Rozdíl mezi věřícím a skeptikem spočívá v tom, že věřící věří, protože chce věřit, a skeptik pochybuje, protože chce vědět. Věřící si nejprve – často nějakým neobvyklým až zázračným zážitkem – vytvoří víru, kterou si pak racionalizuje jednak sbíráním informací, jež ji potvrzují, jednak ignorováním těch, které ji vyvracejí. Dělá to většina lidí. Tím z věr a domněnek vznikají politická přesvědčení a jediné pravdy vedoucí ke konfliktům s jinými pravdami a politickými přesvědčeními vzniklými z jiných věr a domněnek.
To je jeden ze závěrů amerického psychologa, profesora na několika univerzitách a šéfredaktora čtvrtletníku Skeptic Michaela Shermera v jeho jedenácté skeptické knize The Believing Brain: From Ghosts and Gods to Politics and Conspiracies – How We Construct Beliefs and Reinforce Them as Truths (Věřící mozek: Od duchů a bohů k politice a spikleneckým teoriím – Jak si vytváříme víry a prosazujeme jako pravdy). A na jejím začátku klade otázku: Jak poznáme rozdíl mezi tím, co chceme, aby byla pravda, a tím, co je skutečnou pravdou. Odpovídá jednoduše: Vědou.
Vinna je samotná věda
Dle Shermera matematiku nelze ohýbat vírou. Výpočty buď vycházejí, nebo nevycházejí. Dnešní sílící poblouznění všelijakými vírami a spikleneckými teoriemi pak vysvětluje poklesem studia matematiky a exaktních věd na úkor pseudověd, jako je sociologie, politologie a paranormální jevy.
Většina našich hluboce zakořeněných věr je imunní vůči útoku vzdělávacích nástrojů, protože nedokážou vnímat protichůdné důkazy
Shermer z toho viní samotnou vědu. Přesněji řečeno to, jak se vyučuje a prezentuje v médiích – metodou „co myslet“ místo „jak myslet“. A dokládá to statistikou, podle níž vědecké myšlení dovede uplatňovat jen 53 procent lidí s vysokoškolským, 38 procent se středoškolským a 17 procent se základním vzděláním.
Problém se Shermerovi znásobuje tím, že „většina našich hluboce zakořeněných věr je imunní vůči útoku vzdělávacích nástrojů“, protože nedokážou vnímat protichůdné důkazy. Je to proto, že „realita existuje nezávisle na nás, ale naše chápání reality závisí na vírách, které v době vnímání máme“. To se zase děje, protože „mozek je nástroj k víře“.
Provizorní realita a pravda
V náporu různých vjemů se mozek potřebuje orientovat tím, že si v nich automaticky nachází určitý vzor (pattern), který je mu srozumitelný a dává mu smysl. Tím pak filtruje a jemu přizpůsobuje i různé vjemy, které smysl nedávají, tak, aby jej dávaly. Tomuto postupu Shermer říká „vzorovost“ („patternicity“).
Po něm následuje druhý proces, jemuž Sheremer říká „hybný moment děje“ („agenticity“) a který takto vytvořeným vjemovým vzorům dává účel, záměr, způsob vnímání reality a návod k činnosti. Nemůžeme za to, protože tak máme prostě mozek nastavený.
V náporu různých vjemů se mozek potřebuje orientovat tím, že si v nich automaticky nachází určitý vzor, který je mu srozumitelný a dává mu smysl
Celý tento postup Shermer pojmenovává „realismus závislý na víře“ („belief-dependent realism“). Nedokážeme se mu vyhnout, ale můžeme si jej zmírňovat tím, že budeme každou víru a z ní odvozenou realitu a pravdu považovat za provizorní. Shermer však okamžitě ujišťuje, že to není totéž, co relativismus, v němž všechny víry jsou stejně hodnotné a musejí se i stejně ctít. S tím se pouští do studia „architektury systémů víry“: jak vznikají, přikrmují se, posilují, mění a zanikají.
V co věříme, to vidíme
Jako anekdotický příběh, jak víra utváří fakta, pak Shermer uvádí experiment, kdy jeden z jeho kolegů-psychologů poslal na psychiatrickou kliniku k vyšetření své pacienty a duševně zcela zdravé studenty psychologie s falešným označením jedněch za duševně zdravé a druhých za psychicky nemocné. Psychiatři shledali některé psychopaty duševně zdravými a studenty psychicky nemocnými, s vadami a úchylkami – například „trpí posedlostí všechno si zapisovat“ či „příčinou nynější psychózy“ jsou rodinné vztahy v dětství.
Shermerův kolega uzavřel experiment zjištěním, že „v prostředí psychiatrických ústavů nelze rozlišit zdravé od nemocných“. To pak shrnul následovně: V co věříme, to vidíme. Nálepka vysvětluje chování. Teorie utváří údaje. Koncepce předurčuje vnímání.
Shermer vyvrací teorii, že inteligentnější lidé jsou lépe vyzbrojeni proti předsudkům, pověrám a iracionálním vírám
Shermer pak vyvrací teorii, že inteligentnější lidé jsou lépe vyzbrojeni proti předsudkům, pověrám a iracionálním vírám. Dle něho je to naopak: čím je člověk inteligentnější, tím víc je schopný věřit iracionálnostem, protože si je umí lépe racionalizovat. Náboženské tvrzení, že víra v Boha posiluje etiku, odmítá jednak prokazatelně velkým počtem neeticky jednajících věřících, jednak tím, že správné či morální jednání musí být správné samo o sobě, čili proto, že je prokazatelně a propočítatelně správné, nikoli proto, že je přikazuje Bůh.
Jak vznikají spiklenecké teorie
„Vzorovost“ – proces nacházení vzorů v informacích čili vytváření falešného obrazu reality – tvoří dva základní typy omylů:
- „Falešné pozitivum“ je víra, že něco neskutečného je skutečné, čili tvoření falešného vzoru.
- „Falešné negativum“ je víra, že něco skutečného je neskutečné, čili opomenutí skutečného vzoru.
První omyl má za následek pověry a předsudky, druhý neinformovanost. Je-li však realitou naše ohrožení, pak je druhý typ omylu nebezpečnější než první.
Je-li součinnost obou hemisfér narušena, levá si vykládá činnost pravé jako jinou osobnost, vnější hlas nebo přítomnost něčeho cizího„Hybný moment děje“ – uvádění falešného obrazu v činnost – působí tak, že jakmile jsme přijali víru, co je příčinou určité události, začneme sbírat informace, které tuto příčinu potvrzují na úkor jiných možných příčin. Shermer tomu říká „iluzorní korelace“ – umělé nacházení souvislosti v nesouvisejících informacích a vytváření z nich „iluzorních vzorů“. Tak vznikají třeba spiklenecké teorie.
Vysvětlení Shermer nachází v neurologickém objevu odlišných funkcí (racionální a imaginativní) levé a pravé mozkové hemisféry. Za normálního stavu se obě doplňují. V levé sídlí „smyslu sebe“ čili osobní identita. Je-li součinnost obou hemisfér narušena (není synchronizovaná), levá si vykládá činnost pravé jako jinou osobnost, vnější hlas nebo přítomnost něčeho cizího – například anděla, démona, hlasu Božího či ďábla.
Obtížně tolerovaná nejednoznačnost
Shermer se ztotožňuje s objevem Barucha Spinozy, myslitele ze 17. století: víra vzniká bleskurychle a přirozeně, zatímco skepse vyžaduje delší proces promýšleného a nepřirozeného zamítání, navíc lidé obtížně tolerují nejednoznačnost. Zapojí-li se do takového zážitku události mozková část amygdala přidáním emoční energie, posílí jej a může vyvolat intenzivní náboženské, mystické nebo paranormální prožitky způsobené nadpřirozenými silami, nevysvětlitelné racionálně, ale přesvědčivé jako realita vyšších sfér.
Důležitou roli při utváření víry hraje mozková chemikálie dopamin, jež způsobuje euforii, posiluje intenzitu prožitku, usnadňuje učení a pamatování a signalizuje touhu opakovat akci, která dopamin generuje. A tím i návyk jednak na drogy, jednak na víry, pověry a na mystické, magické, umělecké nebo tvůrčí zážitky, jež euforii vyvolávají.
Důležitou roli při utváření víry hraje mozková chemikálie dopamin, jež vyvolává euforii
Shermer pak vyjmenovává a popisuje procesy všemožných historických věr, které jsou racionálně či vědecky neprokazatelné: Bůh, posmrtný život, andělé, ďáblové, astrologie, kosmologie, spiritualismus, spiklenecké teorie, politická přesvědčení, vědecké teorie později prokázané jako mylné. A obdivuje lidský mozek jako nejkomplexnější a nejsofistikovanější nástroj ve vesmíru, který pomáhá dávat světu smysl.
Mozek však má dva účinky, přičemž tím druhým jsou sebeklamy a iluze. Návod k využívání mozkových schopností, aniž by nás zneužívaly, pak spočívá ve vědě, skepsi a vědomí provizornosti všeho, v co věříme, že víme.
The Believing Brain: From Ghosts and Gods to Politics and Conspiracies – How We Construct Beliefs and Reinforce Them as Truths
(Věřící mozek: Od duchů a bohů k politice a spikleneckým teoriím – Jak si vytváříme víry a prosazujeme jako pravdy)
AUTOR: Michael Shermer
VYDAL: Times Books 2011
ROZSAH: 400 stran
