Manželé Rita a Herbert Batlinerovi z Lichtenštejnska sbírali díla průkopníků moderního umění od Clauda Moneta až například po Gerharda Richtera.
Soustředili tedy svou pozornost především na osobnosti, bez kterých si těžko dovedeme umění 20. století představit. Oba sběratelé věnovali (nebo přesněji trvale zapůjčili) celou sbírku vídeňské Albertině. Pražské Národní galerii se podařilo domluvit výstavu poměrně rozsáhlého výběru z této kolekce, za níž by jinak zájemci museli cestovat do Vídně.
ČTĚTE TAKÉ: |
Je srovnatelná s dalšími významnými evropskými nebo severoamerickými soukromými sbírkami moderního umění. Do jisté míry i třeba s Guggenheimovou sbírkou, která byla v Praze k vidění koncem osmdesátých let, tedy ještě za minulého režimu.
Každopádně je dobře, že se konečně i u nás aspoň na čas můžeme setkat s díly umělců, kteří většinou nejsou ve sbírkách moderního a současného umění pražské Národní galerie. Ty jsou samozřejmě velmi kvalitní, ovšem výrazně odlišně zaměřené.
Když zároveň navštívíte stálou expozici Veletržního paláce, tak si doplníte pomyslnou mozaiku širokého názorového spektra. Tam je zase například vynikající kolekce francouzského umění a hlavně největších průkopníků kubismu. Zajímavá je i sbírka českého kubismu, poetismu, surrealismu i směrů a skupin druhé poloviny minulého století.
Mistři krytých vzorců Na výstavě z Albertiny, která začíná fascinujícími Monetovými Lekníny, se setkáte i s díly některých základních osobností ruské avantgardy, jako byli Kazimir Severinovič Malevič, El Lisickij nebo Pavel Filonov. Od Maleviče tu sice nejsou zrovna nejslavnější obrazy, jako je například Černý čtverec v bílém poli z roku 1915, považovaný za jeden z přelomových obrazů moderního umění, ale za pozornost stojí i pozdější malba, kdy již byl malíř za svým zenitem.
V expozici jsou zastoupeni i další ruští umělci, kteří však odešli do zahraničí (Německa, Francie), kde se výrazně prosadili. Především Vasilij Kandinskij, který byl vedle Kupky a Mondriana jedním ze zakladatelů abstraktního malířství, nebo Alexej Javlenskij, který rozhodně nezapadl v okruhu silného německého expresionismu.
Další okruh tvoří surrealisté nebo umělci blízcí surrealismu, jako Max Ernst, Joan Miró či René Magritte, i když jsou opět v některých případech zastoupeni pozdními díly. Sbírka je názorově dost široká, skvělý obraz Červený klobouk tu reprezentuje strukturální malbu Jeana Dubuffeta. Slavnou mezinárodní skupinu Cobra nazvanou podle počátečních písmen Kodaně, Bruselu a Amsterodamu připomíná obraz Karla Appela.
Vzhledem k jeho významu a charakteristickým ukázkám z tvorby je nutné se zmínit o jednom z nejvýraznějších poválečných experimentátorů, Yvesu Kleinovi. Ten pracoval s barevnými pigmenty, nezvyklými materiály (houby), kresbou ohněm a dalšími objevnými metodami. Stal se jedním ze základních představitelů francouzského nového realismu (jehož principy formuloval teoretik Pierre Restany). Také je zastoupen ukázkou ze souboru antropometrických obrazů, kdy nechal nahé modely namáčet do barvy a otiskovat na papír.
Známou sérií sítotisků Elekrické křeslo je zastoupen Andy Warhol, jistě nejslavnější představitel amerického pop-artu. Mario Merz, jeden z hlavních představitelů hnutí arte povera, ovšem zrovna typickým příkladem své práce zastoupen není. Zato jiný italský umělec Lucio Fontana se představuje tím, čím se proslavil. Totiž jedním z obrazů z období "spazionalismu", vznikajících prořezáváním plátna, takže vlastně tvořily objekty, ve kterých se prostupovaly a propojovaly různé prostory.
Z žijících umělců se tu setkáme například s díly Němců Georga Baselitze nebo Anselma Kiefera, které opět nejsou zrovna nejtypičtější. Nesmíme ovšem zapomenout na Gerharda Richtera, který se stal jedním z nejvlivnějších umělců posledních desetiletí a který je u nás zastoupen jen v galerii v Lidicích. Batlinerově sbírce se blíží jen kolekce Mládkových či Železného Přestože celá sbírka není zcela vyvážená a někteří autoři v ní nemají díla z nejlepších období, jde v zásadě o pozoruhodný příklad sběratelství, který u nás svým zaměřením nemá obdobu. Kvalitou se této kolekci u nás blíží nebo i vyrovnají jen málokteré sbírky vzniklé v druhé polovině 20. století.
Mezi nimi sbírka Jana a Medy Mládkových, která je ovšem zaměřená na české, slovenské a středoevropské umění. A potom nověji uspořádaná, názorově značně široká sbírka českého moderního umění, kterou s velkým citem vytvořil Vladimír Železný.
Závěrem zbývá dodat, že je sice dobře, že mají Pražané či návštěvníci Prahy příležitost vidět v Národní galerii tak zajímavou výstavu, ale na druhou stranu je nutné připomenout, že už dávno za současného i minulých ředitelů měl být program orientován právě tímto směrem. Mohli jsme se totiž v tomto smyslu už před dvaceti lety dostat na stejnou úroveň, jakou má Berlín, Vídeň nebo aspoň Mnichov.
ČTĚTE TAKÉ: |
Praha se mohla stát významnou středoevropskou kulturní metropolí, což by mělo nemalý význam i pro ekonomiku, ale bohužel opět zaspala. Lidé si rozhodně přejí vidět kvalitní výstavy velkých osobností moderního umění a každý nemá na to, aby se vypravil do zahraničí. Takže zbývá jen doufat, že se konečně vřadíme do souvislostí, do kterých přirozeně patříme. Vždyť Národní galerie i některé další naše instituce mají zahraničí recipročně co nabídnout. Takže výměnné akce se vysloveně nabízejí.
