Inteligentní kamikadze Od konce 60. let na něho úřady v bezmála polovině zemí světa pořádaly hony, a že Richards neskončil na léta v kriminále anebo - což se zdálo pravděpodobnější - v márnici, působilo jako zázrak. Sám také mnohdy vyhlížel jako chodící mrtvola. Fascinující ale značnou energií. A bylo patrné, že právě on má v kapele hlavní hudební slovo a přitom jí udržuje přitažlivou rebelskou nálepku.
Z některých rozhovorů pak plynulo, jak je tento kamikadze ve skutečnosti inteligentní, zvídavý, vtipný a lásce k muzice propadlejší ještě víc než tvrdým drogám. Fascinující vyzáblá figura ctitele zbraní horkých i chladných, s korzárským šátkem na hlavě, podmalovanýma očima, věčnou cigaretou v puse, prstenem s lebkou, pohybující se na scéně jako kříženec několika opičích druhů ostatně ještě po letech inspirovala Johnnyho Deppa k pojetí filmového, zhuleně působícího piráta z Karibiku Jacka Sparrowa.
Když se ve třetím díle série objeví Richards v epizodní roli Jackova otce, strážce pirátského kodexu, a syn se ho ptá: "Pověz mi, jak jsi to všechno dokázal přežít?", jde samozřejmě o otázku pro Keitha a nikoli kapitána Tageua.
Odpověď, i když nikoli vyčerpávající a samozřejmě související s tím, že měl k dispozici drahé brilantní právníky a také mimořádně tuhý kořínek, lze nalézt ve strhující Richardsově autobiografii s lakonickým titulem Život, která se jen rok po úspěšném anglickém vydání objevila ve čtivém překladu Alexandry Fraisové a pod dohledem hudebního publicisty Radka Diestlera.
Neoficiální kapelník Stones vyprávěl o své pestré osobní i profesní minulosti publicistovi Jamesu Foxovi a co všechno pak z konečné verze vypadlo, anebo co Richards už během nahrávání zamlčel či uhlazoval, nemůžeme vědět. Ale pokud jde o něho samého, moc se nešetří. A je evidentní, že pobývat v Keithově blízkosti muselo být dobrodružné, nebezpečné a občas i nesnesitelné. Ale mnohdy také zábavné a okouzlující. Přitom je pozoruhodné, jak se Richards v mnohých momentech drží noblesně zpátky, vzdálený pomlouvání a osočování i těch lidí, se kterými měl komplikované vztahy a zkušenosti.
Ví například dokonale, jak kapelu okrádal manažer Allen Klein, ale mává nad tím rukou a přiznává, že byl Klein pro Stones svého času nesmírně užitečný. I popis několik let vzrůstající nechuti ke spoluzakladateli a zkraje i lídrovi skupiny Brianu Jonesovi, který se pak postupně hroutil sám do sebe a když Stones už vysloveně brzdil, musel z kola ven, má spíš nádech lítosti nad tím, jak se mu druhdy zářivý Jones vytrácel před očima.
Richards tuší, že k tomu mohlo přispět jeho vznikající autorské, a tím pádem vůdčí spojenectví s Jaggerem, i fakt, že Brianovi doslova "ukradl" kapelovou potvornou femme fatale Anitu Pallenbergovou, která se pak stala Keithovou manželkou. I o ní, destruktivní a sebezničující, mluví vlastně s povzdechem: Kdybys to, holka, nezvorala, mohli jsme být spolu dodnes.
Ten, který se nechá pro kapelu rozkrájet
Hlavní osou vzpomínek je ovšem dráha Rolling Stones, prvá léta každodenního společného života během draní se nahoru, natáčení desek, četná turné, okolnosti vzniku řady songů, zásadní setkání s dalšími muzikanty. Ale ve vnitrokapelových vztazích je opět Keith dost decentní. I když nepomine zánikem Stones hrozící roztržku s Mickem v 80. letech a zpěvák se při četbě knihy musel místy ošívat. Jenže zase: nakonec má pro Jaggera spoustu chvály a respektu.
Jen smutně ví, že to mezi nimi už nikdy nebude takové, jako když začínali a v hudebních otázkách si až empaticky rozuměli. A několikrát zdůrazňuje, jak skvělý bubeník a gentlemanská osobnost je Charlie Watts, zatímco třeba o basistovi Billu Wymanovi neřekne skoro nic. Asi nemá proč. Ale zato vyjadřuje lásku a obdiv k někdejšímu šestému členovi skupiny, pianistovi Ianu Stewartovi, který v realizačním týmu Stones zůstal až do předčasné smrti.
A co je podstatné, Richards je vlastně skromný. Váží si jakoby nezaslouženého daru vyhmátnout odkudsi mezi nebem a zemí riffy, na kterých stojí nejslavnější písně, ale jinak se nepovažuje za zvláštního kytaristu. Spíš se cítí jako tmelící prvek, který se pro kapelu nechá rozkrájet. Jen připouští, že snad dovede hrát rock'n'roll a blues se slušným tahem a nejvíc jej také těšilo, když na prvých turné po Americe vyrážel po koncertech "za trať", tedy do černých čtvrtí mezi lokální, ale skvělé muzikanty a oni ho brali na rozjetých tancovačkách jako sobě rovného. V důležité pasáži pak vysvětluje, jak objevil tajemství ladění do otevřených akordů a stěžejní kusy skládal na jen pětistrunné kytaře.
Riffy mezi nebem a zemíKeith Richards: Život |
Možná nejpůsobivější je ovšem plastický obraz dětství ve válkou poznamenaném Dartfordu na londýnské periferii, vřelých vztahů k rodičům (hlavně k matce Doris) a k širšímu příbuzenstvu nemajetné rodiny. Sám nakonec také zřejmě nalezl klid ve druhém, harmonickém manželství a v kruhu dětí i vnoučat. Ačkoliv je stále připravený pověsit si kytaru na krk a vířit po pódiu uprostřed šlapající kapely. Protože to je pro něho na světě to nejúžasnější.
