Praha může jen závidět. Žije teď veřejnou debatou, jaká tu nebyla od revoluce. Už rok se na úřadech, v médiích i po hospodách probírá osud Národní knihovny. Zabředli jsme do sporu o pražské olympijské hry, začínáme hovořit o příští tváři magistrály i Kongresového centra. Už rok s úžasem sledujeme, jak se ta témata náhle vynořují a jak se vyvíjí stanovisko primátora Béma. A teď ta zásadní otázka: Dosáhla by pražská debata tak živelného charakteru, kdyby byl primátor volen přímo? Těžko. Kdyby byl Pavel Bém usiloval o přímý mandát od milionu voličů, byl by musel projít stejně nemilosrdnou propírkou jako teď v Londýně Johnson a Livingstone. Byl by musel vysvětlovat mnohem více než ve stranické kampani pro obecní volby.
Teprve rok a půl uplynul od kampaně, z níž vzešel současný mandát pražského primátora. Upřímně řečeno, vzpomenete si na podzim 2006 a tehdejší Bémovy argumenty ohledně Národní knihovny, olympiády, magistrály či Kongresového centra? Jistě, v kampani, která postrádala osobnostní protipól a opírala se hlavně o „zvykový mandát“ pražské ODS, se hovořilo o městském dopravním okruhu -ale srovnání s realitou dnešní debaty to nesnese. Pražská politika se vůbec dívá na mandáty dost blahosklonně: jakým mandátem přiměl primátora k vážnému jednání o své verzi knihovny Milan Knížák?
Přímá volba starostů dává hodně silné mandáty. Ten londýnský je sedmimilionový, prakticky nejsilnější v celé Británii. Rozhlédneme-li se po světě i okolí (Slovensko), zjistíme, že jde o obecný trend a že počet měst řízených přímo volenými starosty stoupá. Pražské spory o budoucí tvář metropole, vytahování těchto témat nahodile ze šosu i nahodilý přístup k nim představují dosud nejsilnější argument pro přímou volbu starostů i v Česku.
