DEBATA JANA MACHÁČKA Komentátor Lidových novin Jan Macháček se každý týden ptá českých ekonomů, pedagogů a analytiků, co soudí o aktuálních a žhavých tématech ze světa ekonomiky a financí. |
Jak dopadne po německých volbách francouzsko-německé jednání o větší integraci eurozóny? Vznikne společný fond vyrovnávající cyklické výkyvy a přispívající na podporu v nezaměstnanosti? Nebo vznikne společné pojištění vkladů? Nebo vznikne podle německého přání pouze Evropský měnový fond? Vznikne funkce ministra financí pro eurozónu? Bude mít takový ministr financí k dispozici nějaké daňové zdroje? Nebo se dohodne jen nějaká fasáda a reálně se moc nezmění? Budou Němci ochotni změnit svou ústavu? Jak odhadujete, že to dopadne?
Lubor Lacina, think tank Mendelovo evropské centrum
Příliš mnoho překážek
Odpověď na tuto otázku je spíše věštěním z křišťálové koule, je spíše přáním autora komentáře o dalším směřování evropského integračního procesu než věrohodným odhadem budoucího vývoje v této oblasti.
Ani francouzsko-německý tandem není schopen prosadit výše zmiňovaný posun v procesu evropské integrace bez dalších členských zemí. Scénář, že by Francie a Německo postupovaly samostatně a pouze vyzvaly další členské země, aby se k nim dříve nebo později přidaly, nepovažuji v tuto chvíli za realistický. Vyjednání konsensu mezi více členskými zeměmi v takto citlivých oblastech je dlouhodobým procesem.
Francie je v situaci, v níž primárně potřebuje plnit své domácí úkoly a je otázkou, zda prezident Macron najde odvahu otevřít „druhou frontu“ vyjednávání o citlivých otázkách. |
Francie je v situaci, v níž primárně potřebuje plnit své domácí úkoly a je otázkou, zda prezident Macron najde odvahu otevřít „druhou frontu“ vyjednávání o citlivých otázkách, jakými jsou například společný rozpočet eurozóny nebo zavedení společné evropské daně. Již nyní je vidět, že domácí reformy naráží na velký odpor, čímž se snižuje i manévrovací prostor Francie v evropských otázkách.
Velkou část energie bude dále spotřebovávat vyjednávání nového vztahu s Velkou Británií a vybudování robustní strategie v otázkách ochrany vnějších hranic a integrace migrantů.
Existuje však jedna oblast, kde by spolupráce Francie a Německa mohla přinést okamžitý efekt; tou je síla Evropské unie v zahraniční politice. K Donaldu Trumpovi a americké dominanci totiž svět potřebuje plnohodnotného protihráče.
Pokud bychom výše uvedená omezení ignorovali, pak skutečně existuje zájem obou zemí na prohlubování integrace, a to především s cílem dobudování úplné hospodářské a měnové unie. Mezi priority patří dokončení bankovní unie včetně společného pojištění vkladů, vytvoření společného rozpočtu eurozóny včetně vytvoření vlastního zdroje příjmu například v podobě sdílení podpor v nezaměstnanosti. Obě strategie by vyžadovaly i shodu na vytvoření pozice ministra financí eurozóny. Všechna opatření však znamenají nejen přesun pravomocí z národní na nadnárodní úroveň, a to v těch nejcitlivějších oblastech, jakou je například výběr a rozdělení daní, ale také hrozbu trvalých přerozdělovacích mechanismů mezi zodpovědnými a méně zodpovědnými členskými zeměmi. Pokud by nastala shoda mezi Německem a Francií, ostatním zemím by byla nabídnuta spolupráce, ale s velkou určitostí by se prohloubil vícerychlostní charakter evropského integračního procesu.
V nejbližších měsících tak bude zajímavé sledovat, zda přednost bude dána dobudování hospodářské a měnové unie nebo oblasti společné obrany a ochrany vnějších hranic. Obě oblasti znamenají výrazné prohloubení spolupráce mezi členskými zeměmi s významnými finančními dopady na rozpočty členských zemí.
Edvard Outrata, státní úředník ve výslužbě
Oportunní období
Po podzimních německých volbách a ustavení nové německé vlády vznikne zřejmě pro reformy Evropské unie (respektive eurozóny) velice oportunní období. K jakémukoli pohybu v této oblasti je základním předpokladem společná vůle Francie a Německa. Stabilita vlády v obou těchto zemích (skutečnost, že nebudou na obzoru žádné celostátní volby) vytvoří prostor pro to, aby se tato společná vůle zformulovala. Obě vlády budou zainteresovány na tom, aby se hlubší integrace v nějaké formě povedla, a to jak objektivně (Evropa reformu potřebuje), tak subjektivně (Macron potřebuje mít jasný úspěch a Merkelová potřebuje završit své působení v čele německé politiky něčím pamětihodným). Navíc půjde asi o šťastnější období než bylo minulé desetiletí, a to jak ekonomicky (je konjunktura), tak politicky (populistická, nacionalistická a protiimigrantská vlna snad začíná opadat).
Zatímco je téměř jisté, že k nějakému posunu směrem k reformám a integraci v příštích několika letech dojde, je velice obtížné odhadnout, v kterých oblastech to bude. |
Zatímco je téměř jisté, že k nějakému posunu směrem k reformám a integraci v příštích několika letech dojde, je velice obtížné odhadnout, v kterých oblastech to bude. Při dohadování kompromisů budou obě strany muset někde ustoupit, a jak se taková jednání vyvinou, záleží na okolnostech. Bude tu hrát svou úlohu i výsledek německých voleb, tedy zda bude v Německu ve vládě SDP, nebo FDP. Také na tento vývoj budou mít vliv instituce EU a zejména ostatní členové EU.
Skutečnost, že vyjednávání budou obtížná a potrvají asi nějakou dobu, je paradoxně pro nás výhodná. Dává nám to jistou šanci se s novou vládou vymanit z nevýhodné slepé uličky, do které jsme se pasivitou a negativismem našich představitelů dostali. Snad také bude i našim voličům zřejmější, jak důležité bude se rozhodování v Evropské unii i eurozóně účastnit místo dosavadní neochoty a brblání. To ovšem bude potřebovat, aby si naši vedoucí představitelé skutečný český národní zájem ujasnili a národ o něm přesvědčili. Zda se nám to povede i v takto o něco prodloužené lhůtě však poněkud pochybuji.
Zdeněk Kudrna, University of Vienna
Postupné reformy
Německo a Francie mají odlišné představy o fungování eurozóny už od debaty o jejím nastavení v Maastrichtské smlouvě z roku 1992. Když dojde na projednávání konkrétních návrhů, tak počáteční pozice obou zemí jsou obvykle na opačných pólech, než se shodnou na více či méně polovičatém kompromisu. Preference ostatních zemí eurozóny jsou zpravidla někde mezi německými a francouzskými, takže dohodne-li se tento tandem ostatní nemají problém souhlasit.
V posledních deseti letech měly německé preference navrch, proto přibylo pravidel o poznání více než sdílení rizik a společných zdrojů. U toho nejspíše zůstane, jen k rigidním pravidlům přibude flexibilnější systém rozhodování, neboť politici jen těžko odolají pokušení využít společný balík peněz.
Nejpravděpodobnějším scénářem je pokračování postupných reforem bez skokových změn. |
Evropský stabilizační mechanismus disponuje kapitálem 80 miliard eur (v krizi se může nafouknout až na 700) a společný fond na záchranu bank se postupně dostane až na 55 miliard. Tyto peníze čekají na příští krizi a s každým rokem čekání budou politici vynalézavější s návrhy, jak je nenechat zahálet ani v časech stability. Členské státy potřebují reformy a ty je třeba financovat, takže proč nevyužít tento balík peněz k podpoře reforem? Nakonec se dohodnou, jak peníze využít i mimo krizi. Je celkem jedno, zda tomu budeme říkat Evropský měnový fond či rovnou ministerstvo financí pro eurozónu.
Nejpravděpodobnějším scénářem je pokračování postupných reforem bez skokových změn. Pokud by nicméně Macron uspěl s domácími reformami ve Francii a inspiroval tím větší změny v Itálii, pak je možné, že by své funkční období mohl zakončit i dohodou o hlubších reformách eurozóny.
Jan Mládek, ekonom
K politické integraci chybí vůle
Nevím co se stane bezprostředně po německých volbách. Nevím, zda vznikne Evropský měnový fond, společné pojištění vkladů či federální ministerstvo financí eurozóny. Možná, že se nestane hned nic, protože bude chybět politická vůle něco rychle učinit. Faktem ovšem je, že fungování eura jako společné měny eurozóny si říká o společný evropský stát. Říká si o Spojené státy evropské (USE), a to ne z nějakých ideologických, programových či politických důvodů, ale čistě z důvodů technických.
USE již mají jeden centrální orgán: Evropskou centrální banku (ECB), ale chybí ty další, především federální ministerstvo financí. Pokud by bylo ustaveno, brzy by se zjistilo, že je třeba koordinovat nejen měnovou a fiskální politiku, ale také hospodářské politiky obecně. To by vedlo k vytvoření ekonomické vlády eurozóny a odtud je již jen kousek k plnokrevné centrální vládě eurozóny, tedy k USE.
V dnešní EU chybí vůle k politické integraci, a to nejen kvůli brexitu a nezvládnutí uprchlické krize. |
V dnešní EU však chybí vůle k politické integraci, a to nejen kvůli brexitu a nezvládnutí uprchlické krize. Zde je ten největší rozpor nejbližší budoucnosti eurozóny (EU). Byl udělán první krok k vytvoření společného státu, tedy vytvoření společné měny eura, avšak chybí vůle dělat kroky další, kterými jsou mimo jiné takové věci jako řádově významnější federální rozpočet eurozóny (EU). Pro srovnání: federální rozpočet USA je kolem 18 procent HDP, rozpočet EU je pouze kolem 1 procenta HDP. USE budou vyžadovat federální rozpočet bližší stávajícímu procentu USA, než ke stávajícímu procentu pro EU.
Budoucnost je nejistá. Eurozóně bez společného státu hrozí rozpad a ke společnému státu chybí politická vůle. Čeká nás podle všeho další lavírování a snaha salámovou metodou pokračovat ve vytváření USE. Vznikne společný fond vyrovnávající cyklické výkyvy a přispívající na podporu v nezaměstnanosti, společné pojištění vkladů, Evropský měnový fond, funkce ministra financí pro eurozónu, zvětší se evropský rozpočet a budou vydány evropské dluhopisy. Nicméně tempo bude pomalé a je otázkou, zda to euro – a eurozóna s ním – ustojí.
Dušan Tříska, Národohospodářská fakulta VŠE
Na tvrdé jádro nevěřím
Vždy jsem měl pocit, že hlavním problémem evropské integrace je její štěpení na (obrazně řečeno) sever a jih s tím, že se pořád neví, kam z těch dvou možností zařadit Francii. V tomto duchu jsem měl vždy rovněž pocit, že jediným skutečně smysluplným cílem EU by mohlo být zmírňování napětí mezi rozmařilou Francií a cílevědomým a mocensky nevyzpytatelným Německem.
Stojí proto za povšimnutí, že na obou stranách této barikády se momentálně odehrávají někdy až nesrozumitelné pochody. Německá elita se otevře lidské lavině z nejnebezpečnějšího kouta planety a současně s tím se vlády nad Francií ujme mládenec vygenerovaný sociálními sítěmi.
Tím vším chci říci, že na tvrdé jádro Evropy nevěřím, zejména pokud by mělo být výsledkem bilaterálního jednání Francie a Německa. |
S ohledem na budoucí komunikaci těchto dvou zemí si vybavuji, jak Angela Merkelová kdysi politovala rtuťovitého Nicolase Sarkozyho, že svůj čas musí trávit i v její nudné společnosti. Vůči Hollandovi už nic podobného neříkala, a tak je nyní otázkou, jak bude probíhat její jednání s paní Macronovou, kterou odtud z Prahy odhaduji na něco mezi Yoko Ono a Raisou Gorbačovovou.
Tím vším chci říci, že na tvrdé jádro Evropy nevěřím, zejména pokud by mělo být výsledkem bilaterálního jednání Francie a Německa, a navíc by jeho součástí měly být třeba i Španělsko a Itálie. Nezávisle na výsledku německých voleb je daleko pravděpodobnější, že bude prostě jen dovršena germanizace té části Evropy, ve které se nacházíme i my.
Tomáš Prouza, ekonom a bývalý státní tajemník pro evropské záležitosti
Zůstaneme stranou?
Již teď se v Paříži a Berlíně připravují a ladí různé návrhy, aby je po německých volbách mohla rychle projednat a upravit nová německá vláda. Podle toho, jaká vznikne koalice, se může měnit důraz na fiskální disciplínu nebo na pracovní trh. Ale je jasné, že návrhy přijdou na stůl a půjdou poměrně daleko. Řadu věcí ostatně již nastínil i Jean-Claude Juncker ve svém projevu o stavu Evropské unie.
Jsme ochotni vstoupit do eurozóny, když všechny ekonomické i politické argumenty mluví pro, nebo se budeme i nadále schovávat za veřejné mínění a zůstaneme stát na nástupišti, zatímco evropský vlak vyrazí dál? |
Počítejme tedy s rychlejší integrací eurozóny (a postupnou tvorbou bariér mezi zeměmi eurozóny a těmi, kteří budou stát tvrdohlavě mimo), lepší koordinací hospodářských politik v eurozóně (prostřednictvím evropského ministra financí a hospodářství z pozice místopředsedy Evropské komise – podobně jako Federica Mogherini koordinuje evropskou zahraniční politiku a vystupuje v zahraničí jménem EU), počítejme se vznikem Evropského měnového fondu, který bude pomáhat s reformami odborně i finančně, a počítejme také s větším tlakem na srovnávání mezd a kontrolu nelegální práce.
Debata o nových vlastních zdrojích EU bude pomalejší. Spíše očekávám, že se zachová současný systém financování. Měnit se bude spíše to, na co se peníze z EU rozpočtu vydávají – mnohem méně peněz půjde na plošné podpory zemědělců i plošnou podporu koheze chudších zemí, výrazně více peněz naopak půjde na tvorbu pracovních míst, obranu a modernizaci evropské ekonomiky, zejména na digitalizaci.
Pro nás budou návrhy na reformy znamenat i nutnost odpovědět si na jednu hodně nepohodlnou otázku: jsme ochotni vstoupit do eurozóny, když všechny ekonomické i politické argumenty mluví pro, nebo se budeme i nadále schovávat za veřejné mínění a zůstaneme stát na nástupišti, zatímco evropský vlak vyrazí dál? A budeme si ochotni přiznat náklady, které to stání stranou bude mít?
Petr Zahradník, člen Evropského hospodářského a sociálního výboru, Brusel; ekonom České spořitelny
Partnerství, nebo rivalita?
Již nyní je téměř stoprocentní, že francouzsko-německý (možná snad v obráceném pořadí) tandem se stává skutečností. Výsledky německých voleb mohou vést při způsobu fungování tohoto tandemu k parametrickým rozdílům, nicméně systémově je toto soukolí už vytvořeno.
Merkelová i Schulz představují politiky tak oddané myšlence velmi silné a hluboké evropské integrace, že odlišnosti lze očekávat snad jen v itineráři cesty, která však má společný cíl. Šance stran, jež jsou vůči integraci Evropy skeptické (především AfD), na obsazení takové pozice, jež by mohla německo-francouzskou součinnost zvrátit, jsou minimální. Spíše bych si dokázal představit pokračování nějaké formy velké koalice, jež by v rámci itineráře mohla znamenat zlatou střední cestu.
Klíčové jsou v této záležitosti dvě věci. V té snadnější půjde o vymezení rozdílnosti pohledů Merkelové a Schulze na průběh evropské integrace. Výrazně složitější pak spočívá v nalezení rovnováhy mezi tím, kde při vytváření budoucí tváře Evropy budou Německo s Francií partneři, a odkud se stanou konkurenty.
Bylo by však dobré, aby došlo po soutěži argumentů k přijetí jednoho vítězného scénáře, než aby v rámci německo-francouzských vztahů převládla rivalita nad partnerstvím. |
Celý letošní rok, včetně Junckerovy čerstvé Zprávy o stavu Unie, je naplněn optimismem a ambicemi ohledně budoucího vývoje, což je nálada, která se výrazně liší od nálady, jež v Evropě panovala v několika předchozích letech. Na stole je řada návrhů ohledně prohlubování Hospodářské a měnové unie, nové role rozpočtu či nalézání společných nástrojů pro podporu investic. Je zřejmé, že v případě vítězství Schulze by se otevíral větší prostor pro inovativní experimenty, zatímco vítězství Merkelové by bylo spojeno s větší obezřetností a důrazem na disciplínu. Zdá se tedy, že s novým francouzským prezidentem by si na německé straně o něco lépe rozuměl Schulz.
Dostáváme se však k rozřešení toho, zda tyto dvě země, navíc po brexitu, budou spíše konkurenty nebo partnery. Macron je zjevně daleko silnějším stoupencem vícerychlostní EU. V jeho představách může jádro EU tvořit elitářský klub obklopený těmi, kteří se do větší integrační hloubky pouštět nechtějí. Německo naopak daleko silněji usiluje o rovnoměrné integrační pokrytí a o zapojení pokud možno všech členů do procesu integrace v maximální šíři.
Tyto odlišné postoje vůdčích evropských zemí se mohou projevit na konkrétní podobě nástrojů, které jsou s předpokládaným integračním prohlubováním spojeny. Německu by zřejmě daleko více vyhovoval evoluční přerod Evropského stabilizačního mechanismu v Evropský měnový fond jako základní nástroj makroekonomické stability; méně by mu vyhovoval koncept autonomního rozpočtu eurozóny, zvláště pak ustanovení pozice jejího ministra financí s výrazně širšími pravomocemi, než které ve fiskální oblasti na unijní úrovni existují nyní (což je naopak jedna z francouzských vlajkových lodí). Prohlubování eurozóny by dle Německa mělo pozvolna zahrnout všechny zbývající členy EU, a to poté, co projdou důkladným screeningem a due dilligence. Francii naopak o rozšíření eurozóny příliš nejde.
Věcných rozporů tedy existuje řada. Důležité však je, že nynější Evropská unie již opět hledí vpřed. Čím více variant návrhů jdoucích pozitivním směrem, tím lépe. Bylo by však dobré, aby došlo po soutěži argumentů k přijetí jednoho vítězného scénáře, než aby v rámci německo-francouzských vztahů převládla rivalita nad partnerstvím. Tím bychom si vytvořili další dělítko a starost, jak řešit neblahé následky v podobě rozdělení Evropy na německý a francouzský blok.
