V dobách slávy s kapelou Japan, již založil v polovině 70. let se svým bratrem, byl zpěvák David Sylvian zvolen nejkrásnějším mužem popu. Patří k paradoxům jeho objevitelské sólové kariéry, že devětačtyřicetiletý Sylvian tvoří nejraději ve skrytu o samotě a na pódiu ho lze vidět pouze výjimečně. Daleko víc jej naplňuje práce v domácím studiu. „Necítím totiž, že bych na pódium patřil,“ řekl Sylvian LN před zítřejším koncertem v pražském Divadle Broadway.
Písně, s nimiž dokážu žít
Sólovou dráhu po rozchodu kapely Japan nastoupil v roce 1984 albem Brilliant Trees. Od té doby spolupracoval s tak generačně i stylově pestrou směsicí umělců, jako jsou členové krautrockových Can, japonským filmovým skladatelem Ryuichim Sakamotem, kytaristou Robertem Frippem nebo laptopistou Christianem Fenneszem. Stylově je Sylvian nepostižitelný a také nikdy není jasné, s čím přijde příště. Na prozatím posledním albu Snow Borne Sorrow (2005) se znovu spojil se svým bratrem, bubeníkem Stevem Jansenem či švédskou zpěvačkou Stinou Norderstamovou. „Deska Snow Borne Sorrow je ústřední bod koncertu, ale také jsme prošli materiál za celých pětadvacet let a vybírali z věcí, které jsem za tu dobu nahrál,“ odpovídá na otázku, co od něj pražské publikum může čekat. „Vybírám věci, které budou dobře znít v sestavě, v níž právě koncertujeme. Naše zkoušky začínají velmi dlouhým seznamem písní, které bychom mohli hrát. Nakonec si vyberu ty, se kterými budu umět žít dalších pár měsíců na turné. Někdy se vám povede navázat spojení se starším materiálem moc dobře, jiné večery k němu přistupuji spíš jen jako zpěvák než jako jejich autor.“
Návrat Sylviana před publikum je tedy i zpěvákovým návratem ke staršímu materiálu, testem jeho odolnosti. „Se staršími věcmi jsem se rozloučil někdy v době, kdy jsem natočil album Blemish (2003, pozn. red.), takže je to výzva vrátit se zpět a najít si k nim znovu vztah. Ale proto se přece jezdí na turné -aby se člověk ještě jedenkrát naposledy spojil se starým materiálem, potěšil se s ním a nakonec jej navždy odložil.“ Současné Sylvianovo turné nese název World Is Everything a kromě bubeníka Jansena tu pod hlavičkou kapely Nine Horses vystupuje klávesista Takuma Watanabe a basista Keith Lowe.
Koncertování jako konstantní souboj
„Pro živá vystoupení mám na mysli určitý zvuk a pak se snažím najít toho správného člověka a dosáhnout kýženého výsledku,“ popisuje Sylvian současnou koncertní kapelu. „Se Stevem máme o dost jiný hudební vkus a cíle, ale přístupem k práci se shodujeme. Na první pohled to vypadá, že spolu stále hrajeme už od dob kapely Japan, jelikož se objevil na tolika mých dalších nahrávkách, ale bylo období, kdy jsme tak často nespolupracovali. Projekt Nine Horses byl příležitostí znovu náš vztah prozkoumat a tím, co objevíme, naší vzájemnou chemií, obohatit současné koncerty. “Sylvianova vystoupení jsou o to výjimečnější, že zpěvák podle svých slov „necítí, že by na pódium a před obecenstvo patřil“. „Co se týká hudby samé, je koncertování neustálé hledání kompromisu, což mi není úplně příjemné. Konstantní souboj. V určitém smyslu je to naprosto rozdílná disciplína než práce ve studiu. Tu miluji, přitahuje mě - neustále se snažíte rozlousknout hudební nároky, které na vás klade. Na koncertech ale zase přijdou momenty, které mě nadchnou a povzbudí. Vznikne pouto s posluchači, což je krásná věc, které si cením. Moji posluchači, se kterými se posledních deset a víc let setkávám, jsou nejušlechtilejší lidé, jaké jsem kdy potkal. Působí štědře a vřele. Obecenstvo nás svými reakcemi už od prvního koncertu tohoto turné pěkně rozmazluje, a tak z nás dostává jako z umělců víc.“
Zítřejší koncert v Divadle Broadway tedy nabídne Sylviana i jako průvodce sbírkou vlastních písní, s nimiž „dokáže pár měsíců na turné žít“. Snad je poněkud předčasné přemýšlet, že by je poté navždy odložil - bez ohledu na panující módní styly totiž znějí Sylvianovy nahrávky překvapivě současně. Jak se dá smířit hluboký duchovní ponor, o nějž se Sylvian jako student buddhismu a hinduismu snaží, s popovou řečí současnosti?
„Myslím, že si to neodporuje. Když se chcete dobrat nějaké pravdy, emocionální, intelektuální, politické nebo duchovní, hledáte slovník hovořící k dnešku. A pokud je výsledek pravdivý, do určité míry bude dočasnost překračovat, nějakou dobu sám přetrvá. Těžko hádat, jak dlouho může být umělecké dílo relevantní, ale pokud v sobě nese pravdu, je podle mě pravděpodobné, že hned tak nezapadne.“
