Poslanecká sněmovna projednává návrh zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, který deklaruje „snahu zmírnit následky některých majetkových a jiných křivd“. Ve hře jsou obrovské majetky a sumy peněz. (Církve by podle vládního návrhu měly získat zhruba polovinu svého majetku a jako vyrovnání zbylé části 59 miliard korun. Opozice kritizuje výčet vráceného majetku či oprávněnost církví nárokovat si tento majetek.) Církve přestály útrapy minulých desetiletí s mnoha šrámy. Odolají i ďábelskému svádění bohatstvím a mamonem? Dobrý námět pro sváteční rozjímání.
KOMENTÁŘ Jana Schneidera / Více než 20 let se táhne problém, jakého charakteru mají být vztahy církví se státem. Mnoho emocí a demagogie je ve vzduchu. Současné řešení, které pracuje – v době rozpočtových škrtů – s velikými částkami, budí značné rozpaky. Vládní koalice se zřetelně snaží návrh zákona protlačit až do vítězného konce. Není však bezpředmětná úvaha, že se i tento pokus setká s nezdarem. Narazil totiž na zdravý rozum a odvahu jej použít.
Lenka Procházková učinila 18. ledna 2012 v této souvislosti trestní oznámení na vládu – pro podezření ze spáchání trestného činu zneužití pravomocí veřejného činitele dle § 158 trestního zákona a pro podezření ze spáchání trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku dle § 255 trestního zákona. Vláda schválila návrh tohoto zákona, aniž by měla k dispozici soupis majetku, který církve a náboženské společnosti vlastnily k datu 25. února 1948, tedy k datu, které majetkové vyrovnání s církvemi nemá prolomit.
Procházková byla následně vyrozuměna, že příslušné státní zastupitelství se podnětem zabývat nebude, ani ho nikam jinam nepředá (rozhodnutí bylo publikováno 4. dubna). Zřejmě si žádá býti přejmenováno na „státní zastavitelství“. Evokuje to hořký vtip z praxe, že není třeba mít dobrého advokáta, když má podezřelý dobrého prokurátora. Státní zastupitelství tím naprosto nepochopitelně zabraňuje, aby se sporná věc řešila před soudem. A protože nehájí zájmy státu, mohlo by být též alternativně zváno „církevní zastupitelství“.
Rozpačitý prezident
V takto pro většinu občanů špatně rozehrané partii se pro někoho překvapivě vyjádřil i prezident Václav Klaus. „Od nepaměti“ si prý klade otázku, nakolik je správný zvolený koncept majetkového porovnání vztahů církví a státu. Kromě enormních částek, jež návrh zákona zmiňuje, jde totiž ve skutečnosti o sadu zásadních problémů. Prezident Klaus by se s Lenkou Procházkovou mohl shodnout třeba na tom, že
- zákon není restituční, protože neobnovuje předminulý stav, ale zavádí stav zcela nový (církev před rozhodným datem sporné majetky nevlastnila, pouze je užívala z titulu, že jí byl svěřený, na způsob majetku nadačního);
- zákon je stavěn obecně, i když ve skutečnosti jde o konkrétní majetky, jejichž výčet by logicky měl být v zákoně obsažen (není pravda, že by to nešlo: v Maďarsku to zvládli);
- s tím souvisí i neskutečná konstrukce důkazního břemena: církve by podle zákona dostaly, na co by ukázaly – a měl-li by stát námitky, musel by on dokázat opak!
- bylo prokázáno, že ceny pozemků jsou v zákoně násobně nadhodnocené – a to například i v relaci s odškodněním soukromých osob, které se týká stejné doby (lze důvodně předpokládat, že Ústavní soud by přinejmenším z tohoto důvodu musel alespoň část zákona zrušit);
- podle církevního práva tvoří církevní majetek jeden celek a Procházková soudí, že by takto byl majetek vyveden do majetkové podstaty státu jiného (městského státu Vatikán), čímž by byla porušena územní celistvost republiky (rozpor s Ústavou!).
Velmi trapné je pak přistižení rádoby pravicové, ve skutečnosti oportunistické vlády v negližé. Kolikrát již vyplísnila takzvanou levici za zadlužování budoucích generací? A tímto zákonem by několika generacím pověsila na krk skutečně mlýnský kámen.
Aby ubylo pokušení...
Dosažení shody o zásadních rysech vztahu státu a náboženských subjektů musí předcházet široce otevřená diskuse, co nejméně zatěžovaná emocemi. V úvahu by nejlépe přicházel francouzský model, kdy všechny majetky patří státu a církvím byly pronajaty za tehdy jeden frank na 99 let.
Na rozdíl od Francie by stát mohl duchovním vyplácet základní plat, který by byl navýšen o výtěžek z vybrané církevní daně (nebo dokonce – pro církve ještě příznivěji – z daňové asignace). To by přirozeně regulovalo počty profesionálních duchovních, aniž by to bránilo v činnosti neomezenému počtu laických duchovních.
Takto by byly náboženské subjekty nejen zbaveny starostí o pomíjivé záležitosti, aby se mohly věnovat věcem trvalejším, ale dokonce by jim ubylo pokušení vyplývající z všelikého handlování s majetkem (které by také mohlo – i pro církve! – skončit tunelem).
Majetkové nároky církví jsou opírány o jejich společensky prospěšnou roli v oblasti mravní, sociální, kulturní a vzdělávací. Avšak posledních 20 let jsou nejhlasitěji slyšet, když se handrkují o majetky. Kdypak naposledy církevní představitelé kárali hlasitě nemravnosti mocných tohoto světa? Proto se v současnosti právem zdá, že spíše chudé než bohaté církve by se mohly vrátit ke svým kořenům a samotným důvodům své existence. A to by bylo společensky velmi prospěšné.
