1. dubna 2011 17:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Pouť je pohyblivé místo, říká
sochař po cestě do Compostely

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Řádové sestry v cíli mnohasetkilometrové poutě - v Santiagu de Compostela | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Řádové sestry v cíli mnohasetkilometrové poutě - v Santiagu de Compostela | foto: Reprofoto
PRAHA Za šest let ujít 5000 kilometrů. V průměru cvaknout spouští foťáku každý jedenáctý krok. A pak tři roky sedět za počítačem a dávat dohromady stovky tisíc záběrů a montovat je do tzv. fotografické animace. Tak tímhle se zabývá španělský umělec Gabriel Díaz. Vydává se na cesty k poutním místům, o nichž pak vytváří pohyblivé a zároveň hluboce klidné svědectví. Svatojakubské cesty španělského sochaře s fotoaparátem vedou až do Strahovského kláštera.

Gabriel Díaz (43) vypadá jako opravdový poutník z biblických časů. Vousáč hubený jako lunt v prošoupaných džínách a vybledlém tričku by klidně mohl hrát ve filmu svatého Jakuba, jednoho ze dvanácti apoštolů. Ten se po Ježíšově smrti dostal až do Španělska a kázal tam mezi Maury evangelium. Když se pak ze své mise vrátil, zahynul jako první z Kristových učedníků mučednickou smrtí - nechal ho stít Herodes Agrippa I. Tělo věrozvěsta pak poslali na loďce, aby plulo po celém Středozemním moři až do Španělska.

Tam ho podle legendy našli jeho přátelé a důstojně ho pohřbili. Hrob byl pak objeven a na tomto místě vyrostla velkolepá katedrála a jedno z nejvýznamnějších poutních míst křesťanského světa, Santiago de Compostela. Santiago prý bylo ve středověku navštěvováno dokonce hojněji než Jeruzalém.

Raději do Španělska než do Jeruzaléma

Jenže dostat se ve středověku do Španělska bylo mnohem méně finančně i bezpečnostně náročné než putovat do Jeruzaléma. Ostatně i my máme v katedrále sv. Víta vzácný ostatek - zub sv. Jakuba.

Do Santiaga de Compostela směřují tzv. svatojakubské cesty z nejrůznějších míst v Evropě, kolem nichž je postavena spousta klášterů, ubytoven, kaplí a svatostánků. V létě je na těch nejdůležitějších stezkách, vedoucích např. z Francie nebo ze Švýcarska na severozápad Španělska, pěkná tlačenice. V zimě ale na svatojakubských cestách nepotkáte téměř nikoho a poetika prázdných polňaček prošlapaných od středověku miliony lidských nohou, vedoucí nádhernou galicijskou krajinou, je neopakovatelná.

Od sochy k místu

Ovšem svatojakubská legenda jako taková není pro Gabriela Díaze tak rozhodující. Začínal tvořit nejdříve sochy a objekty z přírodních materiálů. Ty však měly za úkol popírat přírodní zákony - kameny zavěšené ve vzduchu nebo vachrlatě posazené na tenkých skleněných a drátěných konstrukcích či vyfocené jako hromádky oblázků ukazující cestu na plážích.

Příroda však přes veškerý konceptualismus byla vždycky v Díazových dílech a instalacích základním rysem a poznávacím znamením.

Gabriel Díaz

Když se pak oceňovaný výtvarník vydal s foťákem na krku třikrát do západního Tibetu na nejposvátnější poutní místo buddhistů, horu Kailás, jeho vnímání umění se prudce proměnilo. Ve výšce kolem šesti tisíc metrů nad mořem totiž krouží poutníci v kruhu kolem hory na poutní cestě dlouhé 52 kilometrů, v mytickém středu světa.

"Jsou místa, která v sobě skutečně mají něco unikátního. Nevím, jestli je to víra, nebo legendy, ale jisté je, že jsem začal fotit oči lidí po vykonání posvátné pouti, a jsou to jiné oči než ty, jež jsem fotil před ní. Září z nich energie místa, jímž prošli," říká o svém zážitku Gabriel Díaz.

On sám se na poutích cítí ze všeho nejvíc zbavený všech myšlenek. Nicméně začal téměř na každém kroku jak v Tibetu, tak později na svatojakubských cestách, mačkat spoušť. "Je možné to brát jako dokument nebo specifický průvodce po místech, jež jsou pohyblivá, dynamická," vysvětluje šest bílých pláten zavěšených v unikátním prostoru v ambitu Strahovského kláštera. Na ně jsou promítány videoinstalace ze svatojakubských poutí, na nichž během několika let Díaz prochodil 5000 kilometrů.

Cestou po vyprahlých stezkách

Obrazy se jako světelní hadi hypnoticky plazí až do mozku a tam začíná skutečná cesta. Přestože stojíte v chladné klášterní chodbě a zíráte na pohybující se místa před sebou, zároveň společně s Díazovým stínem putujete po hliněných, zmrzlých nebo letně vyprahlých stezkách. Překračujete šedé kaluže a sníte pod těžkými bouřkovými mraky o suchém úkrytu.

Asi nejpříjemnější pocit z výstavy Stezky svatojakubské cesty je však ten, že současné umění, které dokáže vnímat krásu přírody, samoty a putování k podstatě, ještě existuje. A výstava v kamenných zdech Strahovského kláštera o "pohyblivém místě", jak pouť nazývá španělský umělec, vede někam hluboko.

Rozhovor s Gabrielem Díazem

Poutníci si zvykli, místní ne

Vernisáže výstavy Stezky svatojakubské cesty se v úterý večer v ambitu Strahovského kláštera zúčastnil kromě španělského velvyslance také sám autor Gabriel Díaz.

LN Opravdu jste udělal snímek na každém jedenáctém kroku? Musel jste celou cestu počítat...
Ne, to číslo jsem vypočítal z poměru kilometrů a počtu fotografií. Jde o každý jedenáctý krok v průměru. Když se cesty klikatily, fotil jsem méně, naopak na rovných cestách jsem pořizoval snímek i na každém kroku.

LN Jak na vaše fotografování reagovali lidé, které jste na cestách potkal a kteří se dostali do záběrů?
Někteří prudce, stále jsem musel vysvětlovat, že nejsem žádný paparazzi. Váže se k tomu vtipná historka: na jedné stezce jsem šel cestou přes pole, kde pracovali zemědělci. Jeden z nich na mě začal křičet, že si nepřeje, abych ho fotil. Když jsem mu ale vysvětlil, že vytvářím snímky pro výstavu o svatojakubských stezkách, úplně obrátil a řekl: Tak to si poslužte, ale chci být hned na první zveřejněné fotce! A co se týká poutníků do Santiaga, se kterými jsem se setkával opakovaně, ti mě brali přívětivě, už mě znali a na mé fotografování si zvykli.

LN To znamená, že jste předem věděl, že nakonec snímky uspořádáte pro výstavu ve videosekvencích?
Na prvních cestách ne. Tvořím zcela nezávisle. Fotografoval jsem průběh stezek a nápad s uspořádáním do videoinstalace se zrodil během té poutnické zkušenosti. Když jsem vytvořil první sledy fotografií, všimla si toho nadace (ARQ ART - pozn. red.) a rozhodla se finančně podpořit mé další pouti.

LN Kde každý rok najdete čas, abyste se mohl znovu vydat na cestu?
Pracuji v Madridu na Akademii umění (Escuela de Bellas Artes - pozn. red.) a učím dva dny v týdnu. Tamní vedení o mě velmi stojí, a tak mé cestování toleruje.

LN Co učíte?
Techniku sochařství.

LN Fotografování je pro vás tedy jen koníčkem?
Hranice mezi jednotlivými uměleckými obory se postupně mažou. Jak je vidět i na této výstavě - fotografie má velmi blízko k videu, a tak je těžké říci, co z toho, čemu se věnuji, dělám profesionálně a co je koníčkem.

Markéta Pilátová, spisovatelka a hispanistka, Markéta Jirková
  • 0Diskuse




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Najdete na Lidovky.cz