Míjíte je během procházky v moskevských ulicích: nenápadné kovové tabulky sotva větší než lidská dlaň, zdánlivě náhodně připevněné k fasádám tamních domů, v jejichž zdech se na první pohled mnohdy ztrácí. Promluví teprve, když zvolníte krok, přistoupíte blíž a zadíváte se na ně; pak ovšem mají co vyprávět. Prostřednictvím několika řádků před vámi předestřou celý lidský život.
Tak například Gorkého ulice číslo 26. Nikolaj Filipovič Popov se narodil v roce 1882 v Tobolské provincii, získal vyšší vzdělání a jako člen komunistické strany zastával významné místo v oblasti státních veřejných služeb. Žil právě tady, téměř na dohled od Rudého náměstí - dokud na dveře jeho bytu číslo 65 nezabušila 11. ledna 1938 tajná policie. 2. dubna 1938 byl za kontrarevoluční teroristickou činnost odsouzen k trestu smrti a hned téhož dne zlikvidován zastřelením. Tělo Nikolaje Filipoviče Popova shnilo v půdě Kommunarky v Moskevské oblasti. Jméno toho, jenž ho obýval, bylo v roce 1956 očištěno.
Tabulka zmlkne. Ale příběh Nikolaje Filipoviče Popova, jedné z mnoha milionů obětí sovětské totality, vám zní v hlavě dál. Rozvíjí se, představivost obaluje jeho kostru masem a vrství na sebe otázky. A přesně to je cílem projektu Poslední adresa, za nímž stojí známý ruský novinář Sergej Parchomenko, komentátor (stále ještě na Kremlu nezávislé) stanice Echo Moskvy.
„Zvykli jsme si vnímat historii jako soubor statistických dat – v tom a tom roce se stalo to a to, zemřelo tolik a tolik lidí... Za tím vším se pak ztrácí konkrétní člověk a jeho osud. Chceme se tomuto vžitému paradigmatu postavit a změnit ho. Obrátit pozornost na konkrétní lidské příběhy a dát represím lidský rozměr, jemuž nelze nepodlehnout,“ vysvětlil Parchomenko v pražském Centru Člověka v tísni. (Do Česka přijel na pozvání české iniciativy Gulag.cz, s níž připravuje tuzemskou verzi projektu. Jedná se také o rozmístění tabulek v dalších státech někdejší sféry sovětského vlivu - pozn. red.)
Найти последний адрес. Интервью с Еленой Висенс, координатором проекта «Последний адрес». http://t.co/iUaVO1fmWU pic.twitter.com/K0MAijU8Sx
— ИА 1-LINE (@ILine_KRSK) 19. Říjen 2015Projekt Poslední adresa se inspiroval analogickou německou iniciativou Stolperstein, jež prostřednictvím drobných kovových tabulek zapuštěných v kostkách městské dlažby uctívá památku (nežidovských) obětí nacisty rozpoutaného genocidního běsnění. Připomíná je pouze jméno a tři prostá data: narození, zatčení či deportace, úmrtí. Dvacet let existence památníku rozeselo po evropských městech na 50 tisíc těchto malých velkých vzpomínek na násilím zmařené lidské životy.
Nechceme zapomenout
Nejbolestnější etapa novodobých ruských dějin však sahá mnohem dál než jen do období druhé světové války. Bolševický teror potřísnil krví celá desetiletí – a je to právě utrpení porobených obyvatel Sovětského svazu, které se musí připomínat, konstatuje Parchomenko.
Tím spíš, že Rusové podle něj zapomenout nechtějí. 30. října se v Moskvě každoročně koná ceremoniál nazvaný Návrat jmen, kdy se v dlouhé frontě hodiny tísní tisíce čekajících, aby na konci mohli nahlas přečíst jména režimem zahubených lidí. „To zvláštní spojení mezi člověkem, který žije, a tím, který už dávno zahynul, pro nás bylo velmi důležitým emocionálním stimulem,“ popisuje Parchomenko.
O konečnou podobu památníku mezi sebou soutěžily desítky ruských designérů. Nakonec zvítězila vize respektovaného architekta Alexandra Brodského, jenž navrhl kovovou tabulku o rozměrech 11 x 19 centimetrů. Pohlednici se podobající plíšek nese pouze několik řádek ručně vyrytého textu. Vedle nich zeje prázdné místo pro fotografii – slovy Sergeje Parchomenka „symbol věčné ztráty člověka, která nebude nikdy nahrazena“. |
K říjnu 2014 shromáždil jeho tým prostřednictvím crowdfundingu a s podporou některých ruských nadací téměř 1,5 milionu rublů, z nichž památníky a jejich rozmisťování v ulicích ruských měst financuje. Každá tabulka je přitom připevněna nikoli po vyjednávání s městským úřadem („Platí status quo tiché tolerance,“ říká Parchomenko), ale na základě individuální dohody s majitelem domu, v níž oběť před svým zatčením žila – a pokud už budova nestojí, pak tedy té, jež na jejím místě vyrostla. Pamětní cedulka se tak ocitla například i na obchodním centru v Permu. Sergeji Parchomenkovi to nevadí. Proč taky? „Aspoň si jí všimne víc lidí,“ pochvaluje si.
To nejdůležitější je lidský život
K TÉMATU: |
Poslední adresa těsně spolupracuje s proslulou organizací Memorial, která se zabývá právě osudy obětí bolševismu a jež ve svém archivu shromáždila už téměř tři miliony záznamů. (Není to ovšem tak dlouho, co se sama stala obětí represe. Iniciativy se tentokrát chopil pro změnu Putinův režim, jenž na základě kontroverzní legislativy pronásleduje nepohodlné nevládní organizace - pozn. red.)
Na webových stránkách projektu poslednyadres.ru najdete nejen podrobnou mapu jednotlivých památníků, ale také prostor pro ty, kteří chtějí i po dlouhých desetiletích pátrat po osudu svých nezvěstných předků či známých. A žádostí se sešly stovky, říká žurnalista.
Samotná čísla však nejsou tím hlavním. Mnohem důležitější je velký ohlas, který má Poslední adresa napříč ruskou veřejností, míní Parchomenko. „Nejde o to, abychom rozmístili tisíce tabulek, ale abychom lidi jejich prostřednictvím přiměli mluvit o tom, co se stalo. Aby nikdy nezapomněli. Aby tu historii vysvětlovali svým dětem. Abychom neztratili vědomí, že nejvýznamnější společenskou hodnotou je lidský život. Právě za ním musíme vždy stát.“
