bazénu jsou bohužel na místě. V prvních dnech havárie, kdy záchranáři věnovali veškerou pozornost čerstvě odstaveným blokům 1 až 3 a na kontrolu skladu s palivem nad blokem 4 „zapomněli“, se z bazénu odpařila chladící voda, vybouchl vodík a následně vznikl požár. Dnes lze jen hrubě odhadovat, v jakém stavu budova i vlastní bazén jsou.
Za průlomové lze označit prohlášení vedení firmy TEPCO z minulého týdne, kde firma načrtla hrubý postup a časové schéma likvidačních prací. Do konce června plánuje vybudovat čističku chladící vody, kterou by tak po odmoření bylo možné opakovaně používat ke chlazení reaktorů i vyhořelého paliva. Díky čističce by se pak neustále nezvyšoval objem kontaminované vody v systému, což se právě za současného stavu děje. Dále vedení společnosti TEPCO plánuje do šesti až devíti měsíců havárii zcela vyřešit, elektrárnu zakonzervovat a začít s postupnou rekultivací postižené oblasti.
Jenže – jak dlouho bude stavba jímky k chemickému odmořování vody a souvisejícího potrubí trvat – lze odhadnout jen stěží. K plánu se navíc velice skepticky stavějí pracovníci přímo na místě. Jeden ze členů likvidačního týmu (pod podmínkou zachování anonymity) pro televizi NHK označil tento plán v daném termínu za technicky nereálný. TEPCO navíc muselo přerušit i přečerpávání vody z podzemních jímek do nádrží, které má v současné době k dispozici, a to kvůli podezření z jejich netěsnosti.
Ve čtvrtek TEPCO poprvé od vypuknutí havárie vyslalo techniky přímo k reaktorům, aby přesněji zjistili míru poškození. Hodnoty radiace právě v blízkosti reaktoru 1 dosahovaly dle měření pomocí robotických vozítek hodnot 1100 mSv/hodinu, tedy více než čtyřnásobek nově zvýšené roční povolené dávky pro jednoho pracovníka. TEPCO proto u vstupu do bloku 1 buduje přetlakový stan, který by měl zabránit úniku radioaktivního prachu do okolí. A naopak do objektu má být systémem trubic vháněn vzduch, čímž by se mělo upravit prostředí pro práci.
Opravdu nečekaná tsunami?
Míra pravděpodobnosti nečekaného vývoje a prudká eskalace havárie s každým dnem klesá. Hodnoty radioaktivních prvků v pitné vodě tokijského vodovodního řádu klesly pod měřitelné hodnoty a do evakuovaných zón již před časem nastoupila policie a vyhledává pohřešované. S jistým uvolněním se tak začínají objevovat již i v japonských médiích otázky po přesných příčinách současného stavu. Klíčové bude precizní vyšetření událostí ve Fukušimě v prvních hodinách po odstavení reaktorů. Není pochyb o tom, že jediným důvodem odstavení reaktorů bylo zemětřesení a následná vlna tsunami. Je-li však příčinou následné havárie, požárů, výbuchu vodíku a úniku radiace jen a pouze naprosto neočekávatelné řádění živlů, v tom již taková jistota nepanuje.
Předně – o přírodní katastrofě s následnou vlnou tsunami se hovoří jako o „zcela bezprecedentní přírodní zkáze, která kdy Japonsko postihla“. Zemi však v roce 1896 zasáhla vlna tsunami, která dle dnešních propočtů dosahovala maximální výšky asi 38 metrů. Je-li na základě této zkušenosti rozumné stavět jadernou elektrárnu na pobřeží, v seizmicky aktivní oblasti, chránit ji vlnolamem o výšce šesti metrů a veškeré záložní elektrické zdroje umístnit do jednoho místa, de facto na úrovni nevzedmuté mořské hladiny, je tématem k hluboké reflexi.
Uvolnění a odpuštění par z kontejnmentů přehřívajících se reaktorů nastalo o sedm hodin později oproti harmonogramu havarijních postupů
Další otazníky k havárii vyvolává postup TEPCO a pozdní odpouštění par a snižování tlaku v kontejnmentu reaktoru. Podle prozatím známých informací firma v prvních hodinách po odstavení reaktorů nekontaktovala výrobce, aby s nimi konzultovala havarijní postup při obnovení chlazení. Zároveň vůbec není jasné, kolik opravdových odborníků detailně znajících technologii a chod reaktorů měla společnost k dispozici.
Druhou neznámou jsou důvody, jež vedly ke značně opožděnému startu odpouštění par z kontejnmentů přehřívajících se reaktorů. Uvolnění a odpuštění par nastalo o sedm hodin později oproti harmonogramu havarijních postupů, a tlak v obalu reaktoru 1 tak stoupl na dvojnásobek maximálního zatížení. TEPCO následně připustilo, že pracovníci zaznamenali problémy při manipulaci s ventily a při odpouštění neměřili koncentraci vodíku v prostoru nad reaktorem. Je tedy možné, že právě tento postup mohl způsobit následné výbuchy a eskalaci situace.
Ve věci pozdního odpouštění par odpovídal v parlamentu i ředitel TEPCO Masataka Šimizu: „Rozhodně tomu není tak, že by opožděné snižování tlaku zapříčinila přítomnost vrtulníku předsedy vlády Kana v oblasti. Elektrárna byla zasažena vlnou tsunami, na místě byl výpadek proudu, v prostorách reaktorů byla tma, což pracovníkům stěžovalo situaci. Toto jsou důvody zpoždění, nikoliv návštěva premiéra na místě.“ Na přímou souvislost mezi přítomností předsedy vlády ve Fukušimě a oddálením snižování tlaku v reaktoru kvůli zajištění jeho bezpečnosti se totiž ptal jeden z poslanců. Co jiného by však měl odpovědět šéf TEPCO ve chvíli, kdy vláda s premiérem v čele právě jednají o míře finanční spoluúčasti firmy na likvidaci škod po havárii?
Nástroj k dávkování jaderného paliva – kbelík
Nad zabezpečením jaderných zařízení v Japonsku a dodržováním existujících bezpečnostních předpisů zůstává rozum stát. Přitom dostatečný důvod pro kompletní přepracování postupů a bezpečnostních nařízení pro práci v jaderných zařízeních měla japonská vláda již na podzim roku 1999 po havárii v zařízení na úpravu jaderného paliva v komplexu Tokai mura.
Tři pracovníci zde měli připravit jaderné palivo pro zkušební reaktor Džójó, kde se chystal test nového typu reaktoru. K dávkování uranu do přípravné nádrže však tito pracovníci používali poměrně nestandardní odměrku – nerezový kbelík. Do nádrže tak místo požadovaných 2,4 kilogramu uranu nalili 16 kilogramů, čímž násobně překročili kritické množství. Poslední, co byť jen elementární znalosti postrádající „technici“ viděli, byl modrý záblesk Čerenkovova záření signalizující start nekontrolované štěpné reakce, která trvala následujících dvacet hodin. Následky? Požár, dvě oběti na životech a více než šest set osob z řad záchranářů, pracovníků a obyvatel v okolí vystavených záření. Výsledky? Mimo jiné neuvěřitelně laxní bezpečnostní podmínky ve Fukušimě.
Mediální obraz Japonska versus realita
Spousta z nás, včetně pisatele těchto řádek, dlouhou dobu tak nějak automaticky chápala Japonsko jako rozvinutou zemi, která ze světa převzala to dobré a posunula to k ještě lepšímu. Klasickým příkladem jsou technologické lahůdky typu super expresu šinkansen. Za dobu jeho existence se nestala ani jediná tragická nehoda na jeho cestách, přestože je tento vlak provozován v extrémních podmínkách, kdy tratě musejí čelit zemětřesením, tajfunům a konkurenci husté sítě leteckých spojení. I v okamžiku zemětřesení 11. března bylo v inkriminované oblasti v pohybu 27 souprav šinkansenů, některé se pohybovaly rychlostmi blížícími se 300 km/h. Přesto systém včasné výstrahy před zemětřesením zafungoval a žádný cestující nebyl zraněn. Poslední souprava dobrzdila devět vteřin před příchodem prvních otřesů. Bez přehánění – technický zázrak.
Poslední souprava šinkansenu dobrzdila devět vteřin před příchodem prvních otřesů
To stejné Japonsko má ale bez jasných důvodů rozdělenou elektrifikační síť na dva nekompatibilní systémy. Na severovýchodě země je kmitočet v síti 50 Hz, jihozápad běží na 60Hz, což zcela spolehlivě vylučuje možnost postižené oblasti včetně Tokia zásobovat elektřinou z nepostižených elektráren na jihozápadě. Důvod? Na konci 19. století nakoupily energetické společnosti v Tokiu německé 50hertzové generátory, zatímco v Ósace se začaly používat generátory firmy General Electric o frekvenci 60 Hz. Mezi sítěmi je sice několik transformačních stanic, ale ty umožňují denní přenos maximálně jednoho milionu kilowattů, což ke krytí poškozených kapacit nestačí ani zdaleka.
Západ Japonska se spolu s Tokiem chystá ze solidarity elektřinou šetřit a zejména v letních měsících omezit používání klimatizace. Jaký však bude v tomto konkrétním případě reálný efekt této „příkladné jednoty“ národa? Havárie ve Fukušimě odkryla Japonsko, jaké jsme dosud neznali.
