Rozmlouvali jsme ve třech v malostranské kavárně Cukrkávalimonáda. Vlastně ještě někdo s námi byl. Neměl tvář, jen pohlaví a jméno. Pod stolem, v Eliščině břiše, zrovna to dopoledne hrál mistrák ve fotbalu. Za pár dní se má malá Johanka, dcera nejznámějšího českého architekta Jana Kaplického (71) a filmové producentky Elišky Kaplický Fuchsové (30), narodit. Možná že právě teď, když si čtete v Pátku, se dobývá na svět, nebo už dokonce pláče v postýlce bez pravých úhlů, navržené svým futuristickým tatínkem. Národní knihovna alias letenská chobotnice jako by teď pod dojmem silnějších věcí ustoupila do pozadí. Boj o domov pro deset milionů českých knih ale Kapličtí rozhodně nevzdali. V novém roce prý bude řada nových akcí, například celonárodní sbírka. Prostý lid se bude skládat na svou knihovnu jako kdysi na Národní divadlo. Mimochodem, bylo moc příjemné s manželi Kaplickými pobýt. Z architektonického vizionáře, mezi novináři pověstného svým zasmušilým mrzoutstvím, totiž půvabná Eliška nějakým kouzlem udělala jemného, usmívajícího se džentlmena. Už dávno jsem taky z nějakého páru necítila takovou vzájemnou něhu. A to mezi nimi leží 41 let.
* Když má člověk někoho rád, věkový rozdíl nevnímá. Přesto – existují momenty, kdy si ho uvědomujete?
Eliška: No... když mi třeba Johan podrží dveře. Nebo když si sedne, teprve až já si sednu. Nebo mě oblíká do kabátu – to si uvědomím ten rozdíl. Mladí muži by se mohli učit.
Jan: Nebo ti taky vykám. Eliška: Někdy se mě ale zeptá, když řeknu nějaký běžný slovo, co to je. Vůbec to neví. My jsme se teď o Vánocích dívali na Kristiána...
Jan: ... z blbosti, to neberem vážně... Eliška: ... a v Kristiánovi je vidět něco podobnýho. Co ještě? Už vím – já ti podám sejra z ledničky a ty řekneš: Rukulíbám! Hezký, ne? Akorát to trošku zarazí. Taky se směješ tomu mýmu zpívání: „Lííízííínkóóó, ty si z Prahýýý?“ Já si to neuvědomuju. Jan: V Praze se zpívalo vždycky. Co mě šokuje, je ta spousta rusismů v češtině. Třeba názvy stanic metra, Trávníček se musí obracet v hrobě. Hradčanská – to přece není česky! Česky je stanice Hradčany. Já na to mám ucho z války, tehdy to zase všechno bylo podle němčiny. Zkrátka okupace jako okupace.
* Mimochodem – ještě pořád si, pane Kaplický, píšete deník?
Jan: To pořád. Ale to není deník v pravém slova smyslu. Spíš nápady.
* Smí do něj nahlédnout vaše žena?
Jan: Ta jediná smí. A děsím se, že to jednoho dne bude někdo číst. I když tam nejsou postřehy o lidech, spíš k profesi, lepím si tam obrázky, různé voloviny. Nápady na šaty pro soukromou potřebu, všelijaké detaily. Je tam ale taky první obrázek knihovny, to ještě vypadala jinak.
* Jak přijal zprávu, že bude mít sestřičku, váš třináctiletý syn Josef?
Jan: Moc dobře. A taky se zasloužil o jméno Johanka.
* A umíte, paní Eliško, vařit svíčkovou? Pan Kaplický tvrdí, že svíčková Josefa zajímá ze všeho nejvíc.
Eliška: No to neumím. Ale maminka to umí. Jan:Vidíte? Knedlíky neumí, svíčkovou neumí, a přesto se vdala! Eliška: No právě maminka to napravuje, že nám občas uvaří. A protože Josef chce být šéfkuchařem, je dobré vymetat s ním podniky. Svíčková je všude jiná. Jan: Chce být šéfkuchařem a bere to dost vážně. Učí se v jednom slavném londýnském restoránu. Hrozně ho tam komandujou, třeba jak krájet petržel. Krájí ji někdy i sedm hodin. Nepřeháním.
* Vaše maminka, paní Eliško, se třikrát vdala a vždycky za architekta. Co je na architektech tak neodolatelného, že jdete v jejích stopách?
Eliška: V jejích stopách? Proboha, vy jako myslíte, že se taky třikrát vdám? Ale to, že jsme se s Johanem vzali, byl spíš osud, to nikdo neplánoval. I když pravda je, že to byla maminka, kdo mě tenkrát poslal na Johanovu přednášku do Veletržního paláce. Tam jsem ho poprvé viděla. A dala mu svou vizitku.
Jan: Ještě ji mám schovanou.
Eliška: Pánbůh si s námi zkrátka trošku zahrává. My jsme tam tenkrát šly celá rodina: moje sestra Ester Miluničová (dcera architekta Miluniče), maminka, já. A já tam rovnou vzala celý štáb a tu přednášku jsme natočili, protože jsme tušili, že to bude událost – a taky byla.
* Změnilo těhotenství váš vztah? Ještě pořád je pro vás vaše žena „femme fatale“, jak jste řekl před rokem?
Jan: No to je! Jen tenkrát to bylo podškrtnuto dvakrát a teď bych to podškrtnul čtyřikrát. Tady se vyvinulo něco... rozhodně křivka jde nahoru. I když si člověk v téhle situaci musí zvyknout dělit to zezačátku jedenačtvrtkrát, pak jedenapůlkrát, za chvíli jedna ku dvěma. Já nevím, jak ty to vidíš? (obrací se na Elišku)
Eliška: Já si naopak myslím, že dítětem je člověk silnější. A že dítě to taky úplně spojí, větší souhry nejde dosáhnout. Dítě přijde na svět a nedá se to zastavit. Člověk má někdy tendenci trápit se nad nějakou hloupostí, ale když si tohle uvědomí, najednou nad vším plave. Já mám ale problém o tom s lidmi mluvit. Představte si, že jdete po ulici nebo děláme rozhovor – a přitom vás pořád tadyhle kope chodidlem nějaký dítě. To je těžké zprostředkovat. Člověk jako by měl najednou nějaký šestý smysl.
* Vzpomínáte si teď častěji na své rodiče, na to, čím vás ovlivnili?
Eliška: Mě nejvíc ovlivnili láskou. Maminka se nám věnovala úplně naplno. Ne jako teď, když se u toho maminky snaží i pracovat.
Jan: Já měl tu výhodu, že se rodiče nerozešli, pořád tam byli dva okolo mě. Neměl jsem bratry ani sestry, ale byla válka a zásadnější starosti – aby člověk přežil, aby se uživil. Když mi byl tak rok, odjela se mnou matka na Moravu, protože se očekávaly nálety na Prahu. Já byl v rodině taky jediný, kdo dostával mlíko a máslo, to už dnes nikdo nechápe.
* Na čem rodičům při výchově nejvíc záleželo?
Jan: Podporovali mě, jak to jen šlo. Našli například obecnou školu, kde se vyučovala angličtina. Za německými zády, v budově, kde je dnes Viola. Ta angličtina mi postavila věci do jiných souvislostí. Strašné je, když se člověk nenaučí žádný jazyk. To se netýká jenom Čechů. Když se Angličan nenaučí jiný jazyk než angličtinu, je to šílená bariéra. Tadyhle mladou dámu... (ukáže Elišce na břicho) hned pošlem někam, aby se přiučila. Nebo mi taky rodiče začali strkat zajímavé knihy a časopisy, které tady běžně nebyly k mání. A potom to prostředí. Náš dům byl sice obyčejný, ale zahradu i interiér navrhoval otec, každý kousek nábytku byl něčím zajímavý, každá lžička pečlivě vybraná. Já si to tehdy neuvědomoval, ale bylo to naprosto zásadní pro vývoj vkusu, všecko, co je okolo dítěte, každý detail, se jednou vrátí jako hodnota. Taky je důležité odtáhnout dítě třeba i nějakým násilím do muzea nebo galerie. Mě takhle odtáhli na přednášku o Rodinovi, kolik mi bylo – čtyři? I když jsem tomu nerozuměl, je hrozně důležité, aby dítě nevidělo jen nějaký supermarket.
Eliška:Mě jako dítě hodně ovlivnily různé návštěvy. Nebo když nás maminka dala k panu Muchovi, do jeho domu na Hradčanském náměstí. A my tam se ségrou zvedaly telefony a měly z toho srandu. Tady jsem taky poprvé v životě viděla černošku, to mi bylo tak sedm.
* Vaše maminka byla vyhlášená krasavice. A u Jiřího Muchy se zase pořádaly vyhlášené mejdany...
Eliška: No... my jsme to tehdy samozřejmě nevěděly. A když tam ta černoška tak zničehonic ležela, my si to se ségrou vysvětlovaly jinak než jako mejdan... Ten tajuplný dům, tygří kůže na zemi, postel s nebesy po Valdštejnovi, nic podobnýho jsem předtím neviděla. To mě ovlivnilo hodně. I to, že jsme měli v rodině tolik tatínků a že nás máma občas nechávala u různých kamarádů. Měli jsme vlastně odmala tu vidinu světa hodně otevřenou. Taky si vzpomínám, jak mě maminka jednou doprovázela z klavíru, byl zrovna 28. říjen a u Muzea se demonstrovalo. Tak mě postavila na popelnici, aby mě neudupali. Pak jsme utíkaly Václavákem před slzným plynem, ale všichni zavírali dveře a přes sklo na nás koukali. Máma je prosila, že má malé dítě. Neotevřeli. Od tý doby přesně vím, jak vypadá estébák.
* Vím o vás, pane Kaplický, že nenavrhujete jen domy, ale taky bikiny nebo příbory. Nemáte chuť navrhnout pro Johanku dupačky nebo dětskou postýlku?
Jan: Postýlka se plánuje, už existuje výkres, snad to stihnem. Na dupačky bych si netrouf’. Ale možná nějaký miniaturní šaty... to by mě docela bavilo. První róba, to by bylo dobrý. Hlavně aby to někdo uměl ušít, namalovat můžete všechno.
* Bude ta postýlka něčím zvláštní?
Jan: Ano. Je na kolečkách a hlavně dost vysoko, takže se nemusíte sklánět. A dítě si neublíží, má tam takový... šprycly? Jak se to řekne?
Eliška: No šprycle.
Jan: Tak ty šprycle budou z provázků, takže se to prohne. Dítě si o to neomlátí hlavu.
* Bude mít ta postýlka pravé úhly?
Jan: (zděsí se)To chraňbůh! Doufám teda, že se to dítě nenarodí jako nějaká krabička... Eliška: (pohladí si břicho) Nevypadá to na to. Jan: Přece jen když vystrčí nohu... Nene, hlava je určitě kulatá, to už jsme viděli, že jo? Spací pytel dneska už taky není čtverhranný, a kdysi býval. To je logický vývoj. A všecky ty historický šátky, ve kterých se v různých kulturách nosily děti, byly šišatý. Taky se děti nosily na zádech. Teď přišli vědci na to, že je důležité, aby dítě v kočárku vidělo na matku, ne aby samo koukalo dopředu. Neví si pak rady s tím, co vidí.
* Projevuje se architekt a designér ještě jinak v provozu domácnosti?
Eliška:Úplně ve všem. Navrhuje mi třeba šaty – do Karlových Varů, na Českého lva. A máme štěstí, že náš byt se jen pomalu mění. V jednom pokoji už máme místo hranaté postele, co tam byla původně, kulatou. Ten byt je čím dál praktičtější a přitom i hezký, takže člověk nemusí nikam utíkat. Je prostě rád doma.
* Už jste si zvykli, že jste veřejný pár?
Eliška: Zrovna včera jsme o tom mluvili, že to je tak jedna k pěti. Najde se pět hodných milých lidí, kteří přijdou, dají vám něco zadarmo, věnují vám knihu. Nebo jen chtějí, aby se jim Johan podepsal. Ale pak se vždycky najde jeden, co vám zkazí den. O tom ani nechci mluvit.
Jan:Milý lidi jsou ale všude. Třeba ti pánové na letišti...
Eliška: ... celníci. Ti nás pouštějí, jen se usmějou. Jan: A dámy od celníků ožívají, když vidí Josefa. To se člověk až stydí.
* Ty útoky se týkají vás osobně, nebo Národní knihovny?
Eliška: Jenom knihovny. A politiky. Jan: No... po pravdě... jeden politik přešel z útoku na knihovnu na útok osobní. Já to snáším, ale nenávidím, že se to dotýká Elišky. Je nehorázné napadat ženu, a ještě k tomu v téhle její situaci. Za co? Ať ti zlí zalezou do díry jak krtci a ať si tam hnijou. Zajímavé je, že mezi těmi útočníky není žádná žena. Výhradně muži.
* Pan Kaplický je znám svou neochotou dělat kompromisy. Jak se s takovým mužem žije?
Eliška: To se tak... musí postupně. Jan: Ale ne! Prosím vás, kompromisy přece patří k životu. Nekompromisní musí člověk být v profesi. Já přece nebudu dělat knihovny v gotickém stylu. Nebo ve stylu socialistického realismu, což by tady snadno prošlo. Jinak dělám tisíc kompromisů denně. Nemůžete změnit svůj výraz. Být mladší třeba. Nebo bohatší. Kompromisujete denně, když se rozhodujete, co si můžete pořídit a co ne, co budete jíst. A když tadyhle Eliška nemá ráda škubánky, no tak přece nemůžete tvrdit, že škubánky jsou základ života. Člověk se musí spíš přiučovat.
* Například čemu?
Jan: No že třeba opravdu nemůžu očekávat, že mi Eliška bude každý den telefonovat. A do některých věcí se radši nepletu.
* 15. 9. 2011 se měla stříhat páska při otevírání nové Národní knihovny. Co s tím projektem vlastně dneska je?
Eliška: Hlavně teď musíme opravovat nepravdy, co se o knihovně píšou. Lži se staly pravdou a lidi jsou zmatení. Schválně, jak to vidíte vy?
* No, mám pocit, že je to u ledu...
Eliška: No vidíte. Ale soutěž zrušena nebyla a Johanův projekt prostě vyhrál. Národní knihovna je národa, tak pro to národ taky musí něco udělat, politici nám to neudělají. Pokud si každý řekne, že knihovna zřejmě nebude, tak opravdu nebude. Ale kde se budou uskladňovat knihy? Spisovatelé píšou pořád, knihy se množí – co bude dál? To je, jako kdyby nebyly porodnice.
Jan: Já pořád věřím, že naše Johanka bude jednou mít v knihovně na Letné třeba rande. I když několik šílených lidí s titulem vpředu i vzadu napsalo, že žádná knihovna vůbec být nemusí...
Eliška: ... a že se vyberou knihy, které budou uskladněné v Národní knihovně.
Jan:To je ale normální cenzura: Toto je brak, a toto bude uskladněno na věky, řekne komise. Podívejte se, zrušení mezinárodní architektonické soutěže, to by byl politický debakl. Že nejsou pozemky v pořádku, to je naprosto vymyšlená aféra... Nejdůležitější ale je to, co říká Eliška: Kde budou ty knihy? V dřevěných barácích někde v Holešovicích? Přestavět Klementinum by stálo dvojnásobek než novostavba a rozhodně by tam nemohl být ten úžasný automatický systém vyhledávání knih.
Eliška: Chystají se teď nové aktivity, například bude vypsána celonárodní sbírka na knihovnu. Ale my už politiky přesvědčovat nebudem.
* Vy jste, paní Eliško, chtěla s Olgou Špátovou točit časosběrný dokument Oko nad Prahou o tom, jak se staví knihovna na Letné...
Eliška: ... ten film pořád točíme. Původně měl dokumentovat, jak roste stavba, jenže teď to vypadá, že to bude něco jako Harry Potter: Dali jsme se na cestu a jsme zkoušení různými zlými silami.
Jan:V poslední době se ve světě postavilo několik národních knihoven. V Německu se postavila, v Litvě se staví, v Británii to trvalo šestnáct let. Zúčastnili jsme se soutěže na francouzskou národní knihovnu, byli jsme druzí. A myslíte, že by se tam nějaká politická strana postavila proti národní knihovně?
* Je pravda, že budete stavět koncertní centrum v Českých Budějovicích?
Jan: Ano. A probíhá to velice slušně. Děláme další studie, i finanční. Eliška: V Budějicích to jde, protože to není v Praze. Tam zkrátka vědí, že potřebují koncertní sál a že tam potom budou kvůli tomu jezdit turisti.
* Jaké jsou teď nové trendy v architektuře? Hodně se mluví o ekologické šetrnosti...
Jan: Já bych řekl, že přijde kolosální revoluce a náš život se zásadně změní. Automobily zcela určitě budou na vodíkový, hybridní nebo ještě jiný pohon. To není hypotéza, o které se blábolí dvacet let a všichni se nad tím za břicho popadají, to se zkrátka stane. Vždyť americký automobilový průmysl je v krachu, protože vyrábí zastaralé automobily. Krize to urychlí. A automobilka Ford, která teď nemá co dělat, může začít vyrábět třeba solární panely. To je totéž, jako když zmizely dostavníky, protože se objevil vlak. Nikdo už nejezdí přes oceán lodí, letadlem to uděláte za osm hodin. A když bude zákon vyžadovat určité ekologické parametry nových budov, tak bude zkrátka architektura vypadat jinak. Když bude mít budova na střeše velký generátor nebo taky tři, nebude tam prostě místo pro holubičky nebo zlaté báně.
* Řekli byste, že už se do Česka vrátil vkus? Dokonce třeba něco z prvorepublikové elegance?
Jan: To je těžká otázka. Tady je spousta vkusu a nevkusu, jako všude. Smutné je, že z české architektury po druhé světové válce se ve světě zná jediná věc, Hubáčkův televizní vysílač na Ještědu. Trošku málo. A přitom si tu všichni myslí, že jsou architektonická velmoc. To teda bohužel není pravda.
* O Janu Kaplickém se říká, že jeho architektura má erotický podtext. Jaké to pro vás je slyšet, že ho k Národní knihovně inspirovaly křivky vašeho těla?
Eliška: To jsi řek’ přímo, že mýma... křivkama?
Jan: No jo, to jsem řek’. To jsi u toho nebyla. Pravda je, že Národní knihovna by zcela určitě nebyla tvarově taková bez tady přítomné dámy. Dost možná, že by byla hranatá.
Eliška: Takže když se někomu knihovna nelíbí, vlastně se mu nelíbím já?!
Jan: A to tam, prosím vás, dejte.
Eliška: Ale já za ty tvary přece nemůžu! Takhle jsem se mamince narodila.
