Vláda poprvé oficiálně předestřela veřejnosti své záměry, jejichž pomocí chce postupně vrátit hospodaření státu alespoň k vyrovnané bilanci. Tedy do stavu, jaký státní rozpočet České republiky za posledních 16 let ani jednou nezakusil, neboť se vždy počínaje rokem 1996 pohyboval v mínusu. Dá se tedy říci, že ministři konečně procitli? Možná ano. Jenže je tu i několik úskalí, o kterých vládnoucí politici mlčí a na něž je třeba upozornit.
Pondělní prezentace ministra financí Miroslava Kalouska nesla výmluvný název Stabilizační rozpočtová opatření pro období 2012 – 2014. Pro daňové poplatníky to není veselé čtení, nicméně velké překvapení nečekejte: vesměs jde o návrhy, o nichž již dávno prosakovaly do médií nejrůznější zvěsti – zvyšováním nejrůznějších daní či zaváděním zcela nových počínaje přes proklamované zjednodušování státních agend či odstraňování duplicit až po dosud tabuizované zmrazení důchodů. Podrobný seznam opatření a jejich předpokládaný dopad na rozpočet si lze prohlédnout v přiloženém PDF souboru.
Suma sumárum chce vláda během zmíněných tří let posílit příjmy rozpočtu a zároveň „zkrouhnout“ jeho výdaje o 150 miliard korun (příjmy plus 77 miliardy, výdaje mínus 73 miliard korun). Zatímco letos si vystačí pouze s redukcí výdajů o 23,6 miliardy korun, v následujících dvou letech již hodlá posílit i příjmy, v drtivé většině – bohužel – daňové.
Nestravitelný koláč
A dostáváme se k prvnímu úskalí. Upečený koláč „stabilizačních opatření“ je na první pohled stěží poživatelný – jen z půlky je totiž tvořen úsporami výdajů, a to ještě z velké části takovými, které zajisté nebudou po chuti penzistům (zmrazení důchodů obnáší v součtu více než 35 miliard korun). Ekonomové přitom zpravidla doporučují poněkud jiný poměr přísad – dvě třetiny ve škrtech výdajů a třetinu ve zvýšení příjmů (daní).
Nakousl jsem důchody, zastavme se tedy u nich, neboť diskuse o jejich výši budí silné emoce. Když jsem před několika lety v jedné takové debatě s příbuznými navrhoval plošné snížení penzí, které by ulevilo státnímu rozpočtu významnou sumou, tvrdě jsem narazil – své důchody si přeci zasloužíme, celý život jsme se na ně dřeli, zněl „nezpochybnitelný“ protiargument. Podobně jako tehdy já na tom teď bude jistě i vláda. A očekávanou vzpouru penzistů si nebude moci dovolit jen tak ignorovat, zvlášť když se za ně postaví opozice, nebo dokonce pod hrozbou generální stávky odbory.
Nastartovat růst zvyšováním daní si lze jen těžko představitDalší výhrada vůči návrhům ministra Kalouska je čistě ekonomická. České hospodářství by především potřebovalo chytit dech, aby začalo generovat vyšší příjmy pro státní rozpočet. Prostřednictvím zvyšování daní si ale lze nastartování růstu jen těžko představit. Problém s nedostatečným výkonem řeší v současné době vícero vyspělých ekonomik a upřímně řečeno: nikdo zatím univerzálně fungující recept nenalezl. Nicméně si dovolím stroze konstatovat, že ve větším přerozdělování (tedy vyšších daních) nespočívá.
Zastavme se konkrétně u DPH. Definitivní shoda na její výši zatím neexistuje a představy jednotlivých stran vládní koalice se významně liší. Přesto se dopustím jedné úvahy, aniž bych tvrdil, že navrhovaných 19 či 20 procent základní sazby je moc či málo. Zvedání DPH coby prostředku k látání rozpočtových děr patří v současné Evropě k nejběžnějším opatřením. Sáhli po něm s vidinou snadného inkasa Maďaři, Portugalci, Španělé či Italové. Inspirovat se chce nyní i česká vláda.
Výsledky takového počínání však mohou být sporné – rozpočtové příjmy ve většině zmiňovaných zemí se totiž neplní podle předpokladů. Vůbec není vyloučeno, že u nás by to mohlo být podobné. Vysvětlení je jednoduché: vlády se domnívají – a bohužel mylně –, že když zdaní spotřebu, zcela či alespoň do značné míry se vyhnou efektu popsaného takzvanou Lafferovou křivkou. Ta udává, od jakého okamžiku má zvyšování daně natolik negativní dopad na ekonomiku, že rozpočtové příjmy začínají dokonce klesat.
Co je jisté? Že nás čekají dlouhé měsíce, jimž bude dominovat toto velké politikum. Dodejme, že tohle téma aspoň stojí za to, na rozdíl o jiných, které nám tato koalice předkládá. O tom, kde bude chtít vláda získat dodatečné zdroje na financování státních výdajů a kde se je naopak bude snažit osekat, se povedou ještě dlouhé debaty. Jistě se najdou i další námitky vůči navrhovaným opatřením, nepochybně mnohem fundovanější a obšírnější. Konečná podoba „stabilizačních řezů“ bude určitě předmětem mnoha politických obchodů. Jisté jsou však zatím dvě věci: jediným, kdo tomu bude minimálně do příštích voleb pouze přihlížet, je daňový poplatník. A že dohodnutý kompromis bude platit jenom tak dlouho, dokud nebude v obavě z hrozícího státního bankrotu potřeba přisypat či ušetřit další peníze. Přeji nám všem pevné nervy.
