V bílých stanech jsou seřazeny dózy s léky, na stolcích leží očkovací průkazy a modré rukavice. Vedle autentických lůžek stojí bílé kanystry, černé kýble a lékařské náčiní. Nad jedním stanem vlaje výrazná značka. Přeškrtnutá zbraň v červeném kruhu. Ta stejná, kterou mají pracovníci Lékařů bez hranic na tričkách. „To má symbolizovat naši striktní politiku, že do našich zařízení nesmí zbraně. Nesmí je nosit ani naše ochranka, ani naši pacienti,“ vysvětluje mluvčí organizace Iveta Polochová. „Ve válečných a konfliktních oblastech nás chrání naše neutralita a také mezinárodní humanitární právo,“ dodává.
Útoky na nemocnice v Sýrii: Lékaři bez hranic chtějí nezávislé vyšetřování |
Ředitel české pobočky Pavel Gruber při příležitosti zahájení výstavy nicméně připomíná, že lékařská zařízení této mezinárodní organizace byla i tak jen za loňský rok terčem stovky útoků. „V den, kdy otvíráme tuto výstavu, bude na stejné téma jednat Rada bezpečnosti OSN. Měla by být schválena také rezoluce, která odsoudí útoky na zdravotnická zařízení,“ zmiňuje. Loni byla například vybombardována nemocnice v afghánském Kundúzu.
„Nemohla jsem se nikoho dotknout“
Součástí práce Lékařů bez hranic je očkování. Organizace očkuje proti velkému množství (i běžných) nemocí, jako jsou spalničky, meningitida, cholera nebo žlutá zimnice. Za hodinu tým zvládne naočkovat i 250 dětí. Informace o očkování se k místním dostávají pomocí megafonu, pracovníci také obcházejí například kostely nebo školy, aby o možnosti se očkovat informovali veřejnost. Ochota očkovat se je veliká. „Přichází velké množství lidí, mají tendence chodit i víckrát, děti se proto někde značkují barvou, aby se vědělo, že tady už byly,“ vypráví Radka Čapková, lékařka, která působila na misích například v Jižním Súdánu nebo Keni. „Měli dojem, že když je jedna injekce dobrá, tak dvě jsou lepší.“
Zachraňoval životy v Američany vybombardované nemocnici. Odpovídal český Lékař bez hranic |
Organizace rovněž bojuje proti dětské podvýživě. Významnou částí je i boj proti infekčním nemocem, jako je cholera nebo ebola. „Asi třicetkrát denně jsem si musela umýt ruce,“ popisuje svou zkušenost koordinátorka MSF Reena Sattar, která strávila dva měsíce na misi v Sieře Leone. „Během dvou měsíců, co jsem byla na misi, jsem se nemohla nikoho dotknout ani nikomu podat ruku,“ přibližuje bezpečnostní opatření. Jak byla opatření vážná, ilustruje několikavrstvý oblek, v němž lékaři mohou vstoupit do vysoce rizikových zón, kde se nachází pacienti s ebolou.
„V Sieře Leone bylo každý den až 40 stupňů, ve stanech byla teplota ještě horší,“ popisuje podmínky, v nichž lékaři museli často pracovat. Lékaři se dle jejích slov proto mohli pacientům věnovat jen hodinu až hodinu a půl. Na pomoci nemocným se pak podíleli i sami místní, kteří se z eboly vyléčili a jsou proti ní tak imunní.
Operace pod přístěnkem
Součástí výstavy je mimo jiné i stan chirurgické jednotky či primární péče. V oblastech, kde MSF působí, jsou v něm pacienti zaregistrováni, změřeni a zváženi. Následuje vyšetření a konzultace s lékařem. Denně se takto k lékaři dostane 40 až 60 lidí.
  |
V některých okamžicích ale nemají lékaři příležitost ošetřit lidi v nafukovacích stanech. Podle chirurga Tomáše Šebka se například po zemětřesení na Haiti operovalo na ulici pod improvizovaným přístěnkem a s čelovkou na hlavě.
„I v těchto podmínkách jsme schopni pacientům poskytnout profesionální péči,“ vypráví Šebek, který kromě Haiti působil také v Afghánistánu. „Když se srovnáme se zařízením operujícím v západní Evropě nebo v Americe, tak ta čísla, alespoň ta chirurgická, máme velmi často stejná – co do počtu vyléčených pacientů, pooperačních komplikací či úspěšných případů. I v relativně jednoduchých podmínkách můžete dělat velmi efektivní chirurgii,“ připomíná.
