Není-li náboženství samo o sobě pojistkou proti padoušství – jak dokazuje historie i současnost –, jakou roli může hrát v evoluci lidstva od chaosu k řádu a od zla k dobru? Jaké by náboženství mělo být, aby se takovou pojistkou mohlo stát? Nebo by mělo být úplně nahrazeno nějakou vědeckou teorií dobra a zla, již se snaží nabídnout dnešní evoluční psychologie? Má morálka smysl, i když ji nediktuje nějaká Vyšší moc? Prochází morálka evolucí od nižšího (primitivního) stupně k vyššímu (civilizačnímu)?
Je-li pravda, že Bůh stvořil člověka k obrazu svému, z náboženské literatury se dá zároveň vyčíst, jak si člověk tvoří k obrazu svému Boha. V rámci svých psychických schopností: imaginace, zvídavosti, emocí, rozumu, společenské organizovanosti, smyslu pro politiku, podnikavosti.
A v evolučních stupních: od mystéria, bezmoci, strachu přes úžas, poddanost, smlouvu, vzájemný osobní vztah, tvůrčí partnerství, diskusi a argument, pochyby, rebelie a návraty prostřednictvím racionálna k víře v transcendentno až po svobodnou vůli a osobní spoluodpovědnost za „Boží“ svět – a požadavek, aby ten dříve vrtošivý, nevyzpytatelný, rozzlobený, hřímající a trestající Bůh byl také spravedlivý a poctivý.
Shodné morální principy
„Poctivý Bůh je nejnoblesnější dílo člověka,“ zavtipkoval si ve druhé polovině 19. století americký politický myslitel Robert Green Ingersoll v parafrázi anglického básníka Alexandra Popa a jeho slavného výroku: „Poctivý člověk je nejnoblesnější dílo Boží.“ „Morální cítění nebo svědomí je zdaleka ta nejdůležitější a nejšlechetnější ze všech vlastností člověka,“ tak definoval Charles Darwin evoluční stupeň dělící člověka od zvířete. Vyplývalo by z toho, že stupeň morálního cítění a svědomí je měřítkem lidskosti.
Je-li člověk obrazem Božím, pak by jeho mysl měla být shodná s Boží myslí, a tudíž by se měly shodovat i jejich morální principy
Evoluční psychologie se domnívá, že morální cítění jednotlivců a morální principy lidských kultur jsou výsledkem přírodních zákonů, kulturních tlaků a nahodilostí dějin a vyvíjely se podle potřeb přežití skupin lidí. A že morální myšlení a tvorba morálních zákonů se v evoluci lidské psychiky vyvíjejí od „transcendentalismu“ (víry, že morální principy se tvoří mimo lidskou mysl) k „empirismu“ (víře, že morální principy tvoří lidská mysl).
To samo o sobě nepopírá existenci Boha. Naopak ladí i s racionálně náboženským výkladem, že je-li člověk obrazem Božím, pak by jeho mysl měla být shodná s Boží myslí, a tudíž by se měly shodovat i jejich morální principy.
Evoluční psychologie
K tomu je však nutné připustit, čemu se náboženství po celé dějiny bránily: Největším darem Boha člověku je rozum a schopnost myslet racionálně. Je-li Bůh absolutní „ratio“ (rozum, smysl a účel všeho), pak s člověkem komunikuje prostřednictvím rozumu, neboť jinému lidskému smyslu zůstanou Boží sdělení nesrozumitelná. Z toho pro člověka vyplývá brát v úvahu, podrobovat kritické analýze, svobodně bádat, hloubat, objevovat, experimentovat, mýlit se a napravovat. Náboženství či ideologie, která trestá svobodné bádání, podle Giordana Bruna „lidskou mysl mrzačí“.
Myslet „dobře“ neznamená „politicky správně“, nýbrž s dobrými úmysly, laskavostí, tvořivostí a s vůlí ke zlepšování bez znásilňování
„Naše důstojnost spočívá v myšlení. Snažme se proto myslet dobře: to je zásada etiky,“ napsal v polovině 17. století Blaise Pascal. A myslet „dobře“ neznamená „politicky správně“, nýbrž s dobrými úmysly, laskavostí, tvořivostí a s vůlí ke zlepšování bez znásilňování.
V evoluční psychologii to představuje víru, že morálka je sice přirozená a pravdivá, ale jako všechny ostatní vědecké poznatky „provizorní“ – otevřená možnosti dalších doplňujících a vylepšujících objevů. Historickými příklady morální evoluce mohou být Desatero coby vylepšení Chammurapiho zákoníku nebo Deklarace lidských práv coby rozšíření Desatera. Kritériem kvality a pravdivosti takových evolučních dodatečných objevů je jejich zušlechťovací schopnost.
Kritéria
Svobodná vůle je podmínkou evoluce od zla k dobru, od primitivnosti k civilizaci. Disent – v minulosti nazývaný „kacířství“ – je světlo ukazující cestu z nesvobody. Ideologie a systémy budující morálku na „odměně a trestu“ (Božím či jiném) otvírají neomezenou moc padouchům.
Přirozený morální zákon musí odměňovat dobro dobrem a zlo zlem
Příroda – a s ní věda a přirozená morálka – podléhají zákonu příčiny a následku. Tím dávají člověku svobodnou volbu konat dobro nebo zlo, ale s vědomím následků. Přirozený morální zákon proto musí odměňovat dobro dobrem a zlo zlem. Každé porušení tohoto zákona posiluje padoušství.
Stejně jako každý myšlenkový systém usilující o vylepšení světa a odebrání moci padouchům musí náboženství nejen udržovat komunikaci mezi osobním lidstvím a transcendentním „ratiem“, ale i obsahovat kritéria nastíněná Ingersollem:
- Zdokonalovat filozofii.
- Dokonale ladit s každým faktem přírody.
- Nechybovat v astronomii, geologii či jakémkoli jiném vědním oboru.
- Usilovat o nejvyšší nejčistší morálku.
- Mít zákony a regulace na kontrolu jednání, které jsou spravedlivé, moudré, dokonalé a dokonale adaptované na uskutečňování kýžených cílů.
- Neobsahovat nic zaměřeného na povzbuzování krutosti, pomstychtivosti či nemravnosti.
- Oplývat inteligencí, spravedlností, čistotou, poctivostí, slitováním a duchem svobody.
- Odporovat násilí a válce, otroctví a chtíči, ignoranci, lehkověrnosti a pověrčivosti.
- Rozvíjet mozek a civilizovat srdce.
- Uspokojovat srdce a mozek těch nejlepších a nejmoudřejších.
- Být pravdivé.
Tak snění o světě bez padouchů přestává být bláhové a stává se vědním oborem.
