15. prosince 2016 7:06 Lidovky.cz > Zprávy > Design

Pražská fakulta architektury staví čtyřicátiny. Ovlivnili ji ještě prvorepublikoví odborníci

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Třikrát nová škola postavená dle návrhu Aleny Šrámkové, Lukáše Ehla a Tomáše... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Třikrát nová škola postavená dle návrhu Aleny Šrámkové, Lukáše Ehla a Tomáše... | foto:  Michal Šula, MAFRA
V Galerii Jaroslava Fragnera na Betlémském náměstí v Praze probíhá výstava, která se věnuje novodobé historii Fakulty architektury ČVUT.

Pražská fakulta architektury slaví 40 let. Existovala v Praze v rámci techniky už od devatenáctého století a za první republiky pak pod názvem Vysoká škola architektury a pozemního stavitelství ČVUT (po válce pak Fakulta architektury a pozemního stavitelství), v roce 1960 po velké fúzi zůstala jen Stavební fakulta. Architektura byla jen jedním ze studijních oborů (vedle pozemních a vodních staveb, stavebních konstrukcí, dopravních staveb a geodézie).

Toto ponížení oboru je pro totalitní poválečnou éru symptomatické, ostatně po projektantech se požadovalo především navrhování panelových sídlišť, tam moc tvůrčího potenciálu nebylo. V roce 1976 však přece jen vznikla v rámci ČVUT samostatná fakulta architektury. Protože jsem toto období shodou okolností sám zažil, neboť jsem jako student do školy nastoupil o tři roky dříve, zavzpomínám na ta léta. – Vybavuju si především neustálé cestování po Praze, protože školní areál v dejvické Thákurově ulici byl tehdy rozestavěný, v provozu byla jen výšková budova zvaná áčko. Řadu přednášek a cvičení jsme tehdy měli ve staré neoklasicistní škole v Zikově ulici od architekta Antonína Engela. Ta byla ve srovnání s áčkem velmi pohodlná, ale trochu neosobní.

Topilo se uhlím v kamnech

Na hodiny geologie a stavebních hmot jsme ovšem museli pro změnu cestovat do Trojanovy ulice na Novém Městě, což byla secesní budova nedaleko Karlova náměstí. Další přednášky se pak konaly v areálu původní techniky v Husově ulici na Starém Městě. Šlo o barokní komplex, kde se v zimním období v posluchárnách topilo uhlím ve velkých kamnech. Bylo to docela romantické a dobře se tam spalo při hodinách marxismu.

Třikrát nová škola postavená dle návrhu Aleny Šrámkové, Lukáše Ehla a Tomáše Koumara v letech 2004–2011: zleva doprava pohled na velké posluchárny od Bechyněho ulice, interiér dvorany a celek s hlavním vstupem. Názory na novou fakultu se dost liší – pro někoho povedená stavba, pro jiného promarněná příležitost a design uvázlý v minulosti.
Stavební fakulta a fakulta architektury dnes: původní komplex stavební fakulty je na snímku vlevo, stará architektura uprostřed. Autory této části byli v 60. letech architekti František Čermák, Gustav Paul, Jan Čejka a Jaroslav Paroubek; dnes má výšková budova nový plášť. Zcela vpravo nová fakulta architektury.

Škola neměla ani vlastní tělocvičnu, takže se muselo cestovat i na hodiny tělocviku, ten byl téměř v každém semestru jinde a většinou někde na okraji Prahy. Fakt, že nová budova v Dejvicích byla stále v procesu výstavby, rovněž vedl k tomu, že nás studenty každý rok nahnali na praxi na nějaké místo, kde pracovali dělníci, kteří měli naši školu dokončit. My je museli nahradit při budování sídliště na Proseku nebo přestavbě vysočanské spalovny. Tam to bylo zvlášť veselé, protože jsme tam pracovali společně s vězni. Takže kdybych měl dobu studií nějak charakterizovat, asi bych to nazval lapidárně „stále na cestách“.

V době mých studií působili na fakultě ještě někteří staří pánové z meziválečné avantgardní generace. Od svých mladších kolegů se odlišovali noblesou, gentlemanstvím a koneckonců i oblečením: typickým znakem bylo nóbl sako amotýlek. Rád na některé z nich vzpomínám, neboť nám jednak měli co říci, jednak jsme obdivovali jejich funkcionalistické stavby z první republiky. Patřili k nim Stanislav Šnajdr, Emil Kovařík, Jindřich Krise, Antonín Černý, Jiří Štursa, Karel Janů, Jan Krásný nebo František Čermák.

Stín kuželu na kouli

Zmladších byl nejoblíbenější laskavý Věkoslav Handa Pardyl, do jehož ateliéru se každý chtěl dostat. Kprvorepublikové generaci patřil rovněž legendární profesor deskriptivní geometrie Ota Setzer, asi poslední člověk, který dokázal zkonstruovat na tabuli stín, který vrhá jedno geometrické těleso – třeba komolý kužel – na druhé, například na kouli. Bleskově to rýsoval, obklopen mrakem křídového prachu, a my se snažili s ním udržet krok, což však nebylo vůbec možné. Zapamatovat si postup bylo pak už zcela vyloučeno. Dnes takový úkol zvládne počítač, ale v naší studentské éře byly výkřikem techniky ruční kalkulačky, jinak se vše počítalo pomocí logaritmického pravítka...

Když už jsme u těch počítačů, museli jsme neustále kreslitamodelovat, což považuji za důležité a pro budoucího architekta nezbytné. Člověk se při tom totiž naučí myslet prostorově, najít správné měřítko. Mám pocit, že dnešním studentům tohle trochu chybí.

Osmipodlažní budova Fakulty architektury ČVUT v pražských Dejvicích

Historii antického umění a architektury přednášel další veterán – doc. Hanuš, který nás nutil malovat obrovské antické hlavice, na což jsme tehdy nadávali, ale něco to do sebe mělo. Další období – od středověku do konce 19. století – bylo doménou známé kunsthistoričky Marie Benešové.

Ta staré slohy ovládala dokonale, ale končila impresionismem, další, moderní styly totiž neuznávala. Naštěstí byl mezi pedagogy také Jiří Ševčík. Ten sice z politických důvodů často nesměl učit, ale my ho vyhledávali sami. Tak jsme byli přímo u zdroje nejnovějších informací o současných uměleckých trendech, tehdy zejména postmodernismu. U Ševčíka se nám dostaly do rukou třeba knížky Roberta Venturiho nebo Charlese Jenckse, které se tehdy nedaly koupit. Projektovat v postmoderním stylu se ale nedoporučovalo: taková opovážlivost mohla znamenat vyhazov z fakulty, a tím pádem i nutnost strávit následující dva roky na vojně.

Stavba hnědouhelného dolu

Nemohu vlastně říct, že bych byl na škole šťastný. Naučil jsem se obstojně kreslit a získal řadu technických informací, třeba o panelové výstavbě, o bezstelivovém ustájení býků nebo stavbě hnědouhelného povrchového dolu, ale mne, žel, víc zajímalo současné výtvarné umění i architektura a k tomu nám tehdejší škola moc neřekla (s výjimkou Jiřího Ševčíka).

V následujících letech prošla fakulta architektury velkou proměnou, zejména po roce 1989. Dnes stojí v jejím čele respektovaný architekt prof. Ladislav Lábus a od roku 2011 má také novou budovu, kterou navrhl tým další pedagožky prof. Aleny Šrámkové.

Zdeněk Lukeš, historik architektury
  • 0Diskuse




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Najdete na Lidovky.cz