KOMENTÁŘ Jana Schneidera / V úterý 24. dubna pokračovalo jednání komise Poslanecké sněmovny na kontrolu Bezpečnostní informační služby (BIS) týkající se šetření úniků odposlechů několik let starých telefonických rozhovorů Romana Janouška s tehdejším primátorem Pavlem Bémem. Komise se sešla s ředitelem BIS Jiřím Langem, mohla konstatovat aroganci nepřítomného expremiéra Mirka Topolánka, omluvenou, leč taktéž nepřítomnost současného premiéra Petra Nečase, vyslechla si několik utajených informací, které není možno publikovat, a zase se rozešla.
Veřejnost se následně dozvěděla, že šetření úniku odposlechů pokračuje podle pokynů dozorujícího státního zástupce, který zatím nevylítl z kůže, takže se zdá, že je všechno v pořádku. Ředitel Lang novinářům řekl, že mohou věřit, že existují indicie o tom, že odposlechy mohly uniknout i odněkud jinud než z BIS. Neoficiálně se špitá o složitém hledání elektronických stop, které ve zvukových záznamech mají odlišit jednoho příjemce odposlechu od druhého. Popřejme slídícím elektronickým expertům mnoho štěstí.
Za činnost BIS je zodpovědná vláda
Důležitá otázka zní: Zda a jak konala vláda coby příjemce zpravodajských informací?
Popravdě řečeno, dozvíme-li se někdy, kde ty odposlechy „dostaly nožičky“, bude to stejně ta méně zajímavá informace z celé story. Posloužila však k tomu, že jsme se dostali k tuze důležitému rozhraní, totiž k otázce, zda a jak konala vláda coby příjemce zpravodajských informací?
Zde je nutno konstatovat, že tento posun akcentace kontrolní činnosti (ze zpravodajských služeb na vládu jako vrchol zpravodajského systému) je obrovsky důležitým pokrokem! Doposud totiž byly fackovacím panákem zpravodajské služby. Ve skutečnosti – a podle zákona – je za činnost zpravodajských služeb zodpovědná vláda. Za to, co konají, za to, co nekonají, a za jejich koordinaci. Vláda má služby v rámci zákona úkolovat a vyžadovat od nich výsledky. To je totiž ta nejúčinnější kontrola zpravodajských služeb!
A poslanci, jimž je exekutiva podle ústavního pořádku odpovědná, mají především kontrolovat funkčnost a efektivitu zpravodajského systému. Tedy informační produkci zpravodajských služeb a způsob, jak na ni reagovala vláda. A zde již asi není třeba vysvětlovat, proč se kontrolní komisi na kobereček nechce ani bývalému, ale ani současnému premiérovi.
Jak však mohou poslanci zkontrolovat, co vyprodukovala zpravodajská služba, a jak s těmi informacemi naložila vláda? Těžko. A kdo sleduje již tradiční trápení kontrolního orgánu nad BIS, tuto otázku si ani neklade. Ví totiž, že poslanci sami si schválili nicotné kontrolní pravomoci a že se s tím dá těžko něco dělat. Zpravodajské služby bez kultivované kontroly rostou jak pláňata a veřejnost se může jen modlit.
Na druhou stranu mají pravdu ti, kteří před většími pravomocemi poslanců varují. Poslanci by se dostali k více informacím, tudíž by vzrostlo i riziko jejich úniku. Pokud by se poslanecké pravomoci zvýšily významně, mohly by zpravodajské služby přejít na defenzivní strategii (kdo nic nedělá, nic nezkazí), což by jim opravdu neslušelo. Ostatně, tomuto trendu se nikoliv náhodou říká „nebezpečí ukontrolování k smrti“.
Druhé kontrolní grémium
Velmi negativní dopad má celé toto opakovaně nezdařené parlamentní kontrolního představení na veřejnost. Ta zcela pochopitelně nemá být seznamována s podrobnostmi zpravodajské činnosti. Proto veřejnost touto kontrolou pověřuje své zvolené zástupce, kteří však nesmějí nic říci. Veřejnost tedy z výrazu jejich tváří jen odhaduje, zda se ve zpravodajské komunitě neděje něco výrazně špatného.
Výrazy členů současného kontrolního grémia jsou však velmi těžko dešifrovatelné. Je v nich vidno rozladění – ale možná nikoliv proto, že by se třeba dozvěděli něco špatného o BIS. Jejich obličeje však zase nejsou natolik zkrabatělé starostmi, což by mohlo zavdávat příčinu k falešnému optimismu. Jisté uspokojení v jejich tvářích totiž nemusí vůbec souviset s jejich kontrolní činností. Může být prostým živočišným odrazem úlevy, že vládní příštipkářská koalice tím či oním způsobem odvrátila bezprostřední hrozbu předčasných voleb. Poslanci si tu zasmrádlou stojatou vodu nevypustí a budou se v ní ráchat dál. A nadále předstírat, že kontrolují zpravodajské služby.
V referendu by se mohlo rozhodnout, zda by poslanecká kontrola měla být doplněna o druhé kontrolní grémium složené z neposlanců
Jedním z možných řešení, jak situaci dostat z tohoto klinče, by bylo referendum. To by ostatně mohlo být vhodným nástrojem k řešení většiny problémů týkajících se poslanců. Třeba co se týče jejich platů. Nebo způsobu kontroly zpravodajských služeb. Otázka by zněla, zda by zpravodajské služby měly být kontrolovány pouze poslanci, nebo zda by poslanecká kontrola měla být doplněna o druhé kontrolní grémium složené z neposlanců. Je totiž zřejmé, že poslanci si ani tuto hračku nechtějí nechat sebrat, a namísto skutečné kontroly zpravodajských služeb se snaží hrát i na tomto poli nějaké své přiblblé partajní hry, aniž by pochopili, že sranda už dávno přestala.
Na druhou stranu si je i opozice vědoma, že kdyby se jí nakrásně podařilo zvýšit ony kontrolní pravomoci, přijde doba, kdy sama vyhraje volby a ty zvýšené kontrolní pravomoci se obrátí proti ní. Proto je ta situace v klinči, slušně řečeno, a to nejenom u nás.
