Tou druhou je herecký výkon Kate Winsletové, po právu oceněný Oscarem, Baftou, Zlatým glóbem a dalšími trofejemi. Pak ještě může zaujmout, že film představuje světu německý herecký talent, osmnáctiletého Davida Krosse. Kross, který tu má víc prostoru než Ralph Fiennes, představitel Michaela ve starším věku, si zaslouží uznání za to, jak dobře zvládá roli tak velkou a obnaženou (a to doslova, neboť s Winsletovou tu sdílí poměrně dost erotických scén). Tím ale výčet důvodů, proč filmový Předčítač stojí za vidění, pomalu končí.
Předčítač je nedostatečná adaptace. Na první pohled se své útlé předloze, poprvé vydané v roce 1995, kdy se taky odehrává jedna část příběhu, podobá docela věrně. Ale osud muže, jenž se v patnácti osudově zamiloval do starší ženy, která mu unikla a kterou ve třiadvaceti potkal na soudu s válečnými zločinci, tu nemá stejný význam.
V knize jejich milostný vztah a jeho trvalé citové následky v duši a srdci mladíka reprezentují vztah dvou německých generací. Hanna patří k té, která prožila a přežila druhou světovou válku. Michael je součástí poválečného Německa, které se zoufale snaží najít aspoň vysvětlení pro události předchozích let, když už nemůže najít omluvu. Ve filmu jde ale víc o osobní linii muže, který se kvůli jednomu nešťastnému vztahu citově uzavřel a teď se snaží napravit aspoň svůj vztah s odcizenou dcerou, čímž se do příběhu najednou dostává aspoň náznak naděje a happy endu.
Stačí málo, aby se z úvahy o vyrovnávání se s minulostí vytratily důležité kousky, bez nichž celkový obraz přestane dávat jasný smysl. Stačí, aby Michael při vynášení rozsudku nad Hannou brečel – a rázem je skoro pryč pronikavá část o otupělosti, v níž jedině dokáže země snést vědomí svých hříchů. Stačí nezmínit, jaké všechny knihy Hanna bude číst ve vězení, aby metafora negramotnosti přestala platit na všechny obyčejné občany, kteří pracovali pro režim, protože jim to přišlo normální. Zatímco Schlinkův text po svém rozvádí teorii Hannah Arendtové o banalitě zla, film je občas jenom banální. Teprve jedna ze závěrečných scén, rozprava mezi Michaelem a ženou, jež přežila koncentrák, zní celá opravdu důležitě a zajímavě.
Pouze Winsletová je v roli Hanny přesně taková, jak ji Schlink napsal. Zvláštně vážná, podivuhodně dotčená mnoha obyčejnými věcmi, nepochopitelně náladová, uzavřená, přitažlivá pudově tělesným způsobem, po svém jednoduchá žena, která žije přítomností a přítomnými rozkošemi. Když rozhodně, statně kráčí ulicí a táhne Michaela za sebou, vůbec nepřipomíná nic z těch svobodomyslných dívek, které Winsletová hraje nejčastěji. Proměnila se dokonale.
Proměna Předčítače z knihy do filmu tak dokonalá bohužel není. Z románu se stal dlouhý, úhledně smutný, chladný film, kterému stačí elegantně se klouzat po okraji těžkých a hlubokých ran.
Předčítač je nedostatečná adaptace. Na první pohled se své útlé předloze, poprvé vydané v roce 1995, kdy se taky odehrává jedna část příběhu, podobá docela věrně. Ale osud muže, jenž se v patnácti osudově zamiloval do starší ženy, která mu unikla a kterou ve třiadvaceti potkal na soudu s válečnými zločinci, tu nemá stejný význam.
V knize jejich milostný vztah a jeho trvalé citové následky v duši a srdci mladíka reprezentují vztah dvou německých generací. Hanna patří k té, která prožila a přežila druhou světovou válku. Michael je součástí poválečného Německa, které se zoufale snaží najít aspoň vysvětlení pro události předchozích let, když už nemůže najít omluvu. Ve filmu jde ale víc o osobní linii muže, který se kvůli jednomu nešťastnému vztahu citově uzavřel a teď se snaží napravit aspoň svůj vztah s odcizenou dcerou, čímž se do příběhu najednou dostává aspoň náznak naděje a happy endu.
Stačí málo, aby se z úvahy o vyrovnávání se s minulostí vytratily důležité kousky, bez nichž celkový obraz přestane dávat jasný smysl. Stačí, aby Michael při vynášení rozsudku nad Hannou brečel – a rázem je skoro pryč pronikavá část o otupělosti, v níž jedině dokáže země snést vědomí svých hříchů. Stačí nezmínit, jaké všechny knihy Hanna bude číst ve vězení, aby metafora negramotnosti přestala platit na všechny obyčejné občany, kteří pracovali pro režim, protože jim to přišlo normální. Zatímco Schlinkův text po svém rozvádí teorii Hannah Arendtové o banalitě zla, film je občas jenom banální. Teprve jedna ze závěrečných scén, rozprava mezi Michaelem a ženou, jež přežila koncentrák, zní celá opravdu důležitě a zajímavě.
Pouze Winsletová je v roli Hanny přesně taková, jak ji Schlink napsal. Zvláštně vážná, podivuhodně dotčená mnoha obyčejnými věcmi, nepochopitelně náladová, uzavřená, přitažlivá pudově tělesným způsobem, po svém jednoduchá žena, která žije přítomností a přítomnými rozkošemi. Když rozhodně, statně kráčí ulicí a táhne Michaela za sebou, vůbec nepřipomíná nic z těch svobodomyslných dívek, které Winsletová hraje nejčastěji. Proměnila se dokonale.
Proměna Předčítače z knihy do filmu tak dokonalá bohužel není. Z románu se stal dlouhý, úhledně smutný, chladný film, kterému stačí elegantně se klouzat po okraji těžkých a hlubokých ran.
