Praštit se do hlavy vyjde levněji

Anglický výraz "sucker punch" je označení pro ránu, která na nos (solar plexus) příjemcův přilétla zčista jasna, o to však tvrději. Americký režisér Zack Snyder těmi slovy pojmenoval svůj nový film a nezbývá, než mu k volbě titulu pogratulovat. Ne snad proto, že by jeho dílo bylo, jak se říká, "pecka", film, jenž zasáhne ve smyslu otřese, kamsi pronikne a tím také přivede k intenzivnímu prožívání.

Název Sucker Punch je spíš věcně popisný - zhlédnutí toho filmu navodí mentální stav, který následuje po tom, co se jeden zcela obyčejně praští do hlavy - otupělost, dezorientace, možná lehká nauzea.

Zack Snyder je režisér svým způsobem zajímavý a má také nemálo fanoušků. Každý jeho film obsahuje, slovy jednoho zaoceánského recenzenta, víc zpomalených záběrů než celá sezona Národní ligy amerického fotbalu, jsou vizuálně propracované (to nutně neznamená nápadité), prodchnuté jakousi mužnou (alespoň v pubertálním chápání toho slova) chmurou a narcistní vážností.

Ty zpomalené záběry, jež zachycují často docela komplikovanou akci, často ilustrují zpomalené až zastavené myšlení. Svět... je... strašné... místo, říkají s urputností dospívajícího, kterého tak naštvalo, že mu táta nekoupil poslední model PlayStation, až si z toho, chudák, musí pustit Nine Inch Nails. Sucker Punch je první Snyderův film, který nevychází z dříve publikované předlohy.

Nespoután představami a příběhy jiných autorů může se projevit naplno. Činí tak následovně: Na děvče zvané Baby Doll (Emily Browningová) hodil její zvrhlý otčím vraždu její malé sestřičky, uvrhnou ji proto do infernálního blázince, kde ji za pět dnů čeká lobotomie.

Uniká do fantazijního světa, v němž je jiná Baby Doll uvržená do luxusního nevěstince, v němž jsou vězněna nevinná děvčata a musí tam tančit pro vyžilé bohatce. Baby Doll je ale svým tancem schopna publikum hypnotizovat, a navíc se během něj sama přenáší do dalšího fantazijního světa, kde v bizarních krajinách pod vedením jakéhosi orientálně přemoudřelého mentora (Scott Glenn) bojuje s protivníky typu armáda parou poháněných zombies v německých uniformách. Spolu s dalšími chovankami podle instrukcí gurua přichystá plán útěku. Vše se v závěru nějak vrátí do toho původního blázince, a nakonec je to trochu jinak nebo stejně nebo nějak... to je jedno.

Snyderův film je zajímavý, řekněme, genderově - odvážné školačky v něm nakopávají zadky vykořisťovatelským mužům, na druhou stranu je snímaný optikou velice mužskou až fetišistickou. Představitelky hlavních rolí nicméně představují jeden z problémů snímku - flinty a meče by sice byly, charisma ovšem jaksi chybí.

Videohry, které hraje někdo jiný

Bojové sekvence se - při vší propracovanosti - rychle stanou nudnými a repetitivními, sledovat je je asi stejně vzrušující jako sledovat videohru, již ovšem hraje někdo jiný.

Prostředí blázince i nevěstince působí asepticky, bez ducha i smyslovosti, vše zpomaleno a počítačově renderováno do podivné vyleštěné, pestře se tvářící uniformity. Fantazie může být bujná i monotónní zároveň. Samozřejmě je ve filmu spousta odkazů k filmům různých žánrů, hudebním klipům, komiksu, videohrám.

Okázale klišovitý a nablblý "motivační" proslov, jenž film uzavírá, je už jenom třešnička, respektive meloun, na dortu. O tom, že se o Snyderově filmu budou brzy psát disertační práce, není třeba pochybovat.