V těchto dnech vystavuje malíř Jan Pištěk (1961) v pražské Galerii Václava Špály na Národní třídě aktuální cyklus nazvaný K okraji viditelného. Svou tvorbu pravidelně představuje s důslednou pečlivostí. Vždy tak činí v uzavřených vizuálních sériích, které se však vzájemně odlišují. Také proto jsou všechny Pištěkovy expozice vyhlíženy s očekáváním čehosi „jiného“, snad až protilehlého. Malíř se v uplynulých letech rozprostírá zjevně a s chutí v široké výrazové škále, a to od jemně splývavého realismu přes emotivní krajinnou imaginaci až po abstrakci (avšak obsah-témata sledovaných obrazů jsou konkrétní). Podobný princip tvorby, která se zásadně drobí do rozličných forem, vyznává i Gerhard Richter. Zda se mu po právu přezdívá umělecký chameleon, můžete v současnosti posoudit na jeho retrospektivní výstavě v Národní galerii v Praze.
Jan Pištěk v sobě mísí systematika, analytika i umělce otevřeného ozvláštňující náhodě či prohlubující intuici. V soukromí je člověkem až pedantským, jako malíř však překračuje již vyzkoušené postupy a dosažené obzory. Nespokojuje se s definitivním uchopením a výhodně přidělenou nálepkou, jde svou cestou i s možnými riziky, která s tím souvisejí. Pod kontrolou má zvolená témata-rámce, avšak to, co vzniká uvnitř tohoto teritoria, může být překvapující pro diváky i pro samotného autora. O tomto impulzivním přístupu koneckonců vypovídá i nejnovější malířův cyklus.
Čaruje a je očarováván
Rozlévání, prolínání, mísení i vrstvení barevných porcí tvoří základní zprávu každého z vystavených rozměrných pláten. Proces je téměř tak důležitý jako výsledek. Připomíná tázání a usilování starých alchymistů, jejich soustředěný i otevřený proces slučování prvků a transformování nastalých skupenství na základě znalostí (řemesla) a schopností (přírodní magie). Pištěk čaruje a je sám očarováván. Pro něj neplatí definitivy a skeptické uzavírání do poznaného. Tradici (malbu) neodvrhuje, ale nenechává se jí příliš svazovat. Jako zručnému řemeslníkovi (s geny po slavném oscarovém otci malíři a kostýmním výtvarníkovi) mu výrazové prostředky slouží k uměleckým průzkumům i fantaziím. Avšak – jak dokládá současná výstava v Galerii Václava Špály – ani ty nejsou pouhou nevázanou hrou.
Pištěk náleží ke generaci nastupující na naší scénu v 80. letech, řadí se k vlně spojované s polooficiálními Konfrontacemi, tedy sérií společných generačních výstav zejména studentů vysokých uměleckých škol. Již tyto akce (pořádané stranou pražského centra) manifestovaly návrat k malbě, avšak s postmoderními výhradami a intelektuálním relativismem. S touto výchozí situací Pištěk od začátku konvenoval, zvláště s upozaděním subjektivního vkladu do díla. Jako by se autor měl schovávat za objektivní, i když nejednoznačnou realitu či spíše za její jen viditelné kódy.
Pištěk náleží ke generaci nastupující na naší scénu v 80. letech, řadí se k vlně spojované s polooficiálními Konfrontacemi, tedy sérií společných generačních výstav zejména studentů vysokých uměleckých škol. |
Pištěk se prosadil již svými počátečními variacemi – s cykly Talismany, Jaké bude počasí, Mechanismy apod., čili s malbami, které se opíraly o obecně známé znaky, značky, loga či symboly, avšak v nových konfiguracích. Bylo na divákovi, aby dle vlastní zkušenosti tyto malby vnímal, dešifroval a interpretoval.
Pištěk nadále procházel tvůrčími cykly i pracovními zkušenostmi. Důležitou etapou bylo jeho několikaleté pedagogické působení na pražské Akademii, kde se stal asistentem známého a ceněného malíře Bedřicha Dlouhého. Polarita jej táhla, stejně jako Dlouhého, k malbě jasně definující a zároveň nejednoznačně vyznívající. Také proto se takové projevy umění, aniž by ovšem opustily vnitřní vývojovou kontinuitu, vzácně doplňují a umocňují, ba někdy s odstupem času více osvětlují.
Výstava v Galerii Václava Špály dokládá Pištěkovu duchovní výbavu i malířskou bravuru. Jeho malby nejsou plně realistické, jsou nastalou fixací jinak nekonečného procesu vznikání a zanikání, tušení a prozření, pohybu a tvaru. Namalované (spíše lité) výsledky (obrazy) mají své názvy, které však jsou spíše cosi připomínající a orientační: Pilot, Červená kachýnka, Amazonie atd.
Magie okamžiku
Pištěk výstavou volně navazuje zejména na své minulé krajinomalby či sopečné erupce prezentované v Mánesu v roce 2008. Nyní se však scenérie mění až na samotnou energii. A není tak hrozivá, je spíše tvořivá a čímsi důvěrně plazmatická, živoucí, blahodárná, i když poněkud nevyzpytatelná. Analogicky lze dodat: Pištěk tvoří tyto rozměrné obrazy tak, že plátna položí na podlahu, polévá je barvou, obchází, prohlíží, dále vrství, přidává či ustává dle momentálního stavu a uspokojení s nastalým výsledkem. Poddává se magii okamžiku, řízení shůry, náhodě, konstelaci, snad až jakémusi transu, jenž musel nutně zažívat Jackson Pollock při svých revolučních obrazech na počátku americké expresionistické abstrakce.
Pištěkova výstava nás upomíná ještě na jednu podstatnou skutečnost či analogickou linii, která se odvíjí na poli vědeckém ve fyzice, biologii a psychologii. Řada především takzvaných avantgardních vědců a transpersonálních myslitelů úspěšně směřuje k platné teorii všeho a k novému paradigmatu, na jehož prahu se již ocitáme. Vždyť mystikové, básníci i umělci už dlouho vědí, že existuje nějaké kosmické pole, které zachovává a přenáší informace. A chová se a vyvíjí dle vrstvené paměti a má svůj řád, který my vnímáme zatím spíše jen jako chaotický pohyb. Dosavadní pokusy o výklad povahy světa stavěly spíše na zkoumání hmoty. Realita, jak už víme, však zahrnuje také neviditelný život, mysl a kulturu, tedy informace, fluidum. Pištěkovy obrazy mi takové tušené stavy a procesy připomínají.
Výstava probíhá od 5. května 2017 do 25. června 2017.
