Na Škaredou středu 4. dubna přetékala média škaredými informacemi. Večer předtím vypukla kdoví kolikátá už vládní krize, tentokrát zarámovaná do hysterických výlevů „véčkařů“ vyhrožujících odchodem z vlády a rustikálním humorem ministra financí Miroslava Kalouska (TOP 09) postrkujícím Bártovy lidi z koalice. Nebýt uvážlivého chlapáka premiéra Petra Nečase a posléze totální kapitulace „véček“, už jsme se chystali na volby do sněmovny v předčasném červnovém termínu.
Naštěstí pro organizátory Týdne protestů 15. až 21. dubna Nečasova vláda nejen přežila další krizi svého „italského manželství“, ale 11. dubna si včetně hlasů již zpacifikovaných „véčkařů“ odhlasovala i další opatření, jež jsou „možná bolestivá, ale přišla včas“, jak se nechal pro Novinky.cz slyšet ministr Kalousek. „Nestane se nám, že bychom proto, abychom byli populární, utráceli víc, než si můžeme dovolit a bylo nám jedno – pod heslem po nás potopa –, co se stane za tři čtyři roky,“ pravil ten dobrý muž s upřímnosti sobě vlastní.
Balík úsporných opatření má v letech 2013 a 2014 udržet schodek státního rozpočtu pod třemi procenty HDP například nižšími valorizacemi důchodů, zvýšením obou sazeb DPH a daně z příjmů. Těm, kdo se chystají vyjít během Týdne protestů do ulic, darovala vláda svým nejnovějším balíčkem pár hezkých sloganů na jejich transparenty.
Podpora ČSSD a KSČM
Týden protestů má být kampaní nejen plnou nepokojů a setkání, ale i seminářů. Jejich smyslem je prý vysvětlit široké veřejnosti důvody demonstrace proti vládě svolané na sobotu 21. dubna do Prahy na Václavské náměstí. Jejím svolavatelem je největší česká odborová centrála – Českomoravská konfederace odborových svazů (ČMKOS).
Týden protestů má být kampaní nejen plnou nepokojů a setkání, ale i seminářů. Jejich smyslem je prý vysvětlit široké veřejnosti důvody demonstrace proti vládě.
Demonstraci a jí předcházejícímu Týdnu protestů vyjádřily podporu dvě politické strany – ČSSD a KSČM – dále ProAlt a jiné více či méně známé občanské iniciativy a sdružení, jako je iniciativa Za svobodné vysoké školy, Rada seniorů ČR či Sdružení nájemníků ČR. A v neposlední řadě také některé menší a mimo ČMKOS působící odborové ústředny či svazy – Asociace samostatných odborů (ASO), KSČM blízké Odborové sdružení Čech, Moravy a Slezska (OSČMS) a podobně.
Web stopvlade.cz, který organizátoři protestů v minulých dnech zprovoznili, je nicméně poněkud matoucí, jestliže v textu „Kdo jsme“ uvádí zároveň sympatizující odborové centrály i odborové svazy, které jsou součástí oněch centrál. Celek působí mohutně, ale ke skutečnému počtu podporovatelů demonstrace a Týdne protestů se zájemce zvenku nedobere.
Přečtěte si také rozhovor s lídrem jedné z iniciativ, Holešovské výzvy, Slávkem Popelkou.
Ještěže na tom vlastně nezáleží! Rozhodující bude účast na demonstraci 21. dubna na Václavském náměstí. Loňský rekord odborů je 45 tisíc účastníků a uvidíme, bude-li překonán. Co všechno pro to udělají odbory, nevíme, co pro to dělá vláda, však ano.
Komunikační selhání Nečasovy vlády
Podle březnového průzkumu preferencí politických stran STEM zveřejněného 11. dubna mírně ztrácejí všechny zavedené strany. A přibývá voličů, kteří nevědí, komu dát svůj hlas. Pro opoziční sociální demokracii, která má z politických stran nejblíže k ČMKOS, hlavní organizátorce připravovaných protestů, z toho vyplývá, že její alternativní program vládním škrtům, ostatně zatím velmi obecný, veřejnost dostatečně neoslovuje.
Vraťme se ale k Nečasově vládě. Její některé reformní kroky jsou nepochybně nezbytné, leč pro širokou veřejnost by byly snesitelnější, pokud by vláda přicházela i s prorůstovými opatřeními, alespoň rámcově vytyčila cíl, k němuž s Českou republikou směřuje, a jako dosud tolik neimprovizovala a občany neznejišťovala. To je ale asi nad možnosti ansámblu, jehož zatím nepomíjitelnou součást tvoří i „strana“ hysterických rádoby subret.
Z hlediska dopadu na veřejné mínění je však ze všeho nejhorší neschopnost „vlády rozpočtové odpovědnosti“ svoji politiku lidem srozumitelně vysvětlit. Komunikačně Nečasova vláda zcela selhává. Dost možná i proto, že považuje popularizaci reforem za záležitost víceméně technickou, a nikoli především politickou. „Kdo chce zapalovat jiné, musí sám hořet,“ tvrdil jistý „vůdce proletariátu“, jenž umění „zapalovat jiné“ ovládal – bohužel! – dokonale.
Většina našich čelných politiků však „nehoří“, ale v lepším případě jen „doutná“, a v horším ani to ne. Této sortě vlastně ani nic jiného nezbývá, než se spolehnout na reklamní agentury v naději, že nepopulární reformu nějakou fintou zpopularizují. Nikoli, poněvadž s lidmi je třeba mluvit, mluvit a opět mluvit. A navíc slovníkem a příměry, kterým porozumějí.
Nevalné vyhlídky ODS i TOP 09
Pamětníci si jistě vzpomenou na rok 1992, kdy Václav Klaus křižoval republikou, navštívil stovky měst i vísek a kolem dokola hovořil s lidmi, aby je získal pro svoji politickou a ekonomickou vizi. Uměl a dělal to také Miloš Zeman. Všichni další velikáni české politiky však většinou dávali a dávají přednost nedělním televizním Otázkám Václava Moravce a diskusním pořadům v Českém rozhlase, Rádiu Impuls a na Frekvenci 1.
Pro politiky je to pohodlnější a z hlediska časového zaneprázdnění ekonomičtější způsob komunikace než ruskými narodniky zformulovaný postulát o nutnosti „vchodit v narod“. Důsledkem je však odcizení politiků a občanů. A to, že mezi lidmi „dole“ a těmi „nahoře“, které znají jen z obrazovky, je příkop a nad ním se vznáší chlad a vzájemné neporozumění.
Dokládá to i nejčerstvější měření stranických preferencí. Kdyby se nyní konaly volby do Poslanecké sněmovny, podle STEM by v ní „véčka“ už nezasedla a ODS s TOP 09 by daly dohromady jen 72 a s KDU-ČSL, pokud by se na ni usmálo štěstí, 78 mandátů. Pravý střed a pravice by tedy byly ve sněmovně ve výrazné menšině, vydány na milost a nemilost levici, pakliže by se ČSSD odhodlala vládnout s podporou KSČM.
Program opoziční sociální demokracie alternativní k vládním škrtům veřejnost dostatečně neoslovujeNevalné vyhlídky ODS, obtížené naposledy aférou okolo bémovského pražského magistrátu, nepřekvapují. Zaznamenáníhodná je však poměrně výrazná ztráta TOP 09 u jejích pevnějších voličů, takzvaného jádra. Mimochodem ve volbách 2010 volila „topku“ jako příslib skutečných změn značná část středních vrstev. Ty však jsou dnes zklamané a stranu roztomilého knížete Karla Schwarzenberga a reformního bouráka Kalouska opouštějí. Kam míří, byste asi neuhádli. Prý až k ČSSD, poněvadž to je v dnešní situaci, pomineme-li nesystémovou KSČM, protestní strana.
Otrávení lidé
Odbočka od chystaných protivládních protestů k aktuálním stranickým preferencím nebyla samoúčelná. Klesající preference vládních stran jsou jen jiným vyjádřením klesající důvěryhodnosti vlády. Navíc plná třetina občanů dotázaných agenturou STEM neví, komu by ve volbách dala svůj hlas, a zúčastnilo by se jich nyní jen těsně víc než polovina oprávněných voličů. Jedno s druhým potvrzuje, že na českou společnost sedla „blbá nálada“, lidé jsou otrávení a od vlády toho mnoho neočekávají.
V kontextu dnů příštích to lze vyjádřit ještě jinak. Pokud se jejich ekonomická a sociální situace ještě zhorší, vláda se nevzchopí a bude nadále pasivní, půjdou protestovat do ulic. Na Václavské náměstí opravdu může 21. dubna dorazit i výrazně víc než loňských rekordních 45 tisíc demonstrantů. Oproti loňskému roku se totiž v důsledku úsporných opatření vlády, růstu cen a inflace situace sociálně ohrožených skupin obyvatel zhoršila, politická labilita se už málem stala standardem a napětí ve společnosti vzrostlo.
A nedosti na tom! Odbory pilně přikládají pod kotel, aby jej před plánovanými protesty náležitě natlakovaly.
Tři požadavky odborářů
Například ve středu 11. dubna ČMKOS sdělila premiéru Nečasovi, že se „její zástupci nehodlají dalšího řádného jednání tripartity zúčastnit“. Mělo se konat 19. dubna a zabývat se státním rozpočtem a čerpáním evropských fondů.
Předseda vlády však musel plánované jednání tripartity zrušit, poněvadž za vládu, zaměstnavatele a odbory na něm musí být přítomno alespoň po čtyřech zástupcích. Inu, dalo se čekat, že odborářští bossové přitvrdí hru! Dne 21. dubna by se jim přece na Václavském náměstí nehřímalo přesvědčivě Stop vládě!, pokud by s ní a se zaměstnavateli seděli dva dny předtím u jednacího stolu.
„Pohár trpělivosti už překypěl,“ prohlásil ostatně předseda ČMKOS Jaroslav Zavadil už 3. dubna před novináři při startu kampaně Stop vládě. A lakonicky pravil: „Po vládě chceme tři věci: aby zastavila reformy, aby za této situace podala demisi a aby byly předčasné volby.“
Druhý a třetí požadavek se stal neaktuální poté, co vláda „vybruslila“ z krize. A první byl – jak jinak – opětovně shozen ze stolu 12. dubna, kdy ministr Kalousek na jednání s ASO odmítl ustoupit z úsporných opatření, na kterých se dva dny předtím dohodla vláda. Důvodů k protestům nicméně bude habaděj.
Učitelé a zdravotně postižení
Ozývají se odbory učitelů, jímž vláda slíbila zvýšit platy a teď, jak kantoři tvrdí, jim je až o tisícovku srazí. Ozývají se však také ti, kteří si už svoje odpracovali, anebo jsou zdravotně handicapovaní. „Senioři museli poprvé v historii Česka vyhlásit hromadné protesty. Je to tragédie politiky této vlády. To, co koalice důchodcům nabízí, je naprosto nedostačující,“ řekl Lidovým novinám předseda Rady seniorů ČR Zdeněk Pernes.
Klesající preference vládních stran jsou jen jiným vyjádřením klesající důvěryhodnosti vládyWeb Parlamentnilisty.cz zase citoval 9. dubna Václava Krásu, předsedu Národní rady zdravotně postižených, která se podle něho zaměří na vyvrcholení Týdne protestů demonstrací 21. dubna na Václavském náměstí. „Obávám se ale, že atmosféra není taková, aby na to vláda reagovala výrazněji,“ dodal hned Krása. Zná svoje Pappenheimské! Do roku 1998 byl výrazně pravicovým poslancem ODS s poté liberální US-DEU, které si však tehdy – na rozdíl od současné české pravice – ještě nemyslely, že „sociální stát“ je neudržitelný přežitek.
Krása je už roky v pozici mluvčího handicapovaných, leč stále mu to myslí politicky. Aby se změnila atmosféra a na protest chystaný na 21. duben nemohla vláda nereagovat, by bylo podle Krásy třeba podobné akce často a rychle po sobě opakovat, a tím vytvořit s vládní politikou aktivní nesouhlas a trvalý tlak.
Pokud však tón protestu udá někdo, jako je Jaromír Dušek, coby předák železničních odborů kdysi známý hrubostmi, ba i homofobními výroky, a nyní nazývající vládu „kabinetními gaunery“, Václavské náměstí si případně zabouří, ale nic pozitivního a trvalého z protestu nevzejde. Každá vláda by byla spolkem ťulpasů, kdyby na případné hrubosti, neřku-li nesmysly vážně reagovala.
Deset základních kroků
Na nesmysly ale dojde co nevidět, nejspíš už v neděli 15. dubna. Na ten den totiž svolala „celonárodní shromáždění“ Holešovská výzva, jejíž sympatizanti se sejdou v jedenácti krajských a zhruba patnácti „okresních“ a menších městech. Byly-li původní programové teze výzvy z počátku tohoto roku obecné, mírně zmatené a bez násilného převratu v rámci platného ústavního řádu neuskutečnitelné, jejich aktuální verze se takříkajíc utrhla ze řetězu a je do té míry absurdní, že koliduje nejen se zdejším režimem po listopadu 1989.
Autoři tezí vycházejí z konstatování, že „revoluce klepe na dveře“ a vytyčují deset základních kroků, jež je třeba udělat. Například:
- Zavést přímou demokracii.
- Provést ekonomické a „morálně-politické“ audity politických stran, jejich novou registraci a případně jim pozastavit činnost.
- Důkladně revidovat všechny privatizační projekty.
- Prověřit všechny podezřelé bankovní účty v ČR i v zahraničí.
- Zavést majetková přiznání všech včetně rodin a osob blízkých.
- Realizovat návrat k historickému členění státu.
- Zavést odvolatelnost poslance v jednokomorovém parlamentu a absolutně zrušit jeho imunitu.
- Obsazovat ministerské funkce v nepolitické vládě odborníky vybranými renomovanými profesními agenturami a funkce v justici, armádě a bezpečnosti nezávislými odbornými výběrovými komisemi.
- Zajistit bezplatné vzdělání, přiměřenou lékařskou péči a důstojné stáří státními dotacemi příslušných resortů.
- Uvést do života všeobecné referendum s výjimkou témata národní bezpečnosti.
„Dáme šanci všem poctivým lidem ovládnout vládu, parlament i úřad prezidenta na principech a na zásadách demokratického státu,“ slibuje za všechny aktivisty Holešovské výzvy Jaroslav Petr. I když celek dělá dojem, jako že jej spáchal někdo, kdo „spadl z Měsíce“, a je to tudíž záležitost neškodná, opak může být pravdou.
Pozor na extrémisty
Mnozí signatáři a sympatizanti Holešovské výzvy jsou nepochybně slušní a poctiví lidé toliko znechucení poměry, z nichž hledají východisko. Nemám nikterak v úmyslu je urážet a dotýkat se jejich cti. Jsa však vzděláním a původním povoláním historikem, dovolím si malou repliku.
Existovala politická strana proslulá pod zkratkou NSDAP (původně DNSAP). Její „věčný a neměnný“ program obnášel 25 stručných bodů, určených k ovládnutí „massy“, jak pravil „vůdce“ strany. Na první pohled to byla ubohá slátanina s několika nesalónními, najmě antisemitskými výjimkami a spoustou obecností a absurdit. Když se však otěží NSDAP chopil jistý Adolf Hitler a jeho kamarila, z NSDAP s tímto „neškodným“ programem se stala antidemokratická, antihumánní, totalitní a posléze zločinecká organizace.
Nebezpečí Holešovské výzvy spočívá právě v tom, že navzdory snad idealismu a čistým úmyslům jejich zakladatelů by jim mohla být zcizena organizovanou skupinou extrémistů a použita jako úderný nástroj proti tomuto státu a jeho demokratickému zřízení. Nikoli náhodou se okolo Holešovské výzvy postupně vytvořil jakýsi karanténní kruh a jak ČSSD a ČMKOS, tak ProAlt a jiné iniciativy dbalé své pověsti si Holešovské drží daleko od těla.
Problémy nelze vyřešit na ulici
Shrnuto, masová účast na Týdnu protestů a na shromáždění 21. dubna by vypovídala o tom, že vláda je pasivní, a tam, kde nepracuje ona, pracuje automaticky protivládní opozice. Masa stoupenců Holešovské výzvy na „celonárodním shromáždění“ 15. dubna a na jejich ohlášených dalších akcích by však signalizovala nejen slabost vlády, ale i vážné selhávání demokratických politických mechanismů v ČR. Oba protesty – odborářské i holešovské výzvy – jsou však legitimní a bylo by nesmyslné jim silou mocí bránit.
Nebezpečí Holešovské výzvy spočívá v tom, že by ji mohla zcizit organizovaná skupina extrémistů
Tuzemským odborům, jež na rozdíl třeba od francouzských nemají velké zkušenosti s organizováním protestních akcí, se proto v příštích dnech dostane příležitosti složit maturitu a vylepšit si ve společnosti zatím nevalnou prestiž, která je handicapuje i při vyjednávání s vládou. Mohou se však také zdiskreditovat, pokud odboroví předáci neudrží protestní hnutí pod kontrolou a nedokáží-li, bude-li toho třeba, včas organizovaně ustoupit.
Ať už se však následující dny a možná týdny protivládních protestů odehrají v durové anebo v mollové tónině, jedno je jisté už teď: problémy, jež má tato země a ve větší či menší míře většina Evropy, v posledku nelze vyřešit na ulici.
