Patří k nejvýraznějším postavám české hudební popkultury. Aby také ne – má za sebou nejen vcelku pozoruhodný životní příběh, ale na české poměry zastává i hodně vyhraněné a nezávislé postoje a má hodně široký záběr. Na jedné straně totiž proslul jako autor osobitých drsně ironických textů kapely Tři sestry a pohyboval se v prostředí pražského undergroundu. Na straně druhé je autorem populárních muzikálů, pochvaluje si spolupráci s Michalem Davidem a za „svého“ mistra považuje Karla Gotta.
Šestačtyřicetiletý Lou Fanánek Hagen (občanským jménem František Moravec) je nakonec znám i jako břitký glosátor současných společenských poměrů. „Já už ani do té hospody chodit nemůžu. Všichni jsou tam prostě pořád otrávení. Byli otrávení, když byl prezidentem Klaus, budou otrávení, i když bude na Hradě Zeman. Jsou naštvaní, když je tam pravice, byli naštvaní, i když tam byla levice. Je to prostě jedno. A je to docela pozoruhodné, že jsou to přitom pořád titíž lidé, co jako takzvaní štamgasti chodí do té hospody každý den třeba už od revoluce. A třiadvacet let jsou permanentně naštvaní a asi to něco fakt znamená,“ říká mimo jiné v rozhovoru s ČESKOU POZICÍ.
ČESKÁ POZICE: Jak jste prožíval volbu prezidenta republiky?
„Z možnosti přímé volby prezidenta jsem byl vždy tak trochu na rozpacích a už před deseti lety jsem v jistém smyslu upozorňoval na její nebezpečí“FANÁNEK: Vždycky jsem byl z možnosti přímé volby prezidenta tak trochu na rozpacích a už před deseti lety jsem v jistém smyslu upozorňoval na jistá nebezpečí takového aktu. Spolu se „zpívajícím právníkem“ Petrem Pečeným a Alešem Brichtou jsme proto podnítili aktivitu „Karel Gott for Prezident“. Tím jsme se snažili dát najevo, že v přímé volbě se může stát prezidentem prostě úplně kdokoliv, a proč ne tedy třeba právě Karel Gott. Je přece populární postavou a na kampaň má také dost peněz. To všechno jsme podnikali na základě té hysterie kolem zvolení Václava Klause za prezidenta, kdy se jasně ukazovalo, že je jako ostřílený a zkušený politik tím nejlepším kandidátem. A bylo tehdy vlastně víceméně jasné, že k přímé volbě jako nevyzrálému institutu a i vzhledem k tehdy nabízeným kandidátům ještě nenastal ten pravý čas. Od té doby se samozřejmě věci změnily: my zapálení aktivisté jsme trochu povyrostli a už nás to také tolik nebaví.
ČESKÁ POZICE: Proč nekandidoval Karel Gott?
FANÁNEK: Karel Gott už do toho podruhé jít nechtěl a my jiného kandidáta neměli. Takže jsem sledoval první volbu z povzdálí. Nicméně mezi těmi kandidáty mi byl osobně sympatický doktor Vladimír Franz, protože se známe. A to ještě z dob, kdy nebyl potetovaný a chodil za komunismu do pražské vinárny Orlík nedaleko Mánesa. Tam jako každý jiný vykládal své rozumy, a nebylo to hloupé. Tehdy to tam hodně vřelo: tam chodil kde kdo – od rockerů až po pankáče. Nicméně jsem si ho jako prezidenta představit neuměl, ta jeho maska je velký handicap a on s tím sám asi také dost bojuje.
Potom, když se to zúžilo na dva kandidáty, tak jsem si říkal, že by asi byl dobrý ten Karel. Držel přeci ochrannou ruku nad Ivanem Magorem Jirousem, kterého jsem měl rád. Pak jsem si ale zase říkal, jak je na nás na Češích vidět, že nám asi chybí ti Habsburkové, a přišlo mi to najednou absurdní.
ČESKÁ POZICE: A pro koho jste se nakonec rozhodl?
FANÁNEK: K volbám obecně už několik let nechodím a nešel jsem ani k té prezidentské. Nějak mě celý ten systém přestal oslovovat – k čemu mi ti místní politici či prezidentští kandidáti vlastně jsou? Pokud by byl volen kapelník v mé skupině či šéf hasičů nebo starosta v obci Františkov, kde bydlím, tak tomu rozumím. Dokážu si totiž představit, jak tito lidé, které dobře znám, mohou být pro občany konkrétně užiteční a prospěšní. Ve velké politice už o tom ale prostě pochybuji.
Spousta lidí mi to vyčítá, ale je to právě ta „moje“ vlastní, demokratická volba. Prostě se chci spoléhat jen sám na sebe a myslím, že současný život mě k tomu nabádá víc než dost. Mám dost co dělat se svojí dřevěnou nohou, život s ní mě stojí značné úsilí a vypětí. Měsíc co měsíc odvádím dvacet tisíc na zdravotním a sociálním pojištění, a přitom – podle toho, jak často chodím – si musím sám dokupovat a obstarávat opotřebené součástky. Já to ale přijímám: prostě se starám a spoléhám jen sám na sebe.
ČESKÁ POZICE: Jak hodnotíte výsledek prezidentské volby z odstupu?
„Z mého osobního a sobeckého hlediska je dobře, že je prezidentem Miloš, a já se na něj vyloženě těším“FANÁNEK: Miloš byl zřejmě považován za menší zlo, a tak to prostě dopadlo. Tak snad to tak opravdu je. Ovšem jak moderátora Jakuba Železného chytal za slovo a mentoroval, že nezná Ústavu, protože bude prezidentem, až složí slib, tak bylo hned jasné, že bude hodně jedovatou hlavou státu. Z mého osobního a sobeckého hlediska je dobře, že je prezidentem Miloš, a já se na něj vyloženě těším. Bude nepříjemný na novináře, a tak budeme mít – jak vidno – o zábavu zřejmě dostatečně postaráno.
ČESKÁ POZICE: Čím Miloš Zeman získal vaše sympatie?
FANÁNEK: Když to beru apoliticky, mám ho osobně prostě rád. Když jsme totiž dělali v devadesátých letech dávno už zapomenuté televizní skeče v rámci takzvaných „gumáků“, kde vystupovala řada tváří místních politiků a ke kterým jsem psal scénáře, tak na díly, kde vystupoval Miloš Zeman, Václav Havel a Václav Klaus, se psaly úplně nejlépe a bylo to pro mě hodně zábavné psaní. Třeba takového Petra Nečase si jako „gumáka“ představit neumím. Nemá žádnou vadu řeči, neříká nic, čím by se nějak vymykal běžnému normálu. Je to prostě nuda a šeď. Pro mě je Zeman prostě naprosto logický nástupce Klause, který je sice víc doprava, a tím je pro mě zajímavější, ale se Zemanem je zase víc zábava.
ČESKÁ POZICE: Řada lidí to ale tak vesele nevidí. Miloši Zemanovi mají za zlé, že svůj úřad získal na základě lži a záměrného rozdmýchávaní zloby...
FANÁNEK: Vnímal jsem to opravdu hodně vzdáleně, viděl jsem vždycky nějakou novinovou svodku či kousek zpráv v televizi. Volba prezidenta šla, jak už jsem říkal, tak trochu mimo mě, a kdybych se k tomu teď nějak vyjadřoval, jenom bych mlžil, a to nechci.
ČESKÁ POZICE: Nicméně, jakou podobu své vlastní budoucnosti si podle vás Češi zvolili?
FANÁNEK: Mám pocit, že kromě první republiky, která je v mých očích favorizovaným obdobím, jsme moc schopností, že si umíme vládnout, dosud úplně neprokázali. První republika měla nějaký nápřah a bylo tam všechno nějak jaksi dobře. Nakonec vyrostla na základech Rakouska-Uherska, jímž jsme byli v dobrém slova smyslu vycepovaní. Jsme holt takové ne úplně uchopitelné povahy: je tu spousta skvělých sportovců, tisíce vynikajících umělců. Ale co se týče nějaké ekonomie či správy země, tak by tu zemi měli raději vést nějací „suchaři“.
ČESKÁ POZICE: A jsou u nás nějací „suchaři“ k mání?
FANÁNEK: No to úplně nevím. Jenom vím, že už ani do té hospody chodit nemůžu. Všichni jsou tam prostě pořád otrávení. Byli otrávení, když byl prezidentem Klaus, budou otrávení, i když bude na Hradě Zeman. Jsou naštvaní, když je tam pravice, byli naštvaní, i když tam byla levice. Je to prostě jedno. Je docela pozoruhodné, že jsou to přitom pořád titíž lidé, co jako takzvaní štamgasti chodí do té hospody každý den třeba už od revoluce. A třiadvacet let jsou permanentně naštvaní a asi to fakt něco znamená.
„To byla ta naše česká představa kapitalismu. Že všichni budou takoví laskaví a spokojení hokynáři, jako byli naši dědečkové.“Všichni jsme prostě zažili tu euforii, kdy jsme si asi naivně mysleli, že vznikne nějaká slušná třída soukromníků. Začaly vznikat malé obchůdky s potravinami či zeleninou. To byla taková ta naše česká představa kapitalismu. Že všichni budou takoví laskaví a spokojení hokynáři, jako byli naši dědečkové. Že ti větší fabrikanti pak budou něco jako legendární a úctyhodní Kolbeni a Daňkové či Brouci a Babky. Všichni prostě věřili, že se na ně to štěstí také usměje a oni samozřejmě zbohatnou.
Pak ale přišlo vystřízlivění, k čemuž dopomohly ty šílené rozkrádačky. Nejdřív slavný obří podvod s lehkým topným olejem a vraždami nastrčených takzvaných „bílých koňů“, a pak už se to vezlo, a to takřka až do totální deziluze.
ČESKÁ POZICE: Co je jejím předmětem?
FANÁNEK: Prostě dnes už 99 procent obyvatelstva dobře ví, že za současných poměrů už nikdy nezbohatne. Obecně je asi jasné, že už se žádné zlaté tele nezjeví. Pro ty lidi je to pak docela pochopitelná záminka k hádání, takže v hospodě dnes není hezky. Dřív se tam přece chodilo kvůli srandě a vždycky se tam klábosilo o nějakých hovadinách a všichni jsme se jenom chechtali. Hádali jsme se a sázeli, kdo kdy jaké fotbalové utkání vyhrál či prohrál nebo jaká je nejvyšší hora v Maďarsku. Tam jsme si chodili odpočinout, to byl přece ten jejich hlavní smysl, a ne se tam hádat. Navíc je najednou docela strašné, že ty rozhádané lidi nejste ani schopen nějak smysluplně rozsoudit. Jestli jedni to myslí lépe než ti druzí. Není to zkrátka hmatatelné, jestli je lepší Zeman než Klaus či já nevím kdo.
ČESKÁ POZICE: Skončila podle vás definitivně éra Václava Havla, jak se teď často říká?
FANÁNEK: Ta přece skončila už dávno, zvolením diametrálně odlišného Václava Klause. To byl pragmatik s jiným životním cílem a hodnotami než Václav Havel. To byl prostě jinak „ustrojený“ člověk, jak říkával docela vtipně svého času ministr Tomáš Ježek. Jako protivný, ironický člověk vyznávající pouze ekonomiku. Klaus byl tak prostě „ustrojený“, podobně jako je ustrojený tygr, který nežere jahody. Takže přes to vlak nejel, což značilo, že musí mít tak trochu klapky na očích, co se týče nějaké pestrosti života kolem něj. Žádné havlovské přesahy do kulturní či humanistické sféry, což by prezident asi mít měl, přece od něj nikdo nemohl čekat a doufat v něco jiného.
Tři sestry: Lepší časy (skladba vyšla na albu Zlatí hoši v roce 1996)
ČESKÁ POZICE: Viděno tímto pohledem: pomůže podle vás prezident jako Miloš Zeman překonat tu slavnou „blbou“ náladu, o které mluvíte?
FANÁNEK: Na takové věci nějaká volba prezidenta nemá, myslím, vliv. Spíš člověk mohl naivně doufat, že blbá nálada skončí tím, že nenastal žádný konec světa, jak se takřka všude předpovídalo. Nakonec ani to, jak je vidět, nemá vliv: prostě konec nebyl a nic se nezměnilo. Takže úplně nevím, kde najít ten pravý recepis.
Minimálně na dalších pět let víme, kdo bude náš prezident, a nic zásadního se tak – mám dojem – nemění. Ač chceme, či nikoliv, jsme zavlečeni do Evropy, a to takovým způsobem, že její problémy jsou i našimi problémy. Pokud tedy bude možné se na úrovni státu tak katastrofálně zadlužovat, či dokonce stát jakoby „zastavit“, jako tomu jsme v mnoha případech v rámci Evropy svědky, tak blbá nálada obecně asi jen tak nezmizí. Lidé budou permanentně naštvaní, a to tím spíš, jak to na ně média v negativním slova smyslu budou dál chrlit.
ČESKÁ POZICE: Takže podle vás jistou vinu nesou média či moderní technologie?
„Pokud by vzniklo médium dobrých a pozitivních zpráv, stanu se okamžitě – a jistě nejen já – jeho zuřivým konzumentem“FANÁNEK: Nové technologie mám naopak ve velké oblibě, jde jen o to, dát jim dobrý směr. Jen jsem chtěl upozornit na to, jak v médiích převažují negativní zprávy. A protože jsou dnes média rychlá, víme z první ruky hned do detailu, kde kdo koho povraždil a kolik kde zahynulo dětí. Mě osobně to úplně ničí a vyhýbám se tomu. Ten koktejl je často tak děsivý, že by slabší povaha mohla klidně vyskočit z okna.
Pokud by někde vzniklo médium dobrých a pozitivních zpráv, jak třeba někdo někomu pomohl, stanu se okamžitě – a jistě nejen já – jeho zuřivým konzumentem. Ten svět obecně není přece jenom o nějaké mizérii. V současnosti se zdá, jako by byly nejzajímavější ty nejhorší věci jako vraždy, krádeže. To také těm lidem moc nepomáhá a blbá nálada kvasí a kvasí.
ČESKÁ POZICE: Napadá vás metoda či návod, jak se „blbé nálady“ zhostit?
FANÁNEK: To kdybych věděl, tak bych byl velice ceněnou osobou. Osobně mám jedinou obranu, a tou je venkov. Pro mě čím větší město, tím víc to tam na mě křičí. Prostřednictvím billboardů a propagace zbytečného zboží, nabídky podivných bankovních služeb v podobě všelijakých úvěrů... Lidé – přestože je krize, jak se tvrdí – nakupují jak zběsilí.
Nedávno jsem musel do pražského centra a parkoval jsem v obchodním domě. Přestože bylo po Vánocích a měl by být teoreticky už jakýsi klid, úplně zběsile to tam v jakési nákupní horečce vřelo. Hned z kraje Prahy cítíte tu agresi, a že se všechno vlastně proměnilo v boj. Proto žiju na venkově vprostřed hor, v západních Krkonoších nedaleko Rokytnice nad Jizerou. Tam totiž platí, že čím řidší je kde osídlení, tím méně člověka logicky obklopují takovéto pitomosti. Tam ten kapitalismus má zkrátka trochu jinou tvář. K tomu, aby fungoval, potřebuje lidi, a v Krkonoších prostě nejsou. Takže je to tam klidnější a pro mě něco jako takové sanatorium.
ČESKÁ POZICE: Jaké to je, žít v takovém „sanatoriu“?
FANÁNEK: Dřív jsem bydlel v Jevanech nedaleko Prahy, tam se to ale zkazilo. Tím, že je to tradiční, takřka vykřičené místo, něco jako letovisko bohatých, tak se tam ti bohatí – a někteří dost podivní – vskutku natáhli. Přestalo se mi tam líbit, je to moc blízko Prahy. Takže jsem se odstěhoval ještě o trochu dál. Tam jsem spokojený, pokud to tak můžu říci, opravdu sám se sebou. Starám se tam o svoji chaloupku a těším se ze svých dětí. Zkrátka úplně ty nejjednodušší úkoly mně v současnosti pomáhají, abych nějak existoval. Musel jsem se nějak vymanit. Být členem i sebemenší „tlupičky“ modrých, červených či zelených už není nic pro mě.
Nicméně kdyby mě něco chytlo a nadchlo, tak jako kdysi třeba v počátcích a krátkodobě hnutí českých skinheads – což mně lidi doteď vyčítají –, tak bych se asi zapojil. Tehdy se skiny v osmdesátých letech to bylo v našich českých podmínkách chápané jako takové skautské vzplanutí, něco jako Rychlé šípy – nic jsme o tom prostě nevěděli. Prostě jsme cvičili, chtěli se zastávat slabších a dělat dobro. Nic takového dnes kolem sebe nevidím, tak bych se měl asi pomalinku rovnat sám se sebou.
ČESKÁ POZICE: Co to znamená?
FANÁNEK: Třeba omezení spotřeby alkoholu. Je prostě fakt, že tak posledních pětadvacet let jsem byl, ne snad úplně každý den, ale hodně často, buď v kocovině, nebo vožralej. Před pár lety už to dokonce bylo životu nebezpečné; ne snad po zdravotní stránce, pořád ještě zdvihám sto kilo v posilovně, ale začínal jsem usínat třeba někde na ulici. V takovém stavu chcete spíš všechno zlehčovat a do ničeho nezabředávat, abyste měl čas na to kalení. Nebo se nějak dokonce nad sebou zamýšlet, protože by vás u toho bolela hlava. Takže teď mám období opaku a takového jako usebrání.
ČESKÁ POZICE: Co je vaší současnou inspirací jako rockera a textaře? O čem jako zralý čtyřicátník zpíváte?
FANÁNEK: Už to není samozřejmě jako zamlada. I když některé texty nesou náladu a jsou veselé, podobně jako mezi posluchači oblíbená píseň Každý den jsem na kovárně. Nicméně takovou tu čistou radost, že máme k dispozici hospodu a ta je naštěstí otevřená pět dní v týdnu a ty dva dny zavírací doby prostě nějak přetlučeme, tak tu už v nových textech asi nenajdete. To už nejde. Nicméně téma radosti s kamarády ano. Přesto se v nich asi víc řeší věci, které se na mě sypou z médií. Nikdy to ale není na vážno.
Tři sestry: Kovárna (live z roku 2006)
Třeba mám v rámci jakéhosi osobního hledání v textu takovou úvahu, že bych sice mohl být třeba muslim, což by přineslo mimo jiné i víc holek, ale zase si pak uvědomím, že bych kvůli nim neměl čas na hospodu. Takže se pokorně vracím do vlídného stínu kříže. Takže takové srandičky. Když tam ale náhodou je ještě něco pod tím, tak je to samozřejmě dobré. Možná třeba něco, jako že jsou někteří lidé takoví nesmiřitelní a není s nimi moc velká sranda.
Nicméně úkolem popkultury je právě nějak ten svět zlehčit a udělat z něj tak trochu věc zábavy, podobně jako byli například „gumáci“. Teď třeba připravujeme nové CD, a kupodivu všechny moje nové texty – úplně ze mě tryskaly – mají radostné a pozitivní konce plné optimismu. Prostě i přes všechnu tu mizérii, či jak ten pocit nazveme, je to dobré a baví mě to.
ČESKÁ POZICE: Kde se ve vás ten optimismus bere?
FANÁNEK: Co se týče osobní inspirace, začal jsem v poslední době pročítat Bibli, o které mám jen obecnou povědomost. Nakonec ten předchozí režim byl silně ateistický a moji rodiče mě také do světa náboženství či jejích textů nezasvěcovali. Objevuji v ní spousty zajímavých věcí, třeba jak některá rčení pronikla do obyčejné všední mluvy. Zajímavý je vlastně celý ten názor na život: třeba v knize Kazatel je slovo marnost – něco jako nic nového pod sluncem, všechno už tu bylo – velice časté. Nicméně je spojeno s nadějným koncem, třeba: „Všechno je marnost nad marnost, a proto užívej dobře každého dne.“ Takže žádný nihilismus, spíš nějaké živé tajemství za tím vším.
Ale aby to nebylo tak úplně navážno: před Bohem existuje v Krkonoších ještě jistý mezistupeň, a tím je magický Krakonoš. Jako místní obyvatel prostě věřím, že za některými dobrými věcmi stojí právě on. Čím dál víc totiž cítím potřebu mít nad sebou nějakou duchovní vrchnost, která mi chybí. Nějaká řekněme konzultační síla. Chci si ji ale vybrat sám, takže nějaké obrozené křesťanství mi nehrozí.
ČESKÁ POZICE: V čem vězí, že se vám – jako člověku odkojenému pražskými hospodami – povedlo mít úspěch?
„My jsme měli štěstí na kapelníka, který nás namísto sezení po hospodách pořád nutil do zkoušek a stále nových a nových písniček“FANÁNEK: Tehdy jsme chodili do hospod úplně všichni, já nebyl výjimkou. A také jsme byli všichni underground, ať už to byli máničky, nějací alternativci či pankáči. Tedy až na tu sestavu v „komunistickém“ televarieté. Jednoduše jsem se potloukal po hospodách a hrál jako desítky jiných bigbít. Nic víc. Takových jako já byly tehdy desítky a po revoluci – jak už se zapomnělo – tu byl obrovský boom všemožných kapel a stylů. Všude to obrovsky žilo, každá kapela měla doslova narváno a snad každá něco nahrávala a vydávala svoji první desku. A také si povětšinou mysleli, že když vydali desku, že už to půjde nějak samo. Jenže jak se ukázalo, český trh je zkrátka moc malý, aby takové množství hudebníků či skupin „uživil“.
My jsme měli štěstí na kapelníka, který nás namísto oblíbeného sezení po hospodách pořád nutil do zkoušek a stále nových a nových písniček. Takových kapel nakonec u EMI, což je bývalý Monitor (u kterého jsme vydávali desky), moc nezbylo – jenom my, Kabáti a Landa, tedy bývalý Orlík. Dokonce jsme kvůli tomu zažívali úplně připitomělé příhody. Třeba když jsme hráli v Ostravě, tak nás napadali, že jsme z Prahy, a přitom pokřikovali: „Vy to máte jednoduche, nahrajete a všichni na vás pak chodijou.“ Vůbec neslyšeli na argument, že něco takového může přece udělat úplně každý, třeba i ten „Ostravak“.
ČESKÁ POZICE: Jenže na vás lidé slyší dodnes. Čím to je?
FANÁNEK: Možná díky textům, ve kterých je trochu zábava a trochu skepse. Jsme tak hlásnou troubou určité skupiny lidí, kteří to cítí podobně. Ty texty nejsou tak tragické či o takovém zoufalství, že by si měli posluchači přetnout žíly. Vždycky v nich je naděje, jak si jisté věci člověk může sám svými vlastními silami „porychtovat“. Což není úplně o Mirku Dušínovi, ale spíš o někom takovém, jako je Dlouhé Bidlo z Bratrstva kočičí pracky. Tedy o tom, jak to všechno přežít. Najít v životě vlastně takové ty skrčky, co to fakt dokážou, a že je to vlastně přes to všechno docela pěkné. Ať už s menším či s větším „kalením“, je to prostě pro nás pořád něco jako oslava života. Pořád mě to baví, stejně jako mi pořád nějaké věci vadí, což dávám najevo. Snažím se vše ale sdělovat tak, aby z nějakého problému bylo vždycky nějaké východisko.
Tři sestry: Zelená (vyšla na albu Alkáč je největší kocour, aneb několik písní o lásce, 1991)
ČESKÁ POZICE: A co vám, jak říkáte, vadí?
FANÁNEK: No nevím, asi celá úroveň toho, kde se současný svět nalézá. Třeba v podobě strašné spotřeby. Neumím to ale úplně uchopit a samozřejmě pojmenovat. Tak se snažím, abych žil nějak šetrným způsobem. Ne ale nějak ekologicky hystericky, protože sám mám kotel na uhlí. Nicméně se snažím tím uhlím šetřit a přikládám dřevem ze staré stodoly. Neplýtvám ani vodou a třídím odpad. Třeba to na někoho bude působit směšně, já jsem ale šťastný, že alespoň můžu něco dělat. Já bytostně nesnáším luxus, jsem asi zrozením vidlák. Asi nebudu nikdy používat věci, které jsou dražší než jejich užitná hodnota.
ČESKÁ POZICE: Takže se zabýváte i ekologií?
„Lidé na mě koukají skrz prsty a nenávidí mě, protože každý spotřebitel elektřiny doplácí ve formě jakési pokuty na ty obnovitelné zdroje, a tedy i na mě“FANÁNEK: Ano. Mými současnými favority jsou alternativní zdroje energie. Sám jsem si jako baráčník pořídil šestačtyřicet panelů a baterky na dům, takže mám takzvaný ostrovní fotovoltaický systém. Jenže jak už to u nás bývá, jsem kvůli tomu systému „zelených bonusů“ tak bit, až to není hezké. Je to prostě celé vymyšlené špatně.
Lidé na mě koukají skrz prsty a nenávidí mě, protože každý spotřebitel elektřiny doplácí ve formě jakési pokuty na ty obnovitelné zdroje, a tedy i na mě. Navíc je zničená kdejaká krásná louka třeba na Šumavě či zabraná orná půda, takže nejde o žádný rozměr baráčníků, jak se původně předpokládalo. Nakonec mně osobně trvalo celý jeden rok, než jsem se mohl připojit, a u toho úřadování jsem fakt málem zešílel. No nicméně jsem pořád obnovitelných zdrojů fanouškem a do budoucna je to hodně potřebná věc.
ČESKÁ POZICE: Řada lidí vás ale přesto považuje za velmi bohatého člověka. Jak se s něčím takovým dá zacházet? Jaká je to zkušenost?
FANÁNEK: No jasně, v té obyčejné knajpě jsem za boháče. Vydělal jsem dost peněz, ale vedle nějakých průmyslníků jsem pořád žabař. Já jsem nikdy peníze nějak nehromadil, všechno jsem hned prostavěl. Mám širokou rodinu o šesti dětech a postavil jsem už tři domy.
Když mi zbyla nějaká koruna navíc, tak jsem si plnil sny: koupil jsem si motorku či nějaké rychlé auto, po kterém jsem vždycky toužil. Jenže jsem zjistil, že i to mě nějak bytostně sere. Ono takové rychlé auto je nejenže drahé, ale má také drahou pojistku. Nebo má také třeba nestandardní kola, a na ně pak jedna guma vyjde na osm tisíc korun. A to se mi nechce prostě dávat, nějak se mi to příčí. Dobře – rychlé ojeté auto stojí čtyři sta tisíc, s tím jsem smířený, ale udržování toho nadstandardu mi vadí. Takže už nemám žádné velké a drahé auto, ale úplně obyčejnou kárku, s normální cenou pojistky i jedné pneumatiky. Prostě stojí desetinu toho rychlého a zdánlivě úžasného auta, a navíc se nemusím strachy třást, že mi ji někdo ukradne.
ČESKÁ POZICE: Mluvil jste o „televarieté“. Jaké to je se v něm posléze sám ocitnout – i když samozřejmě už za jiných podmínek než za komunismu?
FANÁNEK: Já jsem si nikdy nedával žádné limity. Leckdo mi to může mít třeba za zlé a kouká na mě skrz prsty, já ale s těmi lidmi z toho televarieté prostě úplně normálně spolupracuji.
Třeba s Michalem Davidem jsme už udělali čtyři muzikály a dodnes jsem z toho překvapen. To je jedna z nejlepších spoluprací, jakou jsem kdy zažil. Nikdy bych to neočekával, nějaké porozumění bych spíš očekával od blízkých lidí z bigbítu. Ale tak, aby to v pohodě fungovalo jako nám s Michalem Davidem, to je opravdu ojedinělé. Přitom máme jiné známé, jiné zkušenosti, posloucháme a vyrábíme jinou muziku, máme jinou výchovu, jiné zázemí. On už hrál v šestnácti letech, zatímco já jsem studoval a chodil pařit na proslulou Klamovku. Nepřestávám žasnout. Jeho muzika je sice obyčejný pop, má ale hlavu a patu, je dobře vystavěná a skvěle se na to píšou texty.
ČESKÁ POZICE: A jak to uvnitř toho „televarieté“ vypadá? Je to mafie, jak kdysi tvrdil hudební kritik Jan Rejžek, nebo není?
FANÁNEK: Samozřejmě, kde jsou peníze, tak tam panují jisté zákonitosti. Kdo ovládá peníze, tak s tím buď budete zadobře, nebo jdete z kola ven. Sice nevím, jestli je to věc nějaké mafie, ale myslím, že to takto bude fungovat úplně všude, ať už jsou to třeba vodohospodářské stavby či hudební průmysl. Samozřejmě z toho prostředí zmizelo to krásné květinové nadšení, kdy to takzvaně nebylo za peníze.
Nakonec se dá asi opravdu říci, že kde nejsou peníze, tak tam ta takzvaná „mafie“ prostě není. Není pak důvod někoho potlačovat či vyzdvihovat, protože tam možnosti, jak peníze získat, nejsou. Pokud to ale o penězích je, tak je mafie prostě asi všude. Bez ohledu na kvalitu může být vyzdvižen někdo méně kvalitní, který se ale jeví z hlediska ekonomie výhodnější. Tak bych tomu asi já sám rozuměl.
ČESKÁ POZICE: Řada umělců se angažuje pro politiky. Máte také takovou zkušenost?
„Jednou mně nabídli, abych napsal nějaký text pro ČSSD. To jsem ale odmítnul, protože jsem už v té době psal volební píseň pro ODS.“FANÁNEK: Jednou mně nabídli, abych napsal nějaký text pro ČSSD. To jsem ale odmítnul, protože jsem už v té době psal volební píseň pro ODS. Úplně jsem se orosil, že budu psát ještě pro ten opačný tábor. Tak to jen na okraj taková sranda, já se toho jinak moc nezúčastňuju. Naposledy snad před deseti lety, kdy jsem stál osobně na pódiu jako podporovatel Václava Klause, který mi kvůli tomu dokonce osobně volal. Pak jsem od něj dostal dopis „Fanánku, velmi děkuji“, což bylo docela pěkné.
Nicméně takové věci ke mně nepřicházejí jako k muzikantovi, ale jako k člověku, který pracuje v rámci reklamní agentury. A ty takové věci dostávají jednoduše jako zakázku. A pak volají třeba mně. Jednu dobu mě dokonce reklama živila víc než muzika. Třeba píseň uváděná v rámci klipu „Spoření s liškou“ jde na mé autorské konto.
ČESKÁ POZICE: Kde jste získal talent k psaní?
FANÁNEK: No to nevím. Můj otec je vědec, matka střední kádr ve vědeckém ústavu, jak se říká. Jedině snad dědeček z matčiny strany, ten hrál na klarinet a potloukal se po Žižkově. Po něm mám jistě náklonnost k hospodám a k muzice, k psaní ale nevím. Nikdo z rodiny ani do šuplíčku nikdy nic nepsal, takže netuším. Jednu dobu jsem se pokoušel být znalcem-čtenářem, ale to byl asi jen takový povrch. Mě zajímají asi víc věci, které se dají parodovat, a které tedy musí znát větší skupina lidí, tudíž nic moc „inťošského“. Třeba výborný je Stephen King, podle kterého jsem udělal jeden text. Toho ale lidi hodně čtou a hodně se prodává, a tím je pro intelektuály podezřelý. Nakonec to trochu chápu: vždyť ještě za komunismu, když na něco chodili lidi, tak pro nás to znamenalo, že je to asi blbý a hotovo. Mám prostě blízko spíš k té reklamě než k Dostojevskému.
ČESKÁ POZICE: Publikum vás ale chápe jako pravověrného rockera.
FANÁNEK: Já žádný rocker nejsem, osobně se tak neberu. Já s muzikou jako takovou nemám zase až tak moc společného. Hrál jsem jenom chvíli na bicí, na které jsem chodil do LŠU. Což je jediné moje hudební vzdělání.
„Prostě jen v uvozovkách zpívám, a to ještě na takové úrovni, že jenom zpíváním bych se neuživil“Prostě jen v uvozovkách zpívám, a to ještě na takové úrovni, že jenom zpíváním bych se neuživil. Jsem pouhým interpretem svých vlastních textů. Rocker je pro mě moc svazující škatulka. Podle bedekru, jak být správným rockerem, bych pak musel mít koženou bundu, koně a nesměl bych mít rád to a to. Takový ale nejsem. Já jakékoli „tlupičkaření“ nemám prostě rád.
ČESKÁ POZICE: Jak se líbily vaše texty Lucii Bílé a Karlu Gottovi?
FANÁNEK: Mně se takové spojení líbí do mého portfolia. Nicméně nejsem jejich stálý textař: dva texty jsem psal do pohádky V peřině od režiséra F. A. Brabce, které pak nazpívala Lucie Bílá a pak si je snad dala na svoji vlastní desku. V roce 1998 jsem napsal dva duety pro Karla Gotta a Lucii Bílou. Gottovi jsem pak napsal ještě dva či tři texty. O to jsem hodně stál, protože to je mistr nad mistry a v tom mém širokém zápřahu jsem něco takového potřeboval prostě zkusit.
ČESKÁ POZICE: Čím je Karel Gott mistrem?
FANÁNEK: No je bezvadnej. Jednak v naprosté profesionalitě, a pak samozřejmě v dokonalosti svého hlasu. Je třeba úžasné, jakým neuvěřitelným způsobem pracuje s fanoušky. Dodnes se jim podepisuje, a to úplně všem. Třeba když má autogramiádu nějaké své knihy a je tam tři sta babiček, tak se jim všem podepíše. Jsem o třicet let mladší a na své fanoušky někdy nemám příliš velkou trpělivost. Utíkám před nimi zadem a podobně. Karel Gott je navíc vtipný, stačí se podívat na jeho facebook. A v neposlední řadě má zajímavý životní příběh, těch prezidentů, co už zažil, a těch zvratů. Třeba svoji emigraci, pak návrat, další soužití s normalizátory a kšeftování s tím systémem, vystupování v Las Vegas atd. Je to hodně zajímavý člověk, kterého ho mám opravdu rád.
ČESKÁ POZICE: Co posloucháte za hudbu?
FANÁNEK: Nic nového, jen pouze staromilsky, a ještě k tomu v autě. Mám tam Oldfielda, což je moje cestovatelská muzika, protože při něm pěkně ubíhají kilometry. Mám tam také Pink Floyd, na kterých jsem vyrůstal. A jednou na podzim jsem si třeba dopřál poslech kompletu dvanácti desek The Plastic People of The universe. Bylo opravdu hnusně, a tak jsem si udělal takový plastikovský měsíc. Titul Hovězí porážka je výborný a jsou to takové docela vtipné rockové písničky. Jinak je to tedy pěkná temnota, hlavně ty duchovní věci jako Pašije či Co znamená vésti koně. Jinak mám rád Wohnouty a pak třeba i Kabáty.
„Paradoxně to někdy vypadá tak, že lidi, kteří by mi měli být blízcí, jsou pitomci, a lidi z toho jiného, opačného břehu mi jsou naopak blízcí“Kdysi jsem si totiž řekl, že se nebudu uzavírat a škatulkovat. Tak se neškatulkuju. Paradoxně to totiž někdy vypadá tak, že lidi, kteří by mi měli být blízcí, jsou pitomci, a lidi z toho jiného, opačného břehu mi jsou naopak blízcí. Je to podle mého soudu větší svoboda, než to brát nějak „rejžkovsky“.
Nakonec jsem naštěstí vyrůstal koncem osmdesátých let, kdy už to bylo takové volnější, a nemusím být proto tak generačně či protirežimně přísný. Začali jsme hrát v polovině osmdesátých let a naším takzvaným zřizovatelem byla elektrotechnická fakulta, což bylo na tu dobu docela volnomyšlenkářské prostředí. Žádný zákaz se nás jako třeba Letadla či Jasné páky nedotknul. Normálně jsme mohli hrát. Hlavně po chmelových brigádách.
ČESKÁ POZICE: Jak se jako dost populární skupina v Česku živíte?
FANÁNEK: Myslím, že vcelku obyčejně: musíme dost hrát, a to úplně všude. Občas jsme sice hráli ve sportovní hale pro deset tisíc lidí, ale to se nám podařilo jen párkrát při našich výročních koncertech. Naše tržní síla není taková, jakou mají třeba Kabáti. Třeba rok nic nedělat a pak mít jistotu, že na jediný megakoncert přijde padesát tisíc lidí. Kapela, co vyprodává gigantické stadiony, může být na našem trhu jenom jediná. Dřív to byla Lucie, teď to jsou Kabáti.
Já mám ale nejraději hraní venku, takže letní „Gambrinus tour“, což dělá pětadvacet koncertů komplet v naší režii a který jezdíme už deset let vždycky od května do září, je podle mého gusta. V zimě moc nikam nejezdíme a nehrajeme, venkovské sály jsou zmrzlé a je to tak spíš o nemoc. Navíc v té době ani nikdo moc nechodí. Na podzim a na jaře pak jezdíme po klubech a obyčejných vesnických kulturácích, čemuž říkáme koncerty „pokory“. Na ně nejsou sponzoři a není to žádné turné. To se hraje opravdu jako zastara, tedy bez nějakého luxusu třeba slušných záchodů, které jsou navíc na druhém konci sálu a musíte se k nim prodrat tím rozvášněným davem. V nějakém věku už něco takového člověku prostě vadí.
ČESKÁ POZICE: Proč u nás na popové scéně zatím nedošlo k nějaké razantnější generační výměně? Proč třeba – s nadsázkou řečeno – na rozdíl třeba od takových U2 je na první příčce české popové scény pětasedmdesátiletý muž?
FANÁNEK: Mít něco úplně špičkového v rámci světové popkultury, na to jsme moc malý píseček. Nic podobného tak specificky uzavřeného, jako je u nás, nikde není. Myslím, že ani na Slovensku. Tam je jediná kapela minulosti – Elán – a jinak spousta mladého hiphopu. Asi nějaká akcentovaná blízkost k Balkánu, a tedy něčemu živočišnějšímu a divočejšímu – viděno z mého úhlu pohledu úplně běžného občana, který se po muzice zase až tak moc nepídí a který vlastně odpovídá úplnému normálu.
„Pro underground se pohybujeme v komerčním světě, a pro komerci jsme jen obyčejná taškařice“Já si tak tvořím Tři sestry a moc mě nezajímá, co dělají ostatní. Ať si každý prostě vytváří, co chce a co může. Nakonec i ta místní soutěživost třeba v podobě „akademických“ Andělů jde úplně mimo mě. Stejně by nám nikdy nic nedali, protože jsme pro ně úplný póvl.
My jsme na tom asi tak, že pro nějaký hypotetický underground se pohybujeme řekněme jakoby v komerčním světě, a pro komerci jsme zase jen taková obyčejná taškařice.
ČESKÁ POZICE: Jak prožíváte stárnutí?
FANÁNEK: No když jsem pracoval v reklamce, tak se v těch spotech člověk nad čtyřicet nesměl objevit, protože by to prý bylo negativní. Tedy pokud nešlo o vytrénovaného, šlachovitého důchodce, jak hraje tenis, a nedělalo se něco o penzijním připojištění. Rozhodně nesmělo jít o takového toho opuštěného „krylovského“ důchodce někde na lavičce.
Osobně jsem svůj věk prožíval kolem čtyřicítky, teď už to nijak neřeším. Jsem přítel takové té jakoby „horizontální kariéry“, jsem prostě rád za to, co je. S kapelou bych chtěl hrát, co to půjde, jako třeba Olympic či Rolling Stones. Padesát let je sice hodně vysoká meta, fakt je to ale moc pěkný a příjemný.
Tři sestry: V pekle nebo v ráji (skladba vyšla na albu Lázničky, 2010)
