9. října 2016 15:08 Lidovky.cz > Zprávy > Lidé

Cítíte dusot koní a adrenalin, popisuje dostihový fotograf a vítěz World Press Photo

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Roman Vondrouš | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Roman Vondrouš | foto:  Tomáš Krist, MAFRA
Roman Vondrouš (*1975, Pardubice) je světově uznávaným dostihovým fotografem. Za své snímky z Velké Pardubické obdržel v roce 2013 první cenu ve sportovní sekci prestižní soutěže World Press Photo. Od roku 2005 je fotoreportérem České tiskové kanceláře a kromě běžného zpravodajství fotil i olympijské hry. „Z dostihových snímků bych jednou rád sestavil a vydal knihu,“ říká.

LN: Narodil jste se a vyrůstal v Pardubicích. Může se vůbec kluk z tak dostihového města vyhnout koňským závodům?
Ale to víte, že může. Neznám moc dalších kamarádů, kterým by dostihy učarovaly tolik, jako mně. Pardubice, to pro nás vždycky byla hlavně hokejová Tesla. Chodili jsme fandit mladému Dominiku Haškovi, Otovi Janeckému a našim dalším hrdinům na zimáku. Takže kdo ví, jak by to dopadlo, kdyby mě kolem roku 1999 můj fotografický učitel pan Vladimír David nevzal s sebou na focení dostihů. A pro mě to bylo najednou něco naprosto neuvěřitelného. Být součástí dostihového dne jako fotograf je totiž něco úplně jiného, než když jste divák na tribuně.

Takhle stojíte přímo u toho – cítíte dusot koní a adrenalin závodů. Hned první den mě dostihy chytly a věděl jsem, že bych na ně chtěl chodit pořád.

LN: Takže jste se stal fanouškem koňských závodů?

To myslím, že zrovna ne. Vždycky jsem byl hlavně hokejový fanda. Ale dostihy jsem vnímal právě skrz ty fotky. Nikdy jsem nebyl člověk, co se hezky oblékne, vsadí si na vítěze a pak povzbuzuje koně z tribuny. To mě nikdy nechytlo. O dostizích přemýšlím vizuálně, jak udělat dobrou fotku. Takže vnímám určité scény, příběhy, dramata i výtvarnou stránku. To všechno se musí prolnout a společně fungovat, aby fotograf mohl udělat dobré dílo.

LN: Co dělá dobrou dostihovou fotku?
Jak jsem říkal, musí se sejít všechny klíčové okolnosti. Musím mít velmi dobře přečtenou celou dráhu, znát její specifika, okolí, kam si stoupnout pro jaký záběr. Prioritou je samozřejmě dobré světlo a pak akce. Tím myslím hlavně dramatické situace, které nabízejí nějaký zajímavý příběh.

Typicky se jedná třeba o napětí na startu, emoce v cíli, skoky přes překážky, ale také pády, které k dostihovému sportu bohužel patří. Může to znít povrchně, ale právě i kvůli nim lidé na dostihy často chodí. Kolikrát si všimnete, jak tribuna zahučí, když někdo spadne. A to jsou třeba ty momenty, kdy je dobré mačkat spoušť. Zároveň vám ale k povedené fotce musí také přát štěstí.

LN: Takže se nedá říct, že když přijde dobrý fotograf na závody, automaticky vzniknou dobré fotky?
Přesně tak. Když jsem dával dohromady sérii snímků, která pak uspěla v soutěži World Press Photo, po celý rok jsem chodil na místa, jež jsem si během předchozích let dobře zmapoval. Věděl jsem například, který úsek má cenu fotit jen od páté hodiny odpoledne a dál – kvůli světlu. A kam nechodit, protože tam nemám šanci udělat dobrou fotku.

LN: Kolik závodů jste během toho roku příprav na World Press Photo navštívil a nafotil?
Tehdy jsem měl asi osmdesát procent fotek z Pardubic. Zbytek byl z Koles u Kladrub a jedna z Netolic. Nefotil jsem jen Velkou Pardubickou, ale hodně snímků vzniklo během kvalifikací na náš nejslavnější závod. Není to rozhodně tak, že když si ráno cestou na závodiště vymyslím nějakou fotku, že ji automaticky ten samý den vyfotím. Nikdy nemůžu ovlivnit aktuální situaci, která nastane, takže pak na některé snímky, které mám v hlavě, čekám třeba více než rok. Ale v tom je hezký ten adrenalin, že člověk nikdy neví, co se mu povede. Mám se pak pořád na co těšit.

LN: Když jste říkal, že fotíte skoro dvacet let, máte mezi žokeji přátele?
To se nedá říct. Nejsem fotograf, který chodí do paddocku, naopak jsem vlastně pořád někde u dráhy. Takže se známe hlavně od vidění. Jediný, koho znám blíž, je Barbora Málková. To je žokejka, která je v současnosti jako žena asi nejvíc vidět při překážkových dostizích. Ale každopádně ohromně obdivuji všechny žokeje. Podle mě jsou dostihy sport, kde je potřeba obrovská odvaha.

Když zblízka vidíte pády, je vám jasné, že jde často vážně o život. A žokej v tu chvíli nemůže moc kontrolovat, jestli to dopadne dobře nebo ne. Může na něj spadnout kůň, zašlápnout ho... Myslím, že hokej nebo fotbal se s tím absolutně nemohou srovnávat. Na druhou stranu se ten sport ale nějak vyvíjí a pádů není tolik, jako v minulosti. Jezdci jsou dnes zkušenější a jsou na ně kladeny mnohem vyšší nároky. A také koně jsou někde úplně jinde. Na mých raných fotkách někdy vypadají v uvozovkách jako poníci. Dnes jsou i ta zvířata skuteční atleti, vysportovaní a celkově mohutnější.

LN: Chodí za vámi po těch letech zkušeností známí, abyste jim poradil, na jakého koně vsadit?
Sem tam se to stane. A i když nejsem rozhodně klasický dostihový fanda, tak musím přiznat, že jsem si v minulosti také někdy vsadil. Dokonce jsem i vyhrál. Sázky to však byly vždycky tak v rámci padesátikorun. Vůbec nejsem znalec, takže jsem přihlížel k vypsaným kurzům a podle nich se rozhodoval.

Když bych to ale zevšeobecnil, tak nejen při Velké Pardubické, ale i dalších dostizích, vlastně není jednoznačného favorita. Dopředu sice můžete říct, kdo má předpoklady na celkové vítězství, ale během samotného dostihu se může stát tolik nepředvídatelných věcí, že může dopadnout vlastně jakkoli.

LN: Kromě dostihů fotíte další témata. Na kontě máte série o chalupářích, myslivcích nebo třeba pankáčích. Podle čeho si témata vybíráte?
Vždycky jsem chtěl dělat věci, které mě bavily a zajímaly. A to platilo o všech vámi zmíněných sériích. Od počátku mám ale rád subjektivní dokument z ulice. Ten mě bavil, baví a bude bavit. Při něm je pro mě důležité hledání vztahů člověka ve městě, kde je nějaká výrazná barevnost, objevují se tam světla a stíny a významnou roli hraje i architektura.

LN: Fotíte zpravodajské události jako fotoreportér ČTK. Série snímků, o nichž se spolu bavíme, jsou ale vaše volná tvorba. Jak jste k ní došel?
Každopádně práce v agentuře je skvělou průpravou, ale je to pořád jen každodenní řemeslo. Avšak díky studiu na Institutu tvůrčí fotografie v Opavě jsem měl možnost konfrontovat svou práci s tvorbou profesorů, studentů a dalších lidí, což mi dalo potřebnou zpětnou vazbu. I díky škole jsem získal impulz dále se jako fotograf vyvíjet.

LN: V poslední době jste byl několikrát na Kubě. Zaujalo mě, že jste se tam dostal ke kohoutím zápasům.
K nim mě přivedl známý Čech, který si vzal Kubánku a žije tam. Vzal mě za Havanu, aby mi ukázal tenhle specifický druh zábavy. Bez jeho pomoci bych se k němu určitě dostal obtížněji. Kohoutí zápasy jsou na Kubě oficiálně nelegální, ale jelikož jiné zábavy na ostrově zase tolik není, jsou státem tolerované.

LN: Jak vypadaly?
Byly to vesnické zápasy a hodně mě zaujalo, že okolí ringu bylo úplně plné lidí. Nedalo se tam prakticky hnout, jak velký zájem o ně byl. Při bitvě kohoutů hořely neskutečné emoce a mezi diváky panovala neuvěřitelná euforie, kterou jsem do té doby nikdy nezažil. Je vidět, že místní obyvatelé jsou španělská krev, takže křičeli, fandili a byli doslova fanatizovaní. Něco takového jsem viděl vůbec poprvé, takže jsem jako fotograf trochu vařil z vody a snažil se ze situace dostat ty nejlepší fotky, jaké jsem byl za těch pro mě nových podmínek schopen udělat. Také jsem si všiml, že zápasy jsou ryze mužská záležitost. Jediná žena, která při nich byla, roznášela občerstvení a grilovala maso.

LN: Říkal jste, že zápasy kohoutů jsou nelegální, musí se proto jejich účastníci schovávat někde po zapadlých sklepeních?
Jeli jsme do malého městečka, které se jmenuje Santiago de Las Vegas. Zní to zajímavě, ale jako Las Vegas ve Spojených státech to skutečně nevypadá. Tam na nás ještě čekal prostředník, který nám vysvětloval, kudy máme jet. Podle jeho instrukcí jsme jeli asi další čtyři kilometry do vrchoviny, kde byly jen keře, stromy a polní cesty. V té otevřené krajině bez jakýchkoli obydlí se nacházelo tajné místo s kohoutím ringem. Musím ale říct, že i když zápasy nejsou povolené, během cesty tam a ani na nich samotných jsme nepotkali žádné policisty. Na Kubě je takových zápasišť hodně a ještě více třeba v sousední Dominikánské republice.

  • 0Diskuse




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Najdete na Lidovky.cz