LN: V 70. letech jste vystudovala obor francouzština–ruština. Už tehdy jste fotografovala. Místo Francie jste ale jezdila do Sovětského svazu. Byla to dobrovolná volba? Co vás tam zaujalo?
Ne tak úplně. Když jsem v roce 1974 začala studovat, nikam se nemohlo jezdit. Francouzštinu jsem se naučila jako dítě v Alžírsku, kde táta trénoval volejbal. Po návratu do Prahy jsem chtěla studovat žurnalistiku, ale doba byla příšerná. Nakonec jsem zvolila obor francouzština a ruština. Táta pak odjel do západní Afriky, do Toga, na půl roku jsem přerušila studium a byla tam s ním. Když jsem se vrátila, potřebovala jsem pohnout s ruštinou. A v roce 1976 jsem přes známé odjela na pozvání do Moskvy.
LN: Jaké byly vaše první dojmy?
Fascinovala mě tam politická manipulace, kterou jsem znala z Československa. Zkušenost s komunistickým režimem byla mojí výhodou oproti západním novinářům, kteří často sklouzávali po povrchu. Rusko jako téma mě pak na chvíli přestalo zajímat, věnovala jsem se jiným – cyklu o ženě a o Podkarpatské Rusi. Po čase mě kamarádka pozvala, ať jedeme fotit do ruského pravoslavného kláštera v dnešním Estonsku. Zaujalo mě sledovat jistou obnovu pravoslaví.
LN: Co se za těch třicet let v Rusku změnilo?
Mnoho věcí zůstane stejných. Někdy se to tady vnímá jako nostalgie po komunismu, ale Rusové jsou nostalgičtí po tom, že byli světovou velmocí a všichni se jich báli. Jelcinovská éra je srazila na kolena, po roce 2000 pak bylo možné sledovat, jak jim Putin vrací symboly velikášství. Den vítězství 9 .května se znovu stal důležitým svátkem – a s ním se vrátil i pocit, že zachránili svět před Hitlerem.
Když jsem šla poprvé největší pravoslavnou pouť v roce 2006, 150 kilometrů, bylo tam 14 tisíc lidí. Dnes je to dvojnásobek. Jsou přesvědčeni, že pravoslavná víra Rusko spasí.
LN: Na vašich fotkách se Rusové smějí jen výjimečně. Působí to trochu bezútěšně.
To je pravda. Smějí se jen tehdy, když se napijí. Nemám ráda, když lidé u nás skuhrají. Stačí jet na předměstí Moskvy a vidíte, že situace je opravdu bezútěšná. Chvilku jsem uvažovala o tom, že budu fotit nové ruské boháče, ale to je jen velmi malé procento Ruska, mě vždycky spíš zajímali obyčejní lidé. A to není moc optimistické.
LN: V čem jsou Rusové podobní Čechům a v čem naopak úplně odlišní?
Jsou hrdí a to my nejsme. Nic by se nestalo, kdyby té hrdosti měli míň a my zase trochu víc. V té sounáležitosti s národem je obrovská síla, která jim pomáhá v těžkých situacích přežít. To už se u nás vytratilo. Jsou také schopni obětí. A mají víru. Kdežto tady je všechno zrelativizované, všechno se dá zpochybnit.
LN: Téměř čtyřicet let fotografujete život obyčejných Rusů, skoro vždy s politickým pozadím. Je to záměr, nebo náhoda?
Mohla jsem jezdit po Sibiři a dělat malebné fotky, třeba západ slunce nad tajgou, to jsou nádherné obrazy. Já ale měla potřebu vyjadřovat se k politické situaci. V roce 2011 jsem měla na Staroměstské radnici výstavu Rituály normalizace, Československo 70.–80. let,zajímaly mě komunistické manifestace, všichni je kritizovali, ale zároveň na ně chodili a tím systém podporovali. Nejhorší byla spartakiáda.
Nemám ráda manipulaci, možná proto mě svým způsobem nějak stále přitahovala. Zajímavá byla totiž i poutní místa, byl to sice jistý odpor proti režimu, ale ve skutečnosti stejně řízená masová manipulace.
LN: Tak teď, když jste uzavřela ruský cyklus, nepřijde na řadu Francie?
Na Francii se nechystám. V roce 2009 jsme s matkou měly výstavu ve Francouzském institutu v Praze, kde byly naše fotografie z Alžírska a z Toga. Já tam vystavila fotky z poloviny 70. let. Hodně lidí se mě ptalo, zda bych se tam nechtěla vrátit a něco nafotit. Jenže mě už není dvacet, a Afrika se hodně změnila. Jezdím tam jako průvodce. Je to občas hrůza ze strany bílých turistů: na všechno vytahují foťáky, fotí si muslimy, kteří se neradi fotí. Dnes je tam větší nesnášenlivost než tehdy.
LN: A jak rádi se fotili Rusové?
Ti měli často komplex. Že to nevypadá dobře. Divili se, proč si fotim opilce... Nechtěli, abych si fotila něco ošklivého. Mně to přišlo mnohem lidštější. A i když na fotkách ukazuji mizerii, není to o tom, že někoho zesměšňuju. Několikrát se mi stalo, že mi tajná policie zakázala fotit. Nechtěli Západu ukazovat negativní věci. Já ale nejsem někým placený propagandista.
LN: Zažila jste, že by vás v poslední době cenzurovali?
Na Nový rok v roce 2012 jsem byla na Rudém náměstí. Policie v jednu chvíli vytlačovala lidi, Kreml byl impozantně nasvícený, tak jsem vytáhla svůj nenápadný foťák Leiku – a najednou za mnou stojí chlap a říká: Děvočka, co to fotíte?! A já na to, co bych nefotila, máme Nový rok a nejsme v Sovětském svazu. Nakonec mě nechal jít. Nikdy jsem se neregistrovala jako novinářka, abych nebyla v těch jejich strukturách. Nemusíte dělat nic špatného, ale stejně vás monitorují. Je jasné, že cenzura se do Ruska vrací.
LN: A teď, když je cyklus Ruska uzavřený, máte nové téma?
Mám drobnější projekty, na kterých dělám. Ale žádný z nich už nebude tak obrovský. Možná ještě rozpracuju pražské bezdomovce. Ale už nechci nikam cestovat.
Dana KyndrováNarodila se v roce 1955 v Praze. Od roku 1973 se věnuje fotografii. Je autorkou řady tematických cyklů, například Rusové, Odchod sovětských vojsk a Žena mezi vdechnutím a vydechnutím. |