Dabovat, nebo titulkovat? Sobotní Mladá fronta DNES pootevřela fenomén českého dabingu, na nějž nedají vlastenci dopustit. Dokonce tu udělujeme Cenu Františka Filipovského, muže v oboru nepřekonatelného. Kolega z MF Dnes tentokrát řešil omezený počet českých hereček a herců, kteří dabují četné seriálové postavy (laika překvapí, kolik těch seriálů vlastně existuje; ale to je věc jiná). Článek začíná scénou ze seriálu Skladiště 13, kterou bychom měli být asi překvapeni, poněvadž stejně mluví i jakási persona ze seriálu Zoufalé manželky.
„Za vaším zmatením stojí fakt, že obě postavy odlišných seriálů dabovala stejná herečka, Tereza Bebarová. Která je mimochodem také hlasem Kelly Baileyové z Misfits nebo Debry Morganové z Dextera a hrdinek dalších seriálů. A úplně stejně jste na tom v případě, že jste si oblíbili postavy, které dabuje Jan Šťastný, Martin Stránský, Bohdan Tůma nebo Andrea Elsnerová – jejich hlasům se prostě nevyhnete.“ Jen v sobotu si prý můžeme na českých kanálech pustit asi 50 zahraničních seriálů!
Ponechme stranou, kdo má chuť trávit život sledováním tolika seriálů, ale berme to tak, že podle citovaných herců a režisérů „český divák potřebuje slyšet češtinu a unavuje ho, až na výjimky, čtení titulků“. Díky tomu je dabování důležitým přivýdělkem, a je to fofr. Jak říká jeden z nejobsazovanějších profesionálů Šťastný: „Dneska se seriály dabují strašně rychle, takže ani není možné vnímat, o co v nich jde a jaká je zápletka.“ Zkrátka kulturní fabrika.
Replika za desetikorunu
Aniž bychom se tomu chtěli pošklebovat, v tom kvapu jsou pak pochopitelnější rozličné překlady, jež nejen bohemistům leckdy trhají sluch. Dabuje se třeba pět dílů naráz; herci za jednu repliku dostávají asi desetikorunu. Hlavní postava mívá třeba 90 replik, za pět epizod jich bude tedy 450. „Ale pozor, pak se peníze zkracují, nedostane za to 4500 korun. Protože tím stráví celkově dvě hodiny, tak mu dají 2000 a konec,“ cituje deník režiséra Václava Knopa.
I v Česku existuje již skupina diváků, kteří dabing přímo odmítají a chtějí původní znění s titulky...Dámy, které u televize třeba žehlí, by se s titulkovaným dějem spokojily asi jen stěží. Stejně jako pohodlní pánové s pivkem. Ale existuje již skupina diváků, kteří dabing přímo odmítají a chtějí titulky. Je to mládež, která je na cizojazyčné seriály zvyklá z internetu a umí jazyky. Stanice Prima Cool už proto vysílá některé seriály s titulky i dabované.
„Diváci na to reagovali velmi dobře, podařilo se nám zvýšit povědomí o Prima Cool u mladší ,internetové‘ generace, která obecně televizi příliš nesleduje,“ uvedla Zdeňka Chrzová, vedoucí plánování a skladby programů. Přidají se i další televize? Nabídnou Čechům častěji originální znění zahraničních spektáklů?
Čtením k větší světovosti?
Je to již skoro rok, co ČESKÁ POZICE publikovala článek Zrušme ten fantastický český dabing a pomozme vlasti! Učitelé si tehdy v tisku stěžovali, že děti nečtou, že nechtějí překonávat překážky a že sedí u televizí. A tam koukají na dabované programy.
„Pakliže je přestaneme tlumočit, nutně děti začnou číst titulky, překonávat překážky a začnou se tak nějak přirozeně učit cizí řeči a dokonce je uplatňovat v praxi, jak si přeje ministerstvo školství. Televize navíc ušetří spoustu peněz, které se budou moci využít na nákup nebo výrobu vlastních kvalitnějších pořadů. A co víc: budeme mít světovější společnost znalou jazyků,“ napsali jsme a připomněli situaci, jež vládne ve skandinávských zemích, kde obyvatelstvo – také díky titulkovaným filmům – umí výtečně anglicky.
Podíváme-li se na Wikipedii, která prý má v anglické verzi méně chyb než Encyclopaedia Britannica, pak se mezi zeměmi dabujícími většinu filmů objevují: Itálie, Francie, Turecko, Německo, Španělsko, Maďarsko, Rusko, Ukrajina, Česko a Slovensko. V některých státech jako na severu Evropy jsou dabované jen pořady pro děti.
Titulkování jako forma umění
Co na to odborníci? V roce 2004 vydalo nakladatelství MIT Press sborník Subtitles: On the Foreignness of Film, který rozebírá přenositelnost filmového sdělení v různých rovinách – včetně titulkování. Patrně prvním zvukovým filmem, jenž byl otitulkován, se stal The Jazz Singer hraný v Paříži roku 1929. „Brzy bylo zjištěno, že jde o nejpřesnější způsob uchování původních dramatických záměrů režiséra i scénáristy,“ uvádí sborník.
Kniha obsáhle zmiňuje výhody i nevýhody titulků: výhodné mohou být v barech, kde je ztlumený zvuk; podle filozofů filmu pak zase vytvářejí víceúrovňovou „kulturní skládačku“; ovšem v některých jazycích nedokážou zachytit kadenci mluveného slova; a pohodlné diváky odrazují od náročných děl, jako se tomu v USA stalo třeba s japonským opusem Ran od Akira Kurosawy; titulkování je prý jako vměstnání myšlenek do básní haiku...
Téma je to složité. Někteří filmoví teoretici dokonce uvádějí, že zahraniční film „není důležitý v tom, jak vypadá, ale jak zní“. A v takovém případě by jej i ten sebelepší (třeba až františkofilipovský) dabing mohl klidně i zabít. Nehledě na to, že procvičovat si cizí jazyky u televize nikdy neuškodí. Takže znovu: dabovat, nebo titulkovat?
