Proč se řád dominikánů těsně před přijetím takzvaného zákona o církevních restitucích nejprve chystal soudit o řevnický zámek, ale pak svou žalobu před koncem roku stáhnul? Nyní se objevují další okolnosti, které jsou pro vyřešení kauzy důležité.
Spor dominikánů s městem Řevnice komentuje v rozhovoru pro ČESKOU POZICI generální sekretář České biskupské konference Tomáš Holub. A vyjasňuje i mnohé další dohady kolem restitučního zákona, který začal platit 1. ledna 2013.
Precedentní spor
Ministerstvo kultury opakovaně uvádělo Zámeček v Řevnicích jako příklad majetku, který se katolické církvi nebude vydávat, protože je ve vlastnictví obce, a je tedy zahrnut ve finančních náhradách. Dominikáni však ještě před přijetím zákona podali žalobu, v níž se nemovitosti a přilehlých pozemků domáhali. Jejich právní zástupce Václav Valeš zdůvodňoval její podání mimo jiné tím, že vyvlastnění komunistickým režimem nikdy nebylo dokonáno, a Zámeček tudíž nikdy nepřestal být majetkem řádu. Na žalobě dominikáni trvali i po přijetí restitučního zákona s tím, že na takové případy pamatuje v paragrafu 18 (kompletní znění zákona přikládáme v příloze). Teprve poté, co byl precedentní spor zveřejněn, řád těsně před Vánocemi svou žalobu stáhnul.
ČESKÁ POZICE: Jak si vysvětlujete, že ke sporu o řevnický Zámeček vůbec mohlo dojít?
HOLUB: V tomto případě hrálo roli několik časových rovin, které na sebe navazovaly. Pokud jsem informován, řád dominikánů podal žalobu ve chvíli, kdy se naděje na legislativní vyrovnání státu s církvemi zdála být velmi nízká. A v některých kruzích se začalo diskutovat o tom, jestli není cesta začít využívat dřívější rozhodnutí ústavního soudu, že stát nekoná.
ČESKÁ POZICE: Žaloba dominikánů má razítko soudu z 5. listopadu 2012, tedy tři dny před schválením restitučního zákona.
HOLUB: Pár dní předtím byl kongres ODS. Do poslední chvíle tomu, že restituce budou schváleny, nikdo nevěřil. To je fakt, za nímž si stojím: bylo to v jiné pozici. Navíc je Zámeček věc sui generis. Zákon o obcích z května roku 1991, který předchází zákon o blokačních paragrafech z června stejného roku, jednoznačně dává možnost převodu majetku, který byl historicky církevní, ale který byl používaný obcí, na obec. To je věc jasně daná. To, co se diskutuje a co jsem nechtěl rozebírat ve svých prohlášeních šířeji: nakolik toto ustanovení automaticky vstupuje v platnost se samotným zákonem. A nakolik tu záležitost posouvá klauzule v zákoně o obcích, která říká, že si obce mají do roka o danou věc požádat. Zda v okamžiku, kdy tak obec neučiní, nedostávají větší právní sílu blokační paragrafy.
ČESKÁ POZICE: Řevnice mají Zámeček zapsaný od roku 1994.
HOLUB: Zákon o obcích začal platit v roce 1991 a to rozhodné datum, které z něho vyplývá, je 24. května 1992. Rok poté, co se zákon stal platným.
ČESKÁ POZICE: Obce měly rok na to, aby byl tento majetek zapsán nebo aby o něj požádaly?
HOLUB: Aby o něj požádaly. A podle toho, co jsem viděl, požádaly Řevnice o Zámeček až v roce 1994. To je ta otázka, o kterou jde. Pojďme o tom mluvit obecně:
- Jeden případ je, kdy majetek byl historicky církevní, nicméně byl využíván obcemi, a ty o něj skutečně do roka od nabytí platnosti zákona (o obcích z roku 1991 – pozn. red.) požádaly. To je naprosto jasné a bez jakékoliv diskuse: na tento majetek se vztahuje finanční náhrada, která vyplývá z restitučního zákona.
- Druhý případ, kdy obec nepožádala do roka, jak je v zákoně uvedeno – a ten se podle mého názoru týká Řevnic –, je trochu s otazníkem. Je to věc diskuse a různých právních názorů. Nikdo to v této chvíli nechce hrotit.
- A pak je třetí situace, která taky někde nastala: některé blokované pozemky byly zcela protiprávně převedeny na dalšího majitele i poté, co začal v červnu roku 1991 platit blokační paragraf. Paragraf 18 restitučního zákona, který mluví o tom, že finanční vyrovnání se netýká majetku, který byl nabyt protiprávně, se týká především této situace.
ČESKÁ POZICE: Co z toho pro kauzu Zámeček vyplývá?
HOLUB: To je stále otázka. Ale myslím, že dominikáni jsou si toho vědomi, a proto se pokoušejí nějak dohodnout. Naprosto jasné je, že v žádném případě obec není povinnou osobou. Pokud by k nějaké diskusi došlo, bude o tom, jestli stát věc, kterou od církve převzal a předal obci, ještě nějakým jiným způsobem nahradí. Nejedná se o vazbu k obci. Ta by nastala, kdyby nebyl přijatý restituční zákon.
ČESKÁ POZICE: Takže by se jednalo o spor dominikáni versus stát?
HOLUB: Ano přesně tak. Eventuálně... Z toho důvodu, že došlo k převodu na obec po té lhůtě. Buď je to tak, že zápis, i když je pozdní, nabyl platnost automaticky, nebo nikoliv.
ČESKÁ POZICE: Ptala jsem se na totéž na ministerstvu kultury. Odpověděli, že Zámeček přešel na Řevnice přímo s nabytím účinnosti zákona o obcích 24. května 1991 a to, že došlo k zápisu do katastru až v roce 1994, nemá na přechod vlastnictví vliv.
HOLUB: Já zase mohu citovat nález Nejvyššího soudu z roku 2006, který říká: „Citovaný zákon ovšem nepředpokládá přechod majetku na obce byť ze zákona zcela automaticky, ale presumoval tuto aktivitu zúčastněných subjektů, aby byly zákonem dotčené právní vztahy vyjasněny co nejdříve v rozumné době a aby při tom neutrpěla právní jistota relevantních subjektů práva. Výrazem tohoto přístupu je paragraf 8 zákona, podle něhož byly obce povinny do jednoho roku od účinnosti zákona učinit návrh tehdejšímu příslušnému středisku geodézie na zápis svého vlastnictví do katastru.“
„Kde obec do roka požádala, a bylo to historicky církevní, není diskuse. Patří to obci. Kdyby to tak nebylo, tak třeba v Praze může církev požadovat mraky věcí.“Nebo z roku 2012: „Jestliže obec uplatnila restituční nárok s podstatným časovým odstupem od účinnosti zákona a neučinila návrh na zápis do katastru nemovitostí ve lhůtě jednoho roku, pak nelze vyloučit závěr o vlastnických právech osoby, která toto vlastnictví v mezidobí nabyla na základě individuálního právního aktu od státu.“
Nejvyšší soud podle mě docela logicky říká, že ta lhůta jednoho roku nebyla do zákona napsána jen tak, protože jinak by obec mohla požádat kdykoliv, a tak by byly strašně znejistěny právní vztahy těch ostatních. Znova opakuji: Kde obec do roka požádala, a bylo to historicky církevní, není diskuse. Patří to obci. Kdyby to tak nebylo, tak třeba v Praze může církev požadovat mraky věcí. Kauza Řevnice je diskutabilní, ale existuje maximální vstřícnost se nějak dohodnout.
ČESKÁ POZICE: S řevnickým starostou Liborem Kvasničkou zatím nikdo nejednal.
HOLUB: Pokud vím, byla stažena žaloba a obec není povinnou osobou.
ČESKÁ POZICE: Dominikáni budou žalovat stát?
HOLUB: Ze strany církve máme snahu, aby se vše odehrálo v nějakém rozumném dialogu.
Víte, pro nás je to složité. Problém byla například reportáž paní Tvarůžkové, kterou ke kauze Zámeček odvysílala Česká televize 23. prosince večer. Tak, aby už všichni slavili Vánoce, ale zároveň, aby tu zbyla pachuť. Paní redaktorka mi tady do očí řekla, že to vše naprosto chápe. Ale reportáž mohla vzbuzovat dojem, že některá z politických stran má jasně navrch. Mluvil jen Jan Mládek z ČSSD, všechno to komentoval. A z celého mého výkladu tam zbyl desetivteřinový štěk. Mám pocit, že to nebyla úplně objektivní reportáž. To je situace, ve které se nacházíme.
ČESKÁ POZICE: Když jsem mluvila s právníkem dominikánů, panem Valešem, zdůvodňoval žalobu a to, že na ní dominikáni trvali i po přijetí restitučního zákona, tím, že nikdy nebylo dokonáno ani vyvlastnění Zámečku. Že je nemovitost celou dobu majetkem řádu. A jak jsem posléze zjišťovala, podobných případů je poměrně hodně, protože v dokumentaci, kterou pořizovaly komunistické úřady, je nepořádek. Tuto věc tedy už vůbec nebude církev zkoumat? Pro vás je rozhodný pouze zákon o obcích z roku 1991?
„Já nemůžu říci, že nařídím řádu dominikánů, aby něco nedělali nebo udělali jinak.“HOLUB: Jsem přesvědčen, že v řevnické kauze hraje roli ještě jedna zásadní věc. A to je ten existující dopis kardinála Dominika Duky (z července 1990 – pozn. red.), v té době provinciála dominikánů, v němž zmiňuje, že je řád připraven Zámeček obci darovat ke kulturním a vzdělávacím účelům. Z toho důvodu tady není morální možnost do té záležitosti vstupovat jiným způsobem.
Mluvím tady ovšem jako ten, kdo věc sleduje jménem katolické církve jako takové. Katolická církev je ale velmi různorodý subjekt, co se týče práv jednotlivých řádů, které nejsou striktně v nějaké hierarchii. To znamená, že já nemohu říci, že nařídím řádu dominikánů, aby něco nedělali nebo udělali jinak. Ale pokud vím – a jsme ve velmi intenzivním kontaktu –, tak tohle je pojetí, které je nyní akceptované.
ČESKÁ POZICE: Co říkáte, je tedy obecně postoj biskupské konference?
HOLUB: Ano. Toto říkáme a takto to vnímáme. A jestliže toto zpřesnění – zaplaťpámbu za něj – bylo vyvoláno díky řevnické kauze, tak tohle je její zařazení tam, kam se domníváme, že patří.
ČESKÁ POZICE: Čili žádný návrat před rok 1989?
HOLUB: Ano.
O finančních náhradách
ČESKÁ POZICE: Řekl jste, že nemůžete dominikánům nic nařídit. Znamená to, že oni jsou samostatný právní subjekt a neexistuje jedna oprávněná osoba, která by mohla přijmout právně závazné stanovisko za celou církev?
HOLUB: To je dané kanonickým právem, že řády jsou jednotlivé právní subjekty, které vystupují v jednání se státem samostatně. Samozřejmě jsou vázáné interními církevními předpisy, ale ty nejsou validní ve vztahu k českému právnímu řádu.
„My skutečně jednáme na základě společného konsenzu, ale pokud bychom vzali striktně český právní řád, každá z jednotlivých farností je samostatný právní subjekt.“My skutečně jednáme na základě společného konsenzu, ale pokud bychom vzali striktně český právní řád, je v rejstříku právnických osob každá z jednotlivých farností zapsána samostatně a platí, že je to samostatný právní subjekt. Pokud tam nejsou zapsána nějaká omezení. Například diecéze přímo zřizující farnosti jim daly velmi striktní omezení. Ale řády nespadají přímo pod diecéze, což znamená, že jsou v tomto směru samostatné. Ale to je nějaká tisíciletá tradice církve, že tady jsou dvě nohy, které se vzájemně podporují, anebo v případě selhání jedné přebírá ta druhá svou teritoriální funkci.
To, že určité dohodnuté principy budou interně závazné pro všechny, je samozřejmé, ale nikoliv striktně dané podle českého právního řádu. Myslím však, že jednání kolem restitucí ukazují, že církev má takovou vnitřní koherenci, že je schopná jednat jednotně. Jinak by partnerem pro restituční dohodu nemohla být římskokatolická církev jako taková, jejímž jediným zástupcem je předseda biskupské konference, dneska kardinál Dominik Duka. Ten také nyní podepíše se státem smlouvu o vypořádání za všechny subjekty katolické církve.
To taky znamená, že církev se musela dohodnout jednoznačně na dělení finanční náhrady mezi jednotlivé diecéze a řády. A to je věc, která proběhla v minulém roce. Dneska existují písemné, jasné interní dohody, které tu věc regulují. To je důkaz, že koherence a možnost společného postupu v katolické církvi existuje.
ČESKÁ POZICE: Ve věci dělení finančních náhrad tedy existuje dohoda, s níž jsou všechny řády a diecéze srozuměny.
HOLUB: Mám ji tady ve svém úřadu papírově podloženou.
ČESKÁ POZICE: A můžete mi prozradit, podle jakého klíče se finanční náhrady dělily?
„Například řád salesiánů historicky vlastnil minimum, ale dneska je jeho vliv na péči o mládež přesahující a obrovský.“HOLUB: Na to byla obecná směrnice, která říkala, že jsou dvě kritéria, z nichž je třeba vycházet. Na prvním místě pastorační kontinuita, aby ty subjekty mohly nadále konat, co konají. A za druhé historické vlastnictví. Ta dvě kritéria jdou někdy proti sobě. Například řád salesiánů historicky vlastnil minimum, ale dneska je jeho vliv na péči o mládež, například organizace nízkoprahových center, přesahující a obrovský. Tam bylo třeba hledat rozměr pastorační kontinuity i na úkor historických nároků některých jiných řádů. Tato diskuse se vedla a nebyla hotová za hodinu. Ale nakonec každá ta konkrétní právnická osoba svým podpisem stvrdila, že souhlasí s obecnými principy i s praktickým dopadem dohody.
ČESKÁ POZICE: Tedy to, co vlastnil ten který právní subjekt a nyní nemůže dostat fyzicky zpět, bylo při dělení finančního vyrovnání jen jedním z kritérií?
HOLUB: Ano, roli hrála pastorační aktivita. Nicméně, jak jsou restituce rozděleny na naturální a finanční část náhrady, tak naturální jde za historickými vlastníky nebo jejich nástupci. A tam jsou ty rozdíly veliké. To, že pražský řád premonstrátů má naturálně nějaké nároky, tak je má, a jdou přímo za ním. Ale samozřejmě se přihlíželo, nakolik má kdo nárok na naturální plnění a nakolik potřebuje to finanční. Jak říkám, nebyla to jednoduchá diskuse. Ale vnímám ji jako znamení schopnosti konsenzu. To jsou věci, které vždycky odkrývají karty velmi intenzivně.
Hlavně – bylo to možné nejen v katolické církvi, ale i v rámci ekumenické rady církví a federace židovských a náboženských obcí. My jsme se dohodli se všemi. Se státem se dohodl celkový objem. A musel se dělit dál se všemi. Bylo jasné, že katolická církev z velké části nabízí ze svého historického majetku. Ale právě podle principu pastorační kontinuity. A pak to šlo dál a muselo se to rozdělit až k poslednímu právnímu subjektu.
ČESKÁ POZICE: Smlouva o vypořádání, kterou teď budou církve podepisovat se státem, je spíš formalita, která jen potvrdí věci víceméně dohodnuté, nebo je tam ještě něco zásadního k jednání?
HOLUB: Restituční zákon říká věci velmi jednoznačně. Ta smlouva je věc právní jistoty pro obě dvě strany. Jestli se něco diskutuje, tak toto. Ze strany státu, že je to skutečně poslední požadavek a není možné, aby byl prolomen.
ČESKÁ POZICE: Čili jakási restituční tečka.
HOLUB: Ano, ta bude jednoznačně součástí té smlouvy. A ze strany církví, že tato dohoda je dvoustranná a nemůže být jednostranně měněna hlasováním poslanců.
ČESKÁ POZICE: Smlouva má tedy zaručit, aby vypořádání se státem nemohlo být změněno, pokud se vymění politická reprezentace, tak jak říkají sociální demokraté?
HOLUB: Sociální demokraté také otevřeně řekli, že v případě, že bude uzavřena dvoustranná smlouva samostatných, právně zakotvených subjektů – tedy církve a státu –, tak to při snaze o její změnu znamená vyjednávání jedné strany se stranou druhou.
ČESKÁ POZICE: To je optimistický výhled.
HOLUB: Je to výhled, který spoléhá na kontinuitu právního státu. To, že vydrží třicet let, je naděje, kterou vkládáme do demokracie.
O svobodě církví
ČESKÁ POZICE: Nedávno jsem viděla v televizi reportáž o budování velkého buddhistického centra v Praze s náklady v řádu desítek milionů. Peníze pocházejí z dobrovolných příspěvků těch, kteří se k buddhismu hlásí. Dříve bylo něco podobného obvyklé i pro katolickou církev: kostely i oltáře se stavěly a pořizovaly z donačních darů. Proč vlastně něco podobného nefunguje dnes v prostředí katolické církve? Přece to, že na rozvíjení své víry dávám peníze, je i výrazem toho, že ji potřebuji, že je živá.
HOLUB: Tahle velmi intenzivní participace na životě náboženské skupiny nebo i skupiny jinak sociologicky definované je možná, když se jedná o velké minority. Tam to vždycky funguje. To vidíme třeba na malých křesťanských církvích. Klasický příklad je církev bratrská. Je strašně zajímavé, že když taková skupina začne být ve svém poslání úspěšná, rozšiřuje se a sociologicky diverzifikuje, ten princip přestává fungovat. Jakmile se něco stane majoritním, vznikají velké skupiny a také představy, že to, co já dávám, bych měl taky kontrolovat. To je velmi složité.
„Dnes je velmi charakteristické, že lidé chtějí dát na něco konkrétního, a ne na strukturu katolické církve, která se jim zdá moc velká.“Neodvážil bych se tvrdit, že donorství v katolické církvi neexistuje. Pohybuji se v mnoha aktivitách, například pro mládež. Jedna z nich se jmenuje JUMP. Někde v Kostelním Vydří děláme akce pro stovky mladých lidí. Jsem trochu aktivní v rámci charismatické obnovy. A mohu říct, že to jsou aktivity velmi živé a dary jsou důležité pro to, aby vůbec mohly fungovat. Dnes je velmi charakteristické – a já to vidím jako legitimní –, že lidé chtějí dát na něco konkrétního, a ne na strukturu katolické církve, která se jim zdá moc velká. Řekl bych, že to funguje tam, kde lidé vidí život, a tam jsou pak ochotní i dávat.
Katolická církev má ve světě různé formy, ale vždycky se trochu bránila, aby žila z donorství těch bohatých. Aby takto finančně zajišťovala něco, co musí dlouhodobě fungovat, kde jsou zaměstnaní lidé, kteří mají rodiny, a když vypadne třetina rozpočtu na další rok, tak to znamená spoustu sociálně nespravedlivých věcí. Pak by totiž tlak těch lidí na to, jak se budou věci vyvíjet, na ortodoxii nebo personální politiku, mohl být strašně manipulativní. Možná bona fide. Ale třeba rozhodování o tom, kdo bude biskupem nebo kdo kde bude, by neleželo u těch, kteří mají rozhodovat, ale u těch, kteří platí. Tohle riziko vždycky v církvích existovalo. Může se stát, že ten jeden bohatý člověk se najednou dostane do nějaké radikální pozice, ať už liberální nebo konzervativní, a najednou velmi silně drží v rukou věci, které by měly být asi v rukou někoho jiného.
ČESKÁ POZICE: To znamená, že církevní restituce přinesou církvi i velkou svobodu?
HOLUB: To je zásadní věc, proč do toho chce církev tak velmi intenzivně vstoupit. My máme spočítáno, že to pro ni bude finančně mnohem méně výhodné než dnes. Jak říká pan Schwarzenberg: v jeho lesích funguje kůrovec v kruzích, zatímco v lesích České republiky do pravého úhlu. A když takto ošetřené lesy církev dostane, tak do nich bude akorát vkládat peníze. To je realita.
ČESKÁ POZICE: Teď jste to možná přehnal – i když ty lesy asi nejsou v ideálním stavu, jsou jistě s to nějaké výnosy zajistit.
HOLUB: To jednoznačně. Ale je pravda, že církev na tom nebude lépe, než je dneska. Přesto si myslíme, že to je krok, který je důležitý pro její vnitřní nezávislost, jež je normální pro liberární demokracii. Normální situace je, že hlásáme radostnou zvěst za vlastní peníze, nikoliv za peníze státu.
ČESKÁ POZICE: V souvislosti s restitucemi také koluje spousta dohadů na téma, co si kdo stran vraceného majetku s církví vyjednal. V televizní reportáži, která informovala o sporu o řevnický Zámeček, zazněla také informace, že církevní majetek nebudou vydával Lesy České republiky a pozemkový úřad, ale Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, který spadá pod ministerstvo financí. Jaká je skutečnost?
„Mohu jednoznačně říct, že jednotlivé diecéze se rozhodují o správě restituovaného majetku především ve vlastní režii.“HOLUB: Já jsem tu informaci poprvé a naposled slyšel právě v oné reportáži. A pohybuji se v tom denně. My jednáme s pozemkovým úřadem a Lesy České republiky. Ta informace pro mě dnes nemá jedinou oporu v praxi.
A k těm dohadům... Mohu za Českou biskupskou konferenci jednoznačně říct, že jednotlivé diecéze se rozhodují o správě restituovaného majetku především ve vlastní režii. To je základní myšlenka. V celém průběhu jednání o restitucích pro mě bylo velmi úsměvné slyšet vždycky ze strany jedné politické strany, že se proslýchá, že ta druhá se dohodla. A ta druhá zase přišla, že slyšela, že ta první se dohodla. A já jsem jim vždycky říkal: Prosím vás, chodíte obě s tím, že ta druhá... Já jsem to spíš vnímal jako politický boj.
ČESKÁ POZICE: Takže nějaké konkrétní požadavky od těch politických stran či lidí s nimi spřízněných tady nebyly?
HOLUB: Ze strany církví ani ze strany politických stran nepadlo na téma odměny za prohlasování restitucí ani slovo. To mohu říct zcela zodpovědně.
Mons. ThLic. Tomáš Holub, Th.D. (1967)
Absolvoval Katolickou teologickou fakultu Univerzity Karlovy. V roce 1993 byl vysvěcen na kněze. Mezi lety 1996 až 2006 působil jako první vojenský kaplan nejprve v jednotkách IFOR v Bosně a Hercegovině, dále v Brigádě rychlého nasazení v Havlíčkově Brodě a nakonec jako hlavní kaplan Armády ČR. Od roku 2006 působil jako poradce ministryně obrany. Absolvoval studijní pobyt na Lateránské univerzitě v Římě, na Katolické teologické fakultě UK v Praze obhájil doktorát z křesťanské etiky na téma Etické aspekty boje proti terorismu ve světle učení o tzv. spravedlivé válce. V roce 2011 nastoupil do České biskupské konference jako její generální sekretář. Tomáš Holub se angažuje ve vedení křesťanských kurzů pro mládež JUMP, přednáší v rámci České křesťanské akademie, Charismatické obnovy, podílí se na meditačních kurzech pro mládež a manželské páry.
