Co je projevem poslance?
V případě usnesení týkajícího se Marka Šnajdra si soud vysloužil ostrou kritiku kvůli příliš širokému výkladu termínu "projev poslance", na nějž se vztahuje imunita. V usnesení ke stížnosti Petra Tluchoře poprvé na základě odborné literatury přibližuje, co si konkrétně pod pojmem představuje.
Čtěte v usnesení |
Projevem může být verbální vyjádření, není však vyloučena ani jiná forma, například vyjádření se pokřikem, gestem, prostřednictvím transparentu, způsobu chování, typu oblečení. Podle extenzivního pojetí se projevy rozumí i písemná vyjádření, například legislativní návrhy, podpisy na dokumentech, písemné interpelace, tedy "jakýkoli úřední úkon, jímž se poslanec či senátor projevuje při plnění svého mandátu v příslušné komoře Parlamentu.
Projev je širší než výrok, což je pojem, který obsahovala Ústava 1920. Kromě historicko-jazykového zdůvodnění je možno rozšiřující interpretaci vyvodit i z toho, že není důvodu chránit imunitou verbální projevy a nechránit písemné projevy, ačkoliv mají v podstatě shodný význam - např. ústní a písemné interpelace. "Projevem rozumí nejen výroky, ale i gesta, písemná podání, návrhy a jiné projevy vůle. Nejvyšší soud je toho názoru, že projev ve smyslu čl. 27 odst. 2 Ústavy by měl být vždy učiněn v souvislosti s výkonem mandátu poslance či senátora, ačkoli to není v tomto ustanovení výslovně uvedeno, avšak vyplývá to ze smyslu právní úpravy.
Sněmovna je místo pro kompromisy
Podrobněji se oproti usnesení k případu Marka Šnajdra soud vyjádřil i k fungování sněmovny. Zákonodárci jsou podle nich na jedné straně pod tlakem stranických zájmů, na druhé pod tlakem zájmů voličů.
Ústava nestanoví odpovědnost poslance za výkon mandátu, tedy s kvalitou plnění tohoto mandátu nespojuje žádné funkční důsledky. Jelikož se v Parlamentu střetávají názory skupin reprezentujících různé části voličstva, jde o místo, kde dochází k řešení konfliktu zájmů uzavíráním dohod mezi zájmovými skupinami. Zájmové střety jsou tak řešeny nikoli cestou striktního dodržování stranické linie, ale hledáním ad hoc kompromisů. Jelikož jsou zákonodárci jak reprezentanty lidu, tak i členy politických stran, musí při konečném rozhodování řešit, jaké zájmy budou reprezentovat. Konečné rozhodnutí je tak odrazem buď jejich svědomí, nebo zájmů, které by měli v parlamentu v souladu se stranickou politikou hájit.
Petr Tluchoř jako člen Občanské demokratické strany na jedné straně nesouhlasil s přijetím zákona o změně daňových, pojistných a dalších zákonů v souvislosti se snižováním schodků veřejných rozpočtů, na druhé straně jako člen vládnoucí strany neměl zájem na tom, aby jejich vládě byla vyslovena nedůvěra. Právě v zájmu toho, aby nedošlo k pádu vlády se Tluchoř vzdal mandátu poslance.
Jednali nekorektně a nemorálně
V případě Tluchoře soud poprvé připustil, že jednání poslanců nebylo korektní a etické.
Byť se popsané jednání obviněného jeví jako neetické či nekorektní, je současně zjevné, že jeho projev, kterým je nepochybně jeho hlasování v Poslanecké sněmovně (případně i to, že využil svého práva nehlasovat), stejně jako vzdání se mandátu poslance, je třeba vnímat jako projev poslance ve zřetelné souvislosti s výkonem jeho poslaneckého mandátu a na takový projev nezbývá než vztáhnout ustanovení čl. 27 odst. 2 Ústavy. Za těchto okolností nelze takový postup (projev) poslance posunout až do roviny trestněprávních úvah.
Razie, která vedla k pádu vlády
|
