Celý národ i s protivládním komunistou Dlaskem emočně hájí celistvost historické země. Připomeňme si to nejen k letošnímu 70. výročí, ale zvláště teď, po volbě srbského prezidenta. Srbské historické emoce nám mohou připadat neodůvodněné, anachronické i směšné, ale jejich rozměr můžeme pochopit. Tím víc vynikne výhra „západního“ Dušana Tadiče, která onen emoční práh překonává. To je hlavní vzkaz voleb.
Rozumově bylo už dávno jasné, že vize Kosova pod srbskou správou je jen mýtus. Bylo to jasné i většině Srbů. Ale jak překonat hlavní, emoční bariéru? Pramení tam naše řeky. Koření tam naše slavná historie. Takové věty v napjatých situacích vyhrávají volby. Srbsko zažilo své vzepětí v rámci bývalé Jugoslávie, ale v posledních sedmnácti letech se jen smršťovalo. Srbové stáhli své soukmenovce z chorvatské Krajiny, nechali je pod vlastní správou v Bosně, pustili k vodě Černou Horu - a pak ještě přijít o Kosovo? Ač srovnání s Československem roku 1938 není fér historicky, mocensky ani politicky, emočně bylo Kosovo pro Srby prostě Mnichovem. Teď se podařilo tu emoční bariéru překonat hlasy voličů, což je velký společenský zlom.
Máme-li význam Tadičova vítězství s něčím srovnávat, pak snad s izraelskými volbami před dvěma lety. Před nimi Ariel Šaron provedl neslýchaný krok - stažení z pásma Gazy. Učinil ho proti programu vlastní vlády, jen s osobním mandátem slavného generála a národního hrdiny. Až o půl roku později vyhrála volby strana, která do nich přímo šla s plánem dalšího stažení z míst, kde „koření naše historie i víra“. To byl zlom izraelské emoční bariéry.
I v EU se cosi láme. Nedodržela svůj slib, že Kosovo samostatné nebude, a teď to uhlazuje asociační dohodou s Bělehradem. Inu, je to tak. Srbsko obchodu „něco za něco“ je lepší než Srbsko mýtů a bojů za prameny řek.
Rozumově bylo už dávno jasné, že vize Kosova pod srbskou správou je jen mýtus. Bylo to jasné i většině Srbů. Ale jak překonat hlavní, emoční bariéru? Pramení tam naše řeky. Koření tam naše slavná historie. Takové věty v napjatých situacích vyhrávají volby. Srbsko zažilo své vzepětí v rámci bývalé Jugoslávie, ale v posledních sedmnácti letech se jen smršťovalo. Srbové stáhli své soukmenovce z chorvatské Krajiny, nechali je pod vlastní správou v Bosně, pustili k vodě Černou Horu - a pak ještě přijít o Kosovo? Ač srovnání s Československem roku 1938 není fér historicky, mocensky ani politicky, emočně bylo Kosovo pro Srby prostě Mnichovem. Teď se podařilo tu emoční bariéru překonat hlasy voličů, což je velký společenský zlom.
Máme-li význam Tadičova vítězství s něčím srovnávat, pak snad s izraelskými volbami před dvěma lety. Před nimi Ariel Šaron provedl neslýchaný krok - stažení z pásma Gazy. Učinil ho proti programu vlastní vlády, jen s osobním mandátem slavného generála a národního hrdiny. Až o půl roku později vyhrála volby strana, která do nich přímo šla s plánem dalšího stažení z míst, kde „koření naše historie i víra“. To byl zlom izraelské emoční bariéry.
I v EU se cosi láme. Nedodržela svůj slib, že Kosovo samostatné nebude, a teď to uhlazuje asociační dohodou s Bělehradem. Inu, je to tak. Srbsko obchodu „něco za něco“ je lepší než Srbsko mýtů a bojů za prameny řek.
