Nejlepší ve střední Evropě! O české megalománii.

Už nám to ani nepřijde, protože se s tím setkáváme na každém kroku. Ve skutečnosti jde ale o velmi zvláštní vášeň – vynikat v imaginárním regionu zvaném „střední Evropa“.

Když chce Čech například vyjádřit, že je něco docela velké, použije bez zaváhání výrazu „největší ve střední Evropě“. Dá-li si trochu práce a zjistí, co je ještě v okruhu asi 200 kilometrů větší, upřesní to variantou „největší svého druhu ve střední Evropě“. Ti nejzodpovědnější pak vytvoří přesnou definici ve stylu „největší modrý trpaslík stojící na kamenném podkladě ve střední Evropě“. A s výrokem „jeden z největších ve střední Evropě“ se prakticky nelze splést.

Podíváme-li se na české články za poslední dva týdny, najdeme tam řadu takových rekordů:

• „tobogán Kramolíno nad Lipnem bude nejdelší ve střední Evropě“;
• „rybník Jordán, nejstarší údolní nádrž ve střední Evropě“;
• „vždycky jsem měl touhu se do nejšikmější věže ve střední Evropě – na 65 metrech své výšky se vychyluje o 202 centimetrů (kostel Nanebevzetí Panny Marie v Ústí nad Labem) – dostat“;
• „nejmodernější betonový skatepark v tuzemsku a druhé největší sportoviště podobného typu ve střední Evropě“ (v Kladně);
• „největší festival bluegrassu a country ve střední Evropě“ (ve Strakonicích);
• „nové byty v Praze jsou nejdražší ve střední Evropě“;
• „novou pražskou prodejnu Rolex, která je největší ve střední Evropě“;
• „obrovský renesanční desátkový sud z roku 1643 je nejstarší ve střední Evropě a má objem 1014 hl“ (Mikulov);
• „výsledky vlády jsou děsivé, jsme nejslabší ekonomikou ve střední Evropě“;
• ... – celkem 29.

Jen zřídkakdy čteme superlativy vztažené na celou Evropu nebo ještě větší regiony. Stejně zřídka se spokojíme s jiným než prvním místem v žebříčku. Někdy ovšem přiznáváme středoevropský primát i cizím zemím.

Připadá nám to úplně normální a sami občas podobné srovnání používáme, viz i povídku Oty Pavla „Nejdražší ve střední Evropě“ o rybníku s jedním kaprem. Odkud ale pochází tenhle český sklon k lokální megalománii? Je opravdu specificky český? A jsou všechny tyto primáty pravdivé?

Zmenšíme podle potřeby

Moje teorie k první otázce je, že za to může Karel IV. a jeho univerzita, tedy pardon, „nejstarší univerzita ve střední Evropě“. V tomto případě je tomu skutečně tak, jak jsme se učili ve škole – když byla Karlova univerzita založena, široko daleko nic podobného neexistovalo. Ale pozor! Úplně první v Evropě nebyla, jen první za Alpami, ve střední Evropě...

Má tedy evidentní primát, i když jen ve střední Evropě. Ale zato v opravdové celé střední Evropě, nejenom pár kilometrů kolem našich hranic. Tedy v regionu, jak jej zná zeměpis a standardní geografické zdroje. Karlova univerzita zřejmě premiérově vešla do našich dějin jako „první ve střední Evropě“. Na ní jsme se my – Češi a Slováci – naučili, že když něco není největší na světě, může to být alespoň největší ve střední Evropě. A postupně, jak uvidíme, jsme si tu střední Evropu začali podle potřeby zmenšovat.

Když mi začalo být nápadné, jak často zaznívá označení střední Evropa v českých médiích, chtěl jsem vědět, jak asi vypadá tento region, v němž je něco českého největší nebo nejstarší. Podívejme se, jak vypadá střední Evropa některých nalezených unikátů.

Nejšikmější věž ve střední Evropě

Věž chrámu Nanebevzetí Panny Marie v Ústí nad Labem se odklání od svislé osy o 200,9 centimetru, což je asi 1,77 stupně. Má to být čtvrtá nejšikmější věž na světě. Nejdříve vyřadíme věž kostela v Midlumu na německém pobřeží, protože ta se sice vychyluje o 6,7 stupně, ale je jen 14 metrů vysoká, takže její absolutní výchylka je pouhých 1,65 metru. A to ani není vidět. Věž v Pise a dvě v Boloni jsou samozřejmě pro střední Evropu předem diskvalifikované.

Pak tu máme věž v Dausenau. Vychyluje se o 2,46 metru, ale jednak je jen 17 metrů vysoká, ale hlavně je to až u Koblence, což už určitě není střední Evropa. Podobně vyloučíme Suurhusen (2,47 metru), protože je také až v Německu u Severního moře. Ulm (2,05 metru) je také docela daleko. Svatý Mořic ve Švýcarsku (3,18 metru) ani nemusíme zmiňovat.

Posledním oříškem v Německu je Bad Frankenhausen (4,45 metru). Ten je sice kus za Lipskem, asi 150 km od českých hranic, ale budeme-li se trochu snažit, dostaneme ho mimo i tak slušně velkou střední Evropu. Jinak by ovšem ústecká věž byla až sedmá nejšikmější v celé střední Evropě, o celém světě raději nemluvě.

Jeden z nejstarších kamenných mostů

Most v Písku byl vybudován někdy ve třetí čtvrtině 13. století. Evropa je samozřejmě plná kamenných mostů postavených Římany, takže nejstarší mosty ve střední Evropě musíme hledat tam, kam se Římská říše nedostala – hlavně v Německu. Jinak bychom museli použít kvalifikaci „nejstarší středověký most“, ale to vůbec nebude nutné.

Most ve Wetzlaru pochází z let kolem 1250 do 1280, takže je zřejmě vrstevníkem píseckého jeleního mostu. Werrabrücke v Creuzburgu byl dokončen v roce 1223 a je nejstarším zachovaným mostem ve východním Německu. Patrně nejstarším mostem v Hesensku je most sv. Vendelína v Hadamaru, postavený ve druhé polovině 12. století. Hradní most v Míšni je z let 1221 až 1228 a most v Plavnu byl poprvé zmíněn jako pons lapidus v roce 1224. Přidáme-li most v Řezně s výhradou, že byl částečně obnoven, dostaneme geografický rébus: Jak by musela vypadat střední Evropa, aby tam byl Písek a Řezno, ale nespadala tam ostatní města?

První pohyblivé schodiště uvnitř objektu

Řeč je o eskalátoru instalovaném v obchodním domě Bílá labuť v roce 1939. Poněkud kuriózní omezení na vnitřek objektu je mimochodem kvůli schodišti s dřevěnými stupni, které vedle od řetězového mostu nahoru na Letnou a bylo v provozu v letech 1926 až 1935.

Pohyblivá schodiště bývala nejdřív instalována uvnitř obchodních domů, kde urychlovala pohyb zákazníků, zamezovala frontám před výtahy i před schodišti, a zvyšovala tak tržby. Průkopníkem při jejich zavádění v Německu byl Hermann Tietz, který je v roce 1925 nechal instalovat ve svých obchodních domech v Kolíně, Berlíně a Mnichově. Firma Otis Elevator Company, která tyto eskalátory vyráběla, dostala ostatně jen v roce 1928 přes 70 zakázek na jejich instalaci. V roce 1929 byly pohyblivé schody uvedeny do provozu také v Brémách v obchodním domě Bamberger. Trochu nám to střední Evropu zmenšilo.

Nejhlubší černouhelný důl

V roce 1969 byl ve Zbýšově u Brna zahájen provoz moderního dolu s třídírnou uhlí – Jindřich II. Rázem se stal nejhlubším (1550 metrů) černouhelným dolem ve střední Evropě.

Skutečně nejhlubším dolem ve střední Evropě byla s 1838 metry šachta 16 v Hájích u Příbrami. Tam se ale netěžilo uhlí, nýbrž uran, což nepotřebujeme. Podobně vyřadíme šachtu 371 v Hartensteinu, která byla nejhlubším uranovým dolem v Německu (1800 metrů). Pak máme severní šachtu černouhelného dolu v Ensdorfu, který je s 1751 metrem nejhlubším dosud provozovaným dolem ve střední Evropě. Za zmínku stojí i šachta Grimberg 3 černouhelného dolu v Bergkamenu s 1635 metry. To nám stále ještě dá poměrně velkou střední Evropu na zbýšovský primát.

Jediná ve střední Evropě

Státní odborná koželužská škola v Hradci Králové byla opravdu středoevropským unikátem. Další takové školy byly jen v Reutlingen v Německu a v Gdyni v Polsku – tedy v podstatě mimo střední Evropu.

Poslední dva jmenované příklady nám trochu osvětlují způsob, jak se střední Evropa předefinuje tak, abychom v ní vynikali. Číslo 1 v dané kategorii leží často někde velmi daleko, na okraji skutečné střední Evropy. Takže oblast, v níž vyniká náš kandidát, je s ní téměř totožná. Jak tedy jinak vyjádřit český primát? Třetí ve střední Evropě není pro malého českého megalomana většinou dost dobré, tak použijeme vlastní definici a je to v suchu.

Geografie versus jedinečnost

A nyní k otázce, jestli jde jen o český fenomén, nebo je to běžný lokální patriotismus, normální národní hrdost? Podívejme se, jak často tento superlativ používají ostatní národy střední Evropy: Slováci, Poláci, Němci, Rakušané, Maďaři a Slovinci. Když si „vygooglujeme“ 300 náhodných stránek Wikipedie, ve kterých se vyskytuje slovní spojení „ve střední Evropě“ v příslušném jazyce, můžeme spočítat, kolik z nich chce popsat něco jedinečného.

Poznámka: Ve slovinské Wikipedii je jen 133 článků, které píšou o něčem ve střední Evropě.

Vypadá to, že v Německu, Rakousku, Polsku a kupodivu i v Maďarsku slouží pojem střední Evropa hlavně ke geografickému upřesnění. Zato v Česku, Slovinsku a nejvíc na Slovensku často vymezuje i nějakou jedinečnost.

Netroufám si hádat, co vede obyvatele těchto zemí k tomu, že chtějí za každou cenu v něčem vynikat, nejspíš to bude mít něco společného s (chybějícím) pocitem vlastní důležitosti. Není to ale vlastnost, která se projevuje ve všech malých státech, protože Maďaři ji zjevně nemají a Maďarsko je velikostí srovnatelné s Českem. Pochopitelně vždycky tak malé nebylo...

Nejlepší pekařství v ulici

Proč ale musíme být nutně nejlepší i mimo hranice vlastního státu, i kdyby to mělo být jen o 20 kilometrů? Proč nám nestačí říci, že máme největší strom nebo nejstarší most v České republice? Nebo nestačí, aby něco bylo jen „dobré“, místo „nejlepší ve střední Evropě“? Vzpomínám si na starý vtip o ulici, ve které byla tři pekařství: první mělo na štítě vyvedeno „Nejlepší pekařství ve městě“. Druhý pekař ho chtěl trumfnout a napsal si „Nejlepší pekař v celé zemi“. Další den ale viděl velkou frontu u třetího pekařství; šel se tam podívat a uviděl nápis „Nejlepší pekařství v ulici“.

Když jedeme do ciziny, máme podvědomé očekávání, že nám všichni začnou tleskat, jakmile prozradíme, odkud jsme. Opak je pravdou.Možná to souvisí s komunistickou propagandou, která nám sice znemožňovala vycestovat do okolních krajin, zato do nás ale hustila horem dolem, jak jsme z nich ve všem nejlepší. A protože nejlepší na světě jsme byli jen zřídka, přišla na řadu ona ominózní střední Evropa.

Má to ale dost nepříjemné důsledky: občané masírovaní takovouto propagandou, která bohužel funguje samospádem dodnes, si pak zákonitě myslí, že jejich země je skutečně něco zvláštního – vždyť má tolik primátů ve střední Evropě. Když pak jedeme do ciziny, máme podvědomé očekávání, že nám všichni začnou tleskat, jakmile prozradíme, odkud jsme. Opak je pravdou, stěží o nás někdo ví, samozřejmě nepočítáme-li příslušnost k českým sportovcům, které prý znají i v malých čínských vesnicích.

Když jsem se poprvé pobavil s nefalšovaným cizincem, tedy vlastně jelikož to bylo v Mnichově, byl jsem cizincem já a on byl domácím, a prohlásil jsem, odkud pocházím, řekl: „Odtamtud mě vyhnali, když mi bylo pět.“ A bylo téměř po konverzaci, na rekordy vůbec nedošlo.

Při hledání důvodů, proč o sobě tak rádi prohlašujeme, že jsme nejlepší, jsem ale narazil na zajímavou korelaci. Víte, kolik mají státy střední Evropy nositelů Nobelovy ceny? Následující tabulka napoví.

Ještě že se Československo rozpadlo. Zásadně jsme si tím polepšili v žebříčku zemí, které mají nejméně nositelů Nobelovy ceny v celé střední Evropě...