Trojská válka vypukla takto: Nejkrásnější holku na světě, polobohyni (nebo už možná jen čtvrtbohyni?) jménem Helena, vdanou za spartánského krále Meneláose, si vzal na mušku trojský princ a hejsek jménem Paris. (Ale ano, víme, že tradičně se to má skloňovat Meneláa, ale i podle jazykovědců je tendence k systémovému skloňování.)
Pod vyčuranou nabídkou diplomatického jednání Paris navštívil Menaláův palác a za jeho týdenní vojenské nepřítomnosti mu Helenu svedl, pomazlil k zešílení, a než se Meneláos vrátil, odvážel si ji na lodi do Tróje. Ta byla někde na dnešním tureckém pobřeží.
Různé Heleniny důvody
Zda to bylo s Heleniným svolením, nebo proti její vůli, se v legendách debatuje a varianty jsou různé. V jedné byla Helena nevěrná potvora, svůdnice a nymfomanka a Paris byl zdatnější milovník než Meneláos, který pořád někde válčil. V jiné to byla naivka, kterou Paris ukecal, svedl, a tak dál. V ještě jiné ji Paris unesl násilím.
Jak už to v dějinách bývá, mladší vznikající civilizace bývá agresivnější než ta dospělá a zpohodlnělá. A s tím ani Paris, ani Helena nepočítali.
V každém případě ji zcela zpitoměl, údajně za pomoci bohyně Afrodité, která jí asi dala nějaké afrodisiakum, a bůžka Eróse (Eróta), jenž na ni vystřelil erotický šíp. Láskou zmátožená pak kvůli Parisovi (Paridovi) opustila devítiletou dceru a Meneláovi ukradla, co stačila na loď naložit. Tak či onak Meneláos vychází jako lepší válečník než milovník a Paris jako lepší milovník než válečník.
Ostatně, Helena si příjezdem do Tróje polepšila. Místo spartánské strohosti ji tam uvítal luxus, galantnost a kultivovanost této výspy už dávno zaběhlé civilizace mezopotámské a perské hýřící zlatem a honosnými paláci, zatímco Řekové se teprve k civilizaci začínali nemotorně propiplávat. Jenomže jak už to v dějinách bývá, ta mladší vznikající civilizace bývá agresivnější než ta dospělá a zpohodlnělá. A s tím ani Paris, ani Helena nepočítali.
Dobytí Tróje
Všichni řečtí vladaři, kteří mezi sebou jinak pořád válčili, to vzali od vrchního velitele Meneláova bratra Agamemnóna jako společný povolávací rozkaz a spojili se ve výjimečnou alianci za navrácení Heleny ze spárů trojských padouchů. Všichni kromě vyčuraného Odyssea z Ithaky, který se z povolávacího rozkazu vykrucoval předstíráním šílenství projevujícího se setím soli do čerstvě vyoraných brázd.
Ostatní vladaři ho podrobili psychiatrické léčbě pod pohrůžkou zabití právě narozeného syna. Léčba zabrala, Odysseus narukoval a díky jemu se bitva o Tróju nakonec vyhrála. Jednak tím, že naverboval i svého kamaráda a chrabrého válečníka, teenagera Achilla (Achillese), jednak svou příslovečnou vyčuraností, která někdy vyhrává bitvy lépe než chrabrost. O té za chvíli.
Mezitím se na Tróju řítí mohutné loďstvo 1250 veslových galér s 28 pluky válečníků z řecké pevniny i ostrovů, celkem okolo stovky tisíc naštvaných a po zuby ozbrojených Řeků těšících se na bohatou válečnou kořist. Po delším bloudění a přistávání na chybných ostrovech se konečně vyloďují na správném břehu a devět let Tróju obkličují, aniž se jim podaří ji dobýt.
Spravedlivým hněvem posedlý Meneláos se ani na chvíli nestačí zamyslet, zda mu o devět let zestárlá Helena ještě vůbec bude stát za to
V jednu dobu už to vypadá i na vítězství Trójanů, když se řecké vojsko vzbouří a žádá z této nesmyslné války návrat domů. V nepřetržité vřavě oboustranného masakrování se spravedlivým hněvem posedlý Meneláos ani na chvíli nestačí zamyslet, zda mu o devět let zestárlá Helena ještě vůbec bude stát za to.
Homér a jeho hebrejský kolega
Pak nastane dvojí zlom. Jeden vykonává Achilles, když si nechá od boha ohně Héfaista (to je Héfaistos) ukovat novou výzbroj a vrhá se do mohutného vraždění, v němž zabije nejstatečnějšího trojského bojovníka, Parisova bratra Hektóra, který mezitím mnohokrát Parisovi vynadal, že Tróju zničil svým chtíčem.
Druhý, po útěku Trójanů do bezpečného nedobytného opevnění, vykonává Odysseus vyčuraným vynálezem dřevěného koně, kterého si Trójané ze zvědavosti vtáhnou dovnitř a z něhož v noci vylezou řečtí vojáci a otevřou brány. Vypuká slavný masakr spících Trójanů, v němž „krev tekla v proudech a prosákla celou zem, jak Trójané a jejich spojenci mřeli. Zde muži leželi skolení krutou smrtí po celém městě zbrocení svou krví,“ sděluje Homér.
Přibližně ve stejnou dobu (pár set let sem či tam) v literárním díle jeho hebrejského kolegy Jošuova armáda podobně masakruje Jericho, jehož hradby podobnou vyčuraností smetla zvukovou vlnou trub z beraních rohů a hurónského řevu ozbrojenců. Dnes bychom tomu říkali etnická čistka. Tehdy se to v obou případech bralo jako nezbytný krok v budování nové, lepší, kultivovanější a spravedlivější civilizace hrdinů a spravedlivců, na troskách civilizací padoušských.
Ona to tak dělá každá civilizace. Ale těmto dvěma my to odpustíme. Bez nich bychom tady nebyli. Tedy možná byli, ale nebyli bychom to tak úplně my.
