Dáme-li uhlí a ocel pod společnou správu, zmizí příčiny konfliktů a válek - tak před šedesáti lety uvažovali Monnet, Schuman, Adenauer a Gasperi. Roli uhlí a oceli převzaly plyn a ropa, uvažuje dnes Topolánek, ale to základní -svoboda a solidarita, mír a prosperita - platí stále.
Má pravdu, navíc tu nejde o prostý výčet, nýbrž o příčinnou souvislost: mír kultivuje prosperitu a ta zase pro svůj rozvoj potřebuje klid k práci, jak nás přesvědčoval i Gustáv Husák. Ta myšlenka na evropský solidární vztah k energetickým surovinám nemá chybu. Pokud tedy plyn a ropa nahradily uhlí a ocel, buďme solidární v postupu vůči zdrojům plynu a ropy. Jenže jak se evropská solidarita projevuje vůči hlavnímu zdroji, Rusku? To už je evropské ouvej a zároveň velká otázka pro Topolánkovo šéfování v Radě EU.
Topolánek pod vlivem šarmu
Z Ruska přichází „ofenziva šarmu“, píše list Süddeutsche Zeitung. Necelé tři měsíce poté, co prezident Dmitrij Medveděv vyhlásil rozmístění raket Iskander v Kaliningradu, Moskva mění názor a tento krok brzdí. Ba co víc - z Kremlu prý prosakuje, že Medveděvova tvrdá řeč z 5. listopadu byla chybou. Hrome! Rusko překonává Ameriku, na rozdíl od George Bushe uznává svou chybu!
Čím to?
Za vším hledej Obamu, to je teď příkaz dne. Nástup Baracka Obamy do Bílého domu slibuje novou konfiguraci světa a ať už ty změny budou jakékoliv, Rusko se na ně vědomě chystá. Nemusí ukazovat sílu a moc - sílu ukázalo už loni v Gruzii a moc nyní vůči Ukrajině.
Moskva už ví, v jaké zeměpisné hranici jí Západ toleruje mocenský vliv. A na západ od této hranice je pro Moskvu účinnější úsměv a nabídka spolupráce.
I Mirek Topolánek je fascinován touto ofenzivou ruského šarmu. Moc ho ostatně ani nepotřeboval - coby muž v čele EU a nová hvězda kyvadlové diplomacie zažívá novou drogu, mnohem silnější než pocit vítěze na kongresu ODS. Dobře o tom svědčí jeho týden starý rozhovor v Právu.
Premiér Topolánek dosti úspěšně prokazuje, že klacky, jež byly českému předsednictví házeny pod nohy, jsou do značné míry „prázdné a falešné“. Ale ještě více v tom rozhovoru ukazuje, nakolik podléhá droze důležitosti „ředitele Evropy“.
Že je Topolánkův kolega i soupeř Sarkozy hektický?
Kam se hrabe na českého premiéra. Ten nám to v rozhovoru ukazuje už samotným výčtem osob, s nimiž za plynové krize komunikoval: s Juščenkem několikrát, s Tymošenkovou mnohokrát, s Putinem asi šestkrát, s Medveděvem dvakrát. Putin ovšem vyčnívá.
Šéf Gazpromu Miller je sice podle Topolánka „velký boss“, ale co je to proti jednání „na čtyři oči“ s Vladimirem Vladimirovičem, jak ho familiárně tituluje: „Cítil jsem obrovskou sílu, která z něj vyzařuje, protože se opírá o Rusko. Ale on se opírá také o velmi silnou vnitřní osobnostní stránku.“ Takové věty dnes říká muž, od kterého jsme ještě loni slýchali rázné formulace typu Rusko, nebo radar.
Není malých zemí, není malých cílů, takhle pateticky Topolánek vnímá běh českého předsednictví. Ano, ten, kdo hovoří jako rovný s rovným s Putinem, komu Putin ukáže vlídnou tvář, asi nemůže nezískat takový dojem. Vždyť i George Bush mu podlehl, když mu Putin 11. září 2001 telefonoval jako první zahraniční státník. V čem je tu háček? V tom, co říká sám Topolánek: „Bilaterálně se náš vztah vyvíjí velmi dobře.“ Právě to je totiž voda na Putinův mlýn. Je bytostným zájmem Kremlu, aby se bilaterální vztahy s evropskými státy vyvíjely velmi dobře, ale Evropa jako taková zůstávala vůči Rusku rozdělená, nesolidární.
Německá trojka
Řekneme-li solidární evropský postup vůči Rusku, zní to dobře, ale je tu více solidárních postupů. Jak si ho představuje třeba Berlín? Ve své úterní přednášce to naznačil bývalý kancléř Gerhard Schröder, muž placený Gazpromem, šéf dozorčí rady chystaného plynovodu pod Baltem, jemuž se v Německu stále naslouchá. Rusko prý nemáme posuzovat podle různých měřítek, ale jen vcelku. V jakém celku? Jako toho, kdo už brzy půjde buď s Evropou, nebo s Asií.
Je to de facto vydírání: berme Rusko takové, jaké je, nebo ho přenechme Číně, ale pak „nebudeme hrát velkou roli v koncertu tří světových regionů“. Schröder vidí evropskou solidaritu v podobě „trojky“ EU, USA a Rusko konkurující Číně. A kancléřka Merkelová, která teď požádala EU o podporu baltského plynovodu a chce Rusko zapojit do protiraketového štítu, to asi nevidí zásadně jinak.
Jednáme-li s Ruskem sami, Putina to jen potěší. Jednáme-li s Ruskem v rámci solidární Evropy, musíme si dávat po čertech pozor, kam ta solidarita míří. Tohle je teď hlavní úkol Topolánkova týmu směrem na východ.
Má pravdu, navíc tu nejde o prostý výčet, nýbrž o příčinnou souvislost: mír kultivuje prosperitu a ta zase pro svůj rozvoj potřebuje klid k práci, jak nás přesvědčoval i Gustáv Husák. Ta myšlenka na evropský solidární vztah k energetickým surovinám nemá chybu. Pokud tedy plyn a ropa nahradily uhlí a ocel, buďme solidární v postupu vůči zdrojům plynu a ropy. Jenže jak se evropská solidarita projevuje vůči hlavnímu zdroji, Rusku? To už je evropské ouvej a zároveň velká otázka pro Topolánkovo šéfování v Radě EU.
Topolánek pod vlivem šarmu
Z Ruska přichází „ofenziva šarmu“, píše list Süddeutsche Zeitung. Necelé tři měsíce poté, co prezident Dmitrij Medveděv vyhlásil rozmístění raket Iskander v Kaliningradu, Moskva mění názor a tento krok brzdí. Ba co víc - z Kremlu prý prosakuje, že Medveděvova tvrdá řeč z 5. listopadu byla chybou. Hrome! Rusko překonává Ameriku, na rozdíl od George Bushe uznává svou chybu!
Čím to?
Za vším hledej Obamu, to je teď příkaz dne. Nástup Baracka Obamy do Bílého domu slibuje novou konfiguraci světa a ať už ty změny budou jakékoliv, Rusko se na ně vědomě chystá. Nemusí ukazovat sílu a moc - sílu ukázalo už loni v Gruzii a moc nyní vůči Ukrajině.
Moskva už ví, v jaké zeměpisné hranici jí Západ toleruje mocenský vliv. A na západ od této hranice je pro Moskvu účinnější úsměv a nabídka spolupráce.
I Mirek Topolánek je fascinován touto ofenzivou ruského šarmu. Moc ho ostatně ani nepotřeboval - coby muž v čele EU a nová hvězda kyvadlové diplomacie zažívá novou drogu, mnohem silnější než pocit vítěze na kongresu ODS. Dobře o tom svědčí jeho týden starý rozhovor v Právu.
Premiér Topolánek dosti úspěšně prokazuje, že klacky, jež byly českému předsednictví házeny pod nohy, jsou do značné míry „prázdné a falešné“. Ale ještě více v tom rozhovoru ukazuje, nakolik podléhá droze důležitosti „ředitele Evropy“.
Že je Topolánkův kolega i soupeř Sarkozy hektický?
Kam se hrabe na českého premiéra. Ten nám to v rozhovoru ukazuje už samotným výčtem osob, s nimiž za plynové krize komunikoval: s Juščenkem několikrát, s Tymošenkovou mnohokrát, s Putinem asi šestkrát, s Medveděvem dvakrát. Putin ovšem vyčnívá.
Šéf Gazpromu Miller je sice podle Topolánka „velký boss“, ale co je to proti jednání „na čtyři oči“ s Vladimirem Vladimirovičem, jak ho familiárně tituluje: „Cítil jsem obrovskou sílu, která z něj vyzařuje, protože se opírá o Rusko. Ale on se opírá také o velmi silnou vnitřní osobnostní stránku.“ Takové věty dnes říká muž, od kterého jsme ještě loni slýchali rázné formulace typu Rusko, nebo radar.
Není malých zemí, není malých cílů, takhle pateticky Topolánek vnímá běh českého předsednictví. Ano, ten, kdo hovoří jako rovný s rovným s Putinem, komu Putin ukáže vlídnou tvář, asi nemůže nezískat takový dojem. Vždyť i George Bush mu podlehl, když mu Putin 11. září 2001 telefonoval jako první zahraniční státník. V čem je tu háček? V tom, co říká sám Topolánek: „Bilaterálně se náš vztah vyvíjí velmi dobře.“ Právě to je totiž voda na Putinův mlýn. Je bytostným zájmem Kremlu, aby se bilaterální vztahy s evropskými státy vyvíjely velmi dobře, ale Evropa jako taková zůstávala vůči Rusku rozdělená, nesolidární.
Německá trojka
Řekneme-li solidární evropský postup vůči Rusku, zní to dobře, ale je tu více solidárních postupů. Jak si ho představuje třeba Berlín? Ve své úterní přednášce to naznačil bývalý kancléř Gerhard Schröder, muž placený Gazpromem, šéf dozorčí rady chystaného plynovodu pod Baltem, jemuž se v Německu stále naslouchá. Rusko prý nemáme posuzovat podle různých měřítek, ale jen vcelku. V jakém celku? Jako toho, kdo už brzy půjde buď s Evropou, nebo s Asií.
Je to de facto vydírání: berme Rusko takové, jaké je, nebo ho přenechme Číně, ale pak „nebudeme hrát velkou roli v koncertu tří světových regionů“. Schröder vidí evropskou solidaritu v podobě „trojky“ EU, USA a Rusko konkurující Číně. A kancléřka Merkelová, která teď požádala EU o podporu baltského plynovodu a chce Rusko zapojit do protiraketového štítu, to asi nevidí zásadně jinak.
Jednáme-li s Ruskem sami, Putina to jen potěší. Jednáme-li s Ruskem v rámci solidární Evropy, musíme si dávat po čertech pozor, kam ta solidarita míří. Tohle je teď hlavní úkol Topolánkova týmu směrem na východ.
