Požádali jsme Pavla Zíku o rozhovor, protože nás zajímalo, jak přemýšlí o financích pro kulturu člověk, který se dosud profesionálně zabýval jinou oblastí obchodní činnosti, je zvyklý rozhodovat se velkoryse a uvažovat o investicích ve světovém kontextu. Chceme v ČESKÉ POZICI postupně prozkoumat, jaké možnosti samofinancování kultury jsou vlastně k dispozici v případě, že se výdaje státu na tuto oblast společenského života budou dále ztenčovat.
Sportovní agent Pavel Zíka prodal před rokem svůj podíl ve společnosti Sport Invest Holding a založil Art Invest Holding. Chce pomáhat v kariéře mladým českým umělcům. Vyjednává a zajišťuje pro ně, ale i pro ty etablované, sponzory v oblasti marketingu. Chystá se v Česku představit slavné operní pěvce, například z Metropolitní opery v New Yorku. Proč vyměnil sport za kulturu a na koho vsadil? Pomůže kapele Charlie Straight vystoupat na světový hudební Olymp, jako pomohl Petru Čechovi najít angažmá v londýnské Chelsea? A jak toho chce vlastně dosáhnout?
Zíka je obchodník a zdůrazňuje, že hodlá zůstat v černých číslech. Nerozlišuje mezi uměním a zábavou. Na webových stránkách jeho firmy Art Invest najdeme vedle koncertů špičkových operních umělců muzikály Michala Davida a Janka Ledeckého. Vedle sochaře Federica Díaze nebo filmařky Ireny Pavláskové muzikál na ledě Popelka. Společné mohou mít jediné: že se dají prodat.
Přestože se některé Zíkovy myšlenky mohou jevit jako naivní, protože trh s uměním a showbyznysem teprve objevuje, jeho záměry kupodivu kopírují trendy, jak o nich píše například v článku z veletrhu performing arts v Soulu v časopise Svět a divadlo Martina Černá z Institutu umění – Divadelního ústavu:
„Je ovšem možné, že krize v privátní sféře a škrty ve veřejných rozpočtech k výrazněji obchodním modelům dovedou také Evropu. Což nemusí znamenat konec světa, ale pouhé pootočení úhlu pohledu, který u evaluačních procesů v oblasti kultury namíří jazýček vah alespoň mírně směrem od umění ke kreativnímu průmyslu. Tedy od výhradního hodnocení estetické funkce uměleckých činností také k výpočtu jejího ekonomického přínosu a životnosti.“
Pavel Zíka (53) po studiu zahraničního obchodu na pražské Vysoké škole ekonomické odcestoval v roce 1990 s rodinou do Argentiny. Tam na českém velvyslanectví a poté v různých obchodních firmách pracoval osm let. O této etapě života říká: „Obchodovat v Jižní Americe je prubířská zkouška. Je to hodně těžké, ale měl jsem štěstí a dost jsem se tam naučil. V Argentině zrovna byla konjunktura, spousta možností, jak tam dostat naše stroje. Tak se v roce 1993 Argentina stala druhým největším dovozcem československých obráběcích strojů na světě, hned po Německu.“
Po návratu ze zahraničí se prý už tehdy Zíka rozhodoval mezi sportem a kulturou: „Bylo pro mě jednodušší začít ve sportu. Vybral jsem si fotbal, který má pro práci agentů nejpřesnější pravidla.“ Jako jeden z prvních v České republice pak získal oficiální licenci hráčského agenta FIFA.
ČESKÁ POZICE: Přeskočit od obráběcích strojů ke sportovní agentáži... Jaké to bylo?
PAVEL ZÍKA: Začal jsem jako agent Petra Čecha, kterému bylo patnáct a půl roku. Postupně jsme prošli jeho kariérou až do Chelsea, mezi největší gólmany světa. Našel jsem Martinu Sáblíkovou, když jí bylo šestnáct. Z one man show Pavel Zíka jsem vybudoval Sport Invest Holding, který se podle statistik dostal mezi deset největších manažerských a marketingových firem na světě. Nejsou to čísla, která bych si vycucal z prstu, jsou to jasné tržní hodnoty hráčů, které jsme zastupovali, kritéria jako všude na Západě.
ČESKÁ POZICE: Bylo pro vás těžké před rokem odejít ze Sport Investu a zase začínat, navíc v úplně jiném oboru?
PAVEL ZÍKA: Vždycky jsem měl myšlenku udělat v malých českých podmínkách to, co v Americe funguje pod názvem IMG, což je největší manažerská agentura na světě, která má dvě divize. Jedna je entertainment, neboli zábava, a druhá sporty. Jednali jsme právě nedávno na pobočkách IMG v Paříži a Londýně o koncertech operních hvězd z Metropolitní opery v New Yorku, které chceme představit v Praze. Současně IMG ale zastupují třeba Davida Beckhama nebo Andreho Agassiho.
Chtěl jsem mít vždycky ty dvě nohy. Moji společníci na to příliš neslyšeli. Když jsem jim před rokem Sport Invest prodal, věděl jsem, že nějakou dobu nebudu moct dělat té firmě konkurenci. Což respektuji, je to správné. Až mi konkurenční doložka vyprší, otevřu si druhou divizi, zase na sporty. Nyní se plně věnuji Art Investu.
„Chtěl jsem mít vždycky ty dvě nohy, entertainment a sporty.“
ČESKÁ POZICE: Co konkrétně Art Invest dělá?
PAVEL ZÍKA: Chtěl bych se soustředit na tři činnosti. Tou první je export českých umělců do zahraničí. Dneska je svět velmi globalizovaný, angličtina se stala esperantem. Například největší české popové hvězdy se už do zahraničí nedostanou. Počínaje jazykovými problémy, hraje tu roli věk, repertoár... Ale jsou mladí, kteří ten exportní potenciál mají. Chceme je podporovat napříč žánry.
ČESKÁ POZICE: Kdo je podle vás takový Petr Čech české kultury?
ZÍKA: Pro mě třeba pop-rocková skupina Charlie Straight. Ti kluci jsou mi velmi sympatičtí. Vzal jsem si je osobně na starost se svým starším synem Davidem a snažíme se, aby prorazili do světa. Je to výzva, bylo by to poprvé, kdy by některá z českých skupin uspěla i v zahraničí. Za pár dní budou Charlie Straight hrát dva nebo tři večery v Londýně na olympiádě pro hosty v českém olympijském domě, den předtím na obrovském happeningu. Chceme pozvat anglické producenty a manažery. Před několika týdny tamní deník The Guardian psal o nadějích ze třetích zemí. Mezi nimi i o Charlie Straight.
Další naší klientkou je třeba Bára Prášilová, která fotografuje módu, fotila dámskou kolekci pro Quiksilver. Už dvakrát dostala cenu Nejlepší fotografka roku v soutěži Czech Grand Design. Tu jsme poslali do amerického Houstonu na největší světový foto festival a zaplatili jí prezentaci v hlavním katalogu. Máme Federika Díaze, autora zlaté slzy na Expu v Šanghaji. S ním plánujeme výstavu v Brooklynském muzeu.
Ale jsme také partnery chlapeckého sboru Boni pueri z Hradce Králové. V prosinci byli v Jižní Koreji, nedávno se vrátili z turné po Rusku a Ukrajině a máme rozpracováno několik dalších projektů.
ČESKÁ POZICE: To znamená, že jste se rozhodl investovat do talentu těch lidí a doufáte, že se vám to vrátí?
ZÍKA: Nejsem člověk, který by za každou cenu potřeboval vydělávat, aby měl příští měsíc na nájem kanceláře. Chci dělat větší věci a podporovat mladé. Jsou šikovní, ale chybí jim to dotažení, aby je někdo do zahraničí nabídl, protože oni sami nevědí, jak to mají udělat. Měli by se soustředit na uměleckou činnost a mít agenta, který jim v tom pomůže. Dnes je doba nekompromisní a strašně rychlá, a když někdo něco tvoří, je tím zaujatý a ty svoje šance nevidí.
Federico Díaz vytvořil zlatou slzu. Povídám mu: ,Byl jsem v Dubaji, je tam hotel, sedm hvězdiček, v něm je zlaté všechno. Teď tam chtějí vybudovat něco jako Guggenheimovo muzeum moderního umění, tam bys tu zlatou slzu měl nabídnout.‘ A on mi říká: ,Představte si, pane Zíko, že jsem odtamtud už dostal nějaký mail, ale nestačil jsem odpovědět, někam jsem ho založil.‘
„Nejsem člověk, který by za každou cenu potřeboval vydělávat, aby měl příští měsíc na nájem kanceláře. Chci dělat větší věci a podporovat mladé.“
A ve sportu je to stejné. To nebylo tak, že by Chelsea nemohla dospat, aby měla v brance Petra Čecha. Naopak. To byla práce. Udělat promo, pozvat ty lidi se na něho podívat. Totéž chci v kultuře. Každý z umělců má svoje prezentační materiály. My je pošleme mailem, doneseme, jak si kdo přeje. Na to ten umělec nemá vůbec čas.
ČESKÁ POZICE: Vy chcete umělce nejen vyvážet, ale i dovážet. Proč?
ZÍKA: To je další úkol Art Investu. Rád bych v Česku ukázal něco, co tu ještě nebylo. Přivézt kvalitní umění a kulturu. Připravili jsme cyklus koncertů operních hvězd. Jak jsem oslovil kdysi bez bázně a hany majitele Chelsea, že máme ve Francii kvalitního gólmana, který by byl dobrý pro jeho klub, tak v opeře jsme se taky nebáli a oslovili ty největší agentury a největší hvězdy: Danielle de Niese, Erika Owense nebo Roberta Alagnu. Vyjednávali jsme v Paříži, v Londýně a ve Vídni a už máme podepsané smlouvy až do roku 2016. Praha je pro ně lákavá.
ČESKÁ POZICE: Pro to, abyste uspěl v oblasti kultury, platí tedy úplně stejná pravidla jako ve sportu? Nebo je něco jinak?
ZÍKA: Ze sportu jsem zvyklý, že platí jednoduchá rovnice. Nemám teď na mysli situaci, kdy divadla dostávají příspěvky, aby tam lidé chodili, ale komerční sponzorování kultury. Pokud mám v nabídce kvalitu, tak je poptávka vyšší. Pokud ji nemám, můžu se stavět třeba na hlavu.
ČESKÁ POZICE: Kvalita ve sportu je jasná a změřitelná, někdo je v cíli první, dá nebo nepustí gól. Ale jak poznáte kvalitu v umění? Je to slavné jméno, dobré kritiky nebo kolik ten člověk vydělává?
ZÍKA: Je to určitě mix všech těch věcí, které jste řekla. Nejsme sociální ústav. Já tu firmu nezakládal proto, aby prodělávala. Ale nejsme ani taková komerční firma, abychom si řekli: Ten je teď absolutně na špici, takzvaně v laufu, a lidi mají pocit, že se neobejdou bez toho, aby ho viděli. Toho chceme. To určitě ne.
Nejsem všeználek, mám tým spolupracovníků. Menšinovým společníkem ve firmě je třeba Felix Slováček, fajn chlap, který jako umělec něco dokázal. S ním se radím, nejen co se týče hudby, ale i životních zkušeností. Pomáhají mi manželé Patákovi, kteří se věnují celý život opeře, jezdí za operními hvězdami po Evropě, sledují přenosy z Metropolitní opery. Zíka je spíš strategický manažer, který se snaží vidět rok dva tři dopředu.
„Nejsem všeználek, mám tým spolupracovníků. Jsem spíš strategický manažer, který se snaží vidět rok dva tři dopředu.“
ČESKÁ POZICE: Se sportem jste měl dlouhou zkušenost, je pro vás stejně snadné odhadnout dopředu, co nebo kdo bude úspěšný v kultuře?
ZÍKA: Mám smělé plány, ale současně jsem realista a nechci chodit do projektů, na které bych takzvaně neměl. Danielle De Niese, hvězda Metropolitní opery, kterou představíme v Národním divadle v listopadu, má pořádný honorář, za jeden večer řádově několik desítek tisíc eur. Museli jsme si pronajmout Národní divadlo, což taky není jednoduchá záležitost. Bylo by několikanásobně levnější udělat její koncert ve Smetanově síni Obecního domu, ale chtěli jsme jako Art Invest vystartovat ve zlaté kapličce.
Pořád to ale jsou věci, do kterých finančně vidím. Nejsem žádný dobrodruh – kdybych nesehnal partnery nebo neprodával lístky, jsem schopen ze svých zdrojů zaplatit jak umělce, tak pronájem. Ale samozřejmě potřebujeme partnery. Spoustu věcí máme rozdělaných, až přijde září a říjen a firmy budou plánovat svoje aktivity na rok 2013, už mám přísliby od jejich majitelů. Trochu využívám svého jména z oblasti sportu, takže mohu jednat na úrovni generálních ředitelů nebo majitelů firem.
ČESKÁ POZICE: Shánění peněz na kulturu je stejně těžké jako ve sportu, nebo obtížnější?
ZÍKA: Zajišťování peněz v Art Investu začalo tím, že jsem se potkal s lidmi od Lucie Bílé a během krátké doby se podařilo domluvit kampaň Ondrášovky. Původně jen na vánoční turné, ale nakonec je kontrakt dlouhodobý. Tak jsem se dostal ke Karlu Gottovi a jeho turné, které začne v říjnu. Nakonec jsem se domluvil s Agrofertem. Já ale nejsem žádný manažer Gotta nebo Bílé. Máme smlouvu s jejich agenty o marketingovém zajištění. Oslovíme a seženeme partnery, odevzdáme peníze a dostaneme nějakou provizi. Ale pak jsou tu ti mladí a s nimi pracujeme i umělecky a posíláme je do světa.
Firem, které jsou ochotné vydat nějaké peníze, zase není tolik a každá má zájem o něco jiného. Třeba mobilní operátoři se zajímají o Charlie Straight. Musím nabídnout rozmanitost, nechci se soustředit pouze na jeden segment. Ale nechci se ani rozplácnout do široka. Nesnáším, když se na něčem domluvím a pak to neplním, protože nemám čas nebo kvalitní spolupracovníky. Proto si z projektů vybíráme.
ČESKÁ POZICE: Teď vyjde rozhovor a budou vám volat další.
ZÍKA: Určitě se s každým rád setkám. Ale nalévám čistého vína. Ptám se: ,Co od nás očekáváš? Pokud zpíváš česky a jiným jazykem ne, můžeme ti shánět partnery na nějaké akce: divadla, koncerty. Ale na zahraničí to nevidíme. Maximálně tak turné mezi krajany po tělocvičnách a hospodských sálech.‘ To není opovrhování. Snažím se nevzbudit očekávání, která pak nesplním. A jediný efekt pak je, že je umělec naštvaný a říká, ten Zíka stojí za houby. Hrozně rád chodím do Ypsilonky, Národního divadla, do Stavovského divadla nebo na Vinohrady, mám kamarády mezi herci. Říkám jim fajn, ale jak vám můžeme pomoct?
ČESKÁ POZICE: Mluvíte teď hlavně o showbyznysu. Ale jak je těžké sehnat partnery pro operní koncerty?
ZÍKA: Tady nestačí jen kvalita, musíte hledat, kdo má o tu operu zájem. Oslovil jsem ředitele Pozemních staveb Jihlava, o němž jsem věděl, že mají s manželkou operu velmi rádi, a získal generálního partnera koncertu sopranistky Danielle de Niese. Bude to akce noblesní, firmu bude dobře reprezentovat. Bude možnost si to Národní divadlo projít, potkat se s umělkyní...
Obchod musí být výhodný pro všechny zúčastněné. Tím ovšem nemyslím ty takzvané vratky. To nikdy dělat nebudu a ani nezkoumám, jak to v kultuře bylo či je, nějaké podobné kšefty odmítám. Umělec dostane to, co si zaslouží, protože je to kvalita. Já dostanu něco jako provizi, protože nabízím kvalitního umělce, a firma to, co od toho očekává. Mediální pokrytí, partnerství koncertu.
„Obchod musí být výhodný pro všechny zúčastněné. Tím ovšem nemyslím ty takzvané vratky.“
ČESKÁ POZICE: Nikdy jste nenarazil na nějaké nestandardní požadavky?
ZÍKA: Odmítám jakékoliv nestandardní dohody. Třeba kdyby někdo chtěl čistit peníze. To prostě neděláme. Ale snad se mi to ani nestává. Většina manažerů firem, s nimiž jednáme, jsou moji kamarádi nebo spolužáci ze školy. Snažím se to nezneužívat. Jinak samozřejmě počítám s konkurenčním bojem jako ve sportu. Je to takový malý český rybníček.
ČESKÁ POZICE: Vstupujete při tomto typu práce do kontaktu i s politickou reprezentací?
ZÍKA: Požádal jsem o záštitu série koncertů operních hvězd Hlavní město Prahu a starostu Prahy 1. Nechci po Praze peníze, chci, aby tomu dala oficiální punc, což si myslím, že je v případě světových hvězd logické a správné. Záštitu nám tedy poskytlo město reprezentované radním pro kulturu Václavem Novotným.
Jinak nejsem ani ze sportu moc zvyklý využívat „politických“ státních peněz. Vždycky jsem se snažil hlavně o soukromé partnery a sponzory. Zároveň ale samozřejmě nemůžeme politiku oddělovat od ekonomiky.
ČESKÁ POZICE: Takže s politiky „netančíte“?
ZÍKA: Máme nyní v Art Investu jeden projekt, který k nám „přišel sám“, aniž bych někoho kontaktoval. Nabídl ho pan senátor Petr Bratský. Jde o pražské Jezulátko. Ve španělsky mluvících zemích je to obrovský hit. Do Argentiny jsme po každé dovolené museli přátelům a známým přivézt spoustu sošek, byl to pro ně největší dárek vůbec. O pražském Jezulátku byl natočený dokumentární film, který se bude dabovat do španělštiny. Budou vyrobeny signované kopie sošky Jezulátka, kterou předal Dominik Duka papeži v Římě jako dárek při svém přijetí. A my bychom k tomu měli udělat velké turné po Střední a Jižní Americe.
ČESKÁ POZICE: Jaký to bude mít smysl?
ZÍKA: Zajímá to české firmy. Náš stát, který je vyloženě exportní, si musí hledat nová teritoria. Jde o oblast s půl miliardou lidí, Českou republiku velmi uznávají a mají hlad po našem zboží. Plánujeme společné cesty české politické reprezentace, českých podnikatelů, kteří mají o ty trhy zájem, a současně i českého umění. Třeba Mexiko, což je obrovský trh 140 milionů lidí, přilepený na USA. Ty nějaká krize v Evropě nezajímá a jdou nahoru. Prezentujme pražské Jezulátko jako dar českého státu. Předejme ho v nějakém kostele. A proč by tam nemohli vystoupit třeba Boni pueri, kteří byli obrovsky úspěšní v Jižní Koreji a mají takové krásné zlaté hábity. A s nimi třeba Andrea Kalivodová nebo Václav Hudeček tam zazpívají nebo zahrají věci, které jsou blízké hispáncům a jejich srdci. To jsou tak moje kontakty s politickou reprezentací.
„Plánujeme společné cesty české politické reprezentace, českých podnikatelů, kteří mají o Jižní Ameriku zájem, a současně i českého umění.“
ČESKÁ POZICE: Spolupracujete s operními hvězdami z Metropolitní opery. Ta je financovaná ze soukromých peněz. Uměl byste si něco podobného představit v případě pražské Státní opery, se kterou si město Praha ani ministerstvo kultury už zase nevědí rady?
ZÍKA: Uměl. Státní opera je nádherná budova. Například Danielle de Niese si ji původně vybrala pro svoje vystoupení. Dostala na ni nejlepší reference, prý je tam výborná akustika.
Jsem-li noblesní firma, bohatá, která exportuje do světa, tak přece mám být partnerem Státní opery. Můžu si tam pozvat svoje hosty, udělat svoji věc. Ty firmy, které by operu podporovanou státem sponzorovaly, by za to zas mohly něco od státu získat.
I z komerčního hlediska je to zajímavé. Náš operní cyklus jsem musel spočítat tak, aby to vyšlo. Honorář hvězdy, honorář Pražské komorní filharmonie, byznys letenky, pronájem Národního divadla, propagaci a personál k tomu. Proti tomu je tam tolik a tolik míst a prodám je za nějakou cenu. Pořád to vychází dobře. Jinak bych to nedělal. Pokud tam budou atraktivní umělci a bude vytvořeno takové prostředí, že tam lidé rádi přijdou, bude to pro ten soukromý subjekt i komerčně úspěšné.
Spíš teď na něco takového není nálada. Už by to chtělo uklidnit. Co bude s eurem, úzká eurozóna nebo široká eurozóna, revoluce v Egyptě, teď Sýrie... Není na to moc doba, ale určitě by diskuse na to téma měla být a docela rád bych se jí za Art Invest zúčastnil.
ČESKÁ POZICE: Umíte si třeba představit, že by Státní opera fungovala v režimu společného financování Prahy a někoho, jako je vaše firma?
ZÍKA: Ano, umím. Trochu to na mě působí, že to jsou pořád takové státní molochy. Měl by se tam asi trochu udělat průvan. I státní firma by měla fungovat jako firma. Stát není dojná kráva, která zalepí všechny ztráty. Mělo by dojít k nějaké inventuře, k vyhodnocení, jak je to s náklady, kolik tam můžeme vydělat, kolik vyděláme, když přivezeme něco kvalitnějšího, než tam je, kolik do toho musíme vložit, když chceme to kvalitnější přivézt.
V opeře tady platí, že by měla být zaměřená na cizince. To je přece klasický produkt, který je pro všechny. Byl jsem ve Státní opeře na Rigolettovi, nahoře běžely anglické titulky a všude kolem mě byli Němci, kteří tomu rozuměli a strašně si to pochvalovali. A pak – je to Praha! My jsme taky přesvědčili ty hvězdy Metropolitní opery, že Praha je Praha. Oni to vědí, slyšeli, že „Prague is very nice“. Využít toho, že jsme srdcem Evropy, jedním z nejkrásnějších měst světa.
Myslím, že by to šlo. Ale není to věc, která by se řešila třeba zítra. Nebo, že by si někdo přečetl rozhovor a řekl by: ten je chytrej, ten Zíka, tak mu to dáme. To vůbec ne.
ČESKÁ POZICE: Z toho, co říkáte, vyplývá, že Art Invest zajímá především pop music, opera a výtvarné umění.
ZÍKA: Chtěl bych, aby naše firma byla komplexní, protože většina firem v umění je specializovaná: filmoví producenti, hudební manažeři atd. Abychom uměli poskytnout veškerý servis.
„Nechci, aby to vypadalo, že nějaký chytrý Zíka teď tady bude lámat ledy, ale myslím, že se tu ani dost nepracuje s prodejem českých filmů do zahraničí.“
Rád bych se věnoval i filmu. Ale zase bych chtěl udělat něco takového, co by se dalo prodávat i v zahraničí. Přes osobní kontakty jsme napojeni na Los Angeles a na Hollywood a máme jeden zajímavý příběh významného Čecha, který se narodil na Moravě a měl nevšední život. Momentálně bydlí v USA a jeho syn je uznávaným režisérem v Hollywoodu. Kapitál by mohl být americký, ale protože je to příběh Čecha narozeného v Česku, židovského původu, měl by to zpracovat český scénárista a točit český režisér. Ti ten příběh pochopí. Američan to nepochopí. Příběh první republiky, nástupu fašismu, války, osvobození, únor 48, padesátá léta, šedesátý osmý... Končí to v Los Angeles.
Nechci, aby to vypadalo, že nějaký chytrý Zíka teď tady bude lámat ledy, ale myslím, že se tu ani dost nepracuje s prodejem českých filmů do zahraničí. Producenti mají scénář, režiséra, seženou peníze, udělají film, uvedou v multikinech, možná dostanou pozvání na nějaký festival, a tím to končí. Dál se to neřeší. Tomu bych se taky možná chtěl v budoucnu věnovat, ale není to věc, kterou bychom dělali dnes nebo zítra.
ČESKÁ POZICE: Máte v záloze ještě nějaké aktuální překvapení?
ZÍKA: Máme hezkou akci, kterou bych opravdu chtěl podpořit, muzikál na ledě Popelka. Bude se hrát celý listopad ve všech velkých českých hokejových halách. Je to podívaná pro širokou veřejnost, taková česká konkurence Holiday on Ice. Stojí za ní krasobruslařka Radka Kovaříková, kterou znám ze sportu, a její manžel, režisér Jindřich Šimek. Ta věc mě velmi zaujala, pracuji na ní s celým týmem, protože tenhle projekt by měl jít za hranice.
Příběh Popelky znají všude na světě, máme pro ni rozdělanou Jižní Ameriku, Mexiko, Argentinu, Čínu, Rusko. Chceme ji vyvézt do světa a sehnat partnery pro české turné. Zahraniční partnery pozveme do O2 arény, aby měli možnost to vidět live. Partnera musíte projektem zaujmout a přesvědčit ho, že pro něho, pro tu firmu, která se prezentuje, má smysl. To je základ. Bez nějakých vratek a postranních úmyslů. Může si trochu snížit daňový základ odečtením nákladů na marketing, ale hlavně podpořit hezkou věc.
