Tažení Islámského státu severním Irákem a Sýrií Západ dlouho přehlížel – když před dvěma lety dobyl velkou část irácké provincie Anbár, evropská média byla plně zaměstnána krizí na kyjevském Majdanu. Situace se změnila až loni v červnu, kdy džihádisté obsadili Mosul, do pohybu se daly desítky tisíc běženců a ukrajinská tematika už mezitím zmizela z titulních stran.
Pak přišly odvety...
Z mediální, humanitární a diplomatické roviny do sféry bezpečnostní se však fenomén IS definitivně přesunul až v srpnu 2014, kdy letouny USA a jejich blízkovýchodních spojenců začaly pozice IS bombardovat a zakuklenci Islámského státu zavraždili – jak výslovně uvedli – v odvetě za nálety prvního občana ze Západu, amerického novináře Jamese Foleyho.
Podobnou zkušenost posléze učinila řada zemí. Letos v lednu džihádisté upálili jordánského pilota Muáze Kasásbu, který se katapultoval nad jejich územím. Brutální poprava v podobě rituálního upálení muže uvězněného v kleci měla být odplatou za lidi, kteří uhořeli při bombardování území ovládaných Islámským státem, na němž se podílelo i Jordánsko a samotný Kasásba.
Z mediální, humanitární a diplomatické roviny do sféry bezpečnostní se však fenomén IS definitivně přesunul až v srpnu 2014, kdy letouny USA a jejich blízkovýchodních spojenců začaly pozice IS bombardovat |
Postupně bylo do války proti IS vtaženo i dlouho váhající Turecko – zatím poslední útok IS provedl v sobotu, když se jeho přívrženec vyhodil do vzduchu a zranil čtyři turecké policisty.
V živé paměti je, jak do konfliktu vstoupilo Rusko – na konci září Moskva oznámila, že zahajuje „válku proti teroristům“ v Sýrii, a netajila se snahou posílit tím režim Baššára Asada. O měsíc později se zřítilo letadlo s více než 200 ruskými turisty nad Egyptem a IS prohlásil, že letadlo zničil v odvetě za ruské útoky v Sýrii. Ačkoli vyšetřování zdaleka není u konce, všechny relevantní strany už připouštějí, že se airbus stal terčem pumového útoku.
Minulý čtvrtek se Islámský stát přihlásil k masakru čtyřiceti Libanonců v Bejrútu – i v tomto případě byl prý pumový útok odplatou za to, že libanonské šíitské hnutí Hizballáh v Sýrii bojuje proti sunnitským extremistům z IS.
Rozostřená hranice
Izraelský komentátor Amos Harel napsal, že útokem v Paříži se stírá hranice mezi Blízkým východem a Evropou. Série masakrů ve francouzské metropoli však ukázala i jinou věc – začíná se rozostřovat i hranice mezi al-Káidou a Islámským státem. Na první pohled mezi těmito dvěma uskupeními žádné rozdíly ani neexistovaly – obě platformy ve jménu radikální sunnitské ideologie útočí na západní cíle, příslušníky náboženských menšin, ale i na jinak smýšlející muslimy, hlavně šíity.
Islámský stát naproti tomu zprvu pracoval na jiných základech – šlo mu primárně o vybudování státu, udržení území, zorganizování vlastní infrastruktury a správy |
Al-Káida se však od 90. let profilovala právě a jen takovýmito útoky – například atentáty proti americkým ambasádám v Keni a v Tanzanii (1998), útoky z 11. září 2001, masakry v Madridu (2004) či v Londýně (2005), přičemž mezi tím povraždila i tisíce muslimů přímo na Blízkém východě, hlavně v Iráku.
Islámský stát naproti tomu zprvu pracoval na jiných základech – šlo mu primárně o vybudování státu, udržení území, zorganizování vlastní infrastruktury a správy, to vše při brutálním potírání disentujících skupin a boji proti konkurenčním opozičním frakcím v Sýrii. Řetězec útoků proti vnějším aktérům – tedy Američanům, Jordáncům, Turkům, Libanoncům, Rusům a nyní i Francouzům, přišel až poté, co ozbrojené složky z těchto zemí začaly útočit na území držené IS.
Zatímco z Blízkého východu dnes přicházejí zprávy o dílčích porážkách IS (v severní Sýrii ho s ruskou vzdušnou podporou místy zatlačují syrské vládní jednotky a v irácké oblasti Sindžáru proti IS podnikli úspěšnou ofenzivu Kurdové), Islámskému státu se mezitím podařilo „vrátit úder“ a přenést velmi dobře připraveným a šokujícím terorem bojiště až do Evropy. Nabízejí se tedy dvě otázky: zda Západ měl a zda mohl na nástup IS na Blízkém východě reagovat jinak než vojenskou kampaní.
Protichůdné zájmy
Jednoznačné odpovědi však neexistují, protože opět byly na miskách vah různé protichůdné zájmy a hodnoty – počínaje etickými (nutnost pomoci masakrovaným a perzekvovaným), přes ekonomické (volání zbrojařů po co největších vládních zakázkách na dodávky vojenského materiálu do oblasti), politické („teroru se neustupuje, ale musí se proti němu bojovat“) až samozřejmě po bezpečnostní (dříve nebo později se džihádisté začnou mstít).
Ve výsledku tak evropské vlády, kritizující ruské dodávky syrské vládě, mimo jiné samy posílají na Blízký východ zbraně dnešním spojencům |
V takto komplikované situaci se Západ navíc znovu ocitl v pozici, kdy vytlouká klín klínem, hasí před pár lety neznámý požár jménem Islámský stát (tehdy byla za hlavní globální hrozbu považována al-Káida), přičemž může jen stěží předvídat, co z regionu přijde za pár let. Ve výsledku tak evropské vlády, kritizující ruské dodávky syrské vládě, mimo jiné samy posílají na Blízký východ zbraně dnešním spojencům, aniž by věděly, kdo a k čemu bude ty arzenály využívat v budoucnu.
Jisté přitom je, že i politika Západu – aniž by bylo seriózní hodnotit ji jako špatnou, či dobrou – rovněž přispěla k tomu, že válka proti Islámskému státu a utrpení civilistů přestaly být pro běžné Evropany jen tématem zahraničních zpráv, a nyní už ji zažívají i na vlastní kůži.
