Třeba také říci, že předchozí film – Iracionální muž – byl lepší, neboť tam důvtipné vyprávění dospělo od banálního začátku k nečekané pointě, zatímco v Café Society je tomu bohužel naopak: tento film totiž vlastně vůbec nijak neskončí.
Café Society se jako mnoho Mistrových filmů vrací do třicátých let, kdy Hollywood kvetl, černý jazz burácel, gangsteři měli pré a smetánka mezi Los Angeles a New Yorkem pokládala základy globálnímu showbyznysu. Je to čirá konverzačka, založená na pohádce o tom, že dříve byl svět zajímavější, ale odehrává se v efektních kulisách hollywoodských vil, skvělých barů, snových pláží a newyorských mrakodrapů. A, jak jinak, s nádhernými kostýmy. Jen cvičené oko pozná, že film mnoho nestál a že Woody Allen je mimo jiné mistr production value, to jest schopnosti vytvořit velký efekt s malými prostředky.
Příběh je přiznaný slepenec filmových klišé, která poučený divák dobře zná a na něž se těší: Bobby Dorfman, vykulený židovský synek z Brooklynu (Jesse Eisenberg), přijíždí za svým strýcem Philem (Steve Carell) do Hollywoodu, aby udělal kariéru. Phil je pohádkově úspěšný agent filmových hvězd. Protože moc neví, co s klukem dělat, svěří ho své sekretářce Vonnie (Kristen Stewartová), do níž se Bobby okamžitě zamiluje. Nešťastně, protože Vonnie chodí s ženatým mužem. Nakonec se Bobby se zlomeným srdcem vrátí do New Yorku, ale protože dozrál a už se vyzná, stane se nesmírně úspěšným provozovatelem nočního podniku Café Society. Ten ovšem patří jeho bratrovi, pro něhož je bar jen zástěrkou hlavní aktivity, totiž drsného povolání gangstera. Život jde dál, objeví se jiná krásná dívka, ale Bobby na svou Vonnie nemůže zapomenout...
Tohle zvládne jen Woody Allen
Vynechali jsme body obratu, takže čtenář tohoto článku o překvapení nepřijde. Nicméně i tak je jasné, že jde o sentimentální dobovou romantickou komedii, jakou dnes může bez trapasu natočit právě jen Woody Allen. Hlavně proto, že dokáže obdivuhodně skloubit sentimentalitu druhořadých filmů s moderním pojetím postav, v nichž se rozpozná i současník. Také proto, že zůstal bezkonkurenčním mistrem vtipných dialogů, v nichž zaznívá nesnesitelná póza prostředí vysokého showbyznysu, v němž se Woody Allen pohybuje už padesát let.
  |
To samozřejmě dává velkou příležitost hercům (a přes rekordní množství filmů těch příležitostí moc není). Woody Allen stárne, ale jeho hrdinky jsou stále mladší a krásnější. Je to jedinečný úkaz: Woody dělá nejen z málo povšimnutých hereček hvězdy (Scarlett Johanssonová, Parker Poseyová), ale také z hvězd komerčních filmů skvělé citlivé herečky. To se právě stalo v Café Society, kde roli sympatické a přímé Vonnie hluboce a citlivě sehrála Kristen Stewartová, do nynějška známá hlavně teenagerům jako hrdinka ze série filmů Twilight. Pověsti praví, že slavné herečky se o role u Woodyho Allena doslova perou, třebaže Mistr je lakomec a platí jim jen zlomek honorářů, které by dostaly jinde.
Herec Woody Allen a herečka Kirsten Stewart přicházejí na zahájení festivalu v Cannes.
Scénář je na Woodyho Allena značně odbytý: kromě toho, že film nemá konec, obsahuje také epizody, které nikam nemíří a zdržují. Na druhou stranu tu potěší nečekaně hluboké reflexe v prostředí Bobbyho soudržné židovské rodiny. Gangster Ben se v mezní životní situaci dá na křesťanství, matka si zoufá, ale otec syna chápe: „Ben potřeboval vědět, že je něco po smrti, protože my židé nic nemáme. A proto až já budu umírat, budu naštvanej. Já se celý život modlím, a nic! Jen mlčení!“ Tady je třeba si připomenout dávné Woodyho reminiscence a citace Ingmara Bergmana, jehož filmové úvahy právě o božím mlčení zásadně ovlivnily vážnou notu Allenovy tvorby.
Trochu nepřípadný úvod
Café Society perlí jako šampaňské, je ale otázka, zda je tím pravým filmem na letošní úvod. Pokud přijmeme za své starou americkou zásadu „show must go on“, tedy že divadlo se hraje, ať se děje cokoliv, pak jistě je.
Ovšem v Cannes panuje prostředí nejvyšší protiteroristické pohotovosti, napětí se tu dá krájet, manévrují tu speciální komanda a občas se ozve pokusné hlášení o evakuaci paláce. Přestože se vedení úspěšně snaží, aby z toho všeho nezmizela atmosféra filmového svátku, obavy je cítit na každém kroku. A film, který by je nějak odrážel, zatím není na obzoru.
