9. prosince 2016 6:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

RECENZE: Na své nové desce se Metallica přesvědčivě vrací ke kořenům

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Nové album po osmi letech. Zleva Kirk Hammett, Robert Trujillo, Lars Ulrich a... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Nové album po osmi letech. Zleva Kirk Hammett, Robert Trujillo, Lars Ulrich a... | foto: ČTK
Nijak neskrývaná exkurze do vlastní stylotvorné minulosti a přitom naštěstí nikoliv pouhá recyklace a rozmělňování osvědčených nápadů. Tak by se dala v kostce charakterizovat nová nahrávka americké skupiny Metallica nazvaná Hardwired... To Self-Destruct.

Již 35 let existující Metallica nikdy nenechala na svoji řadovou desku čekat tak dlouho. Jubilejní desátý počin uzřel světlo světa celých osm roků po svém předchůdci Death Magnetic. Pravda, v mezičase vyšel kontroverzní, kritikou i posluchači nezřídka přímo znechuceně (ne)přijatý projekt Lulu, tedy společné avantgardní dvojalbum s brzy poté zesnulým Louem Reedem, ale to byla ve své podstatě spíš Reedova deska, na níž mu Metallica převážně „jen“ obstarala instrumentální doprovod. Ona tvůrčí a nahrávací pauza však jedné z historicky nejvýznamnějších metalových kapel světa prospěla, protože novinka přináší úhrnem daleko přesvědčivější hudební materiál než Death Magnetic. Přitom jakési její nevyřčené motto je vlastně dost podobné a zpívající kytarista James Hetfield, bubeník Lars Ulrich, další kytarista Kirk Hammett a basák Robert Trujillo do značné míry navazují pomyslnou nit někde tam, kde ji v roce 2008 zanechali.

Už tenkrát se netajili tím, že se částečně chtěli vrátit až někam ke svým kultovním počinům Master Of Puppets (1986) a ...And Justice For All (1988) a vyslyšet tak přání svých nejskalnějších fanoušků. Death Magnetic nebylo špatné album a každopádně – až na zbytečně přebuzený a v konečném efektu leckoho téměř iritující zvuk – dávalo na ty „zlaté staré časy“ vzpomenout. Háček byl ve zdaleka ne vždy dostatečné kompoziční síle jednotlivých skladeb. Nejmenovaný známý český muzikant to tehdy vyjádřil lakonicky: „Ta deska je plná skvělých riffů, ale nějak tam chybějí písničky.“ Jako kdyby pánové jeho postřeh slyšeli, tentokrát to vzali z trochu jiného konce.

Větší střídmost by nezaškodila
Hned znamenitý první singl, který skupina v létě vypustila, tříminutový „vypalovák“Hardwired, donutil nejen pamětníky mocně zastříhat ušima. Takhle stručně a úderně Metallica třicet let nezněla! Četné spekulace a naděje, že se to bude týkat celé desky, ještě přiživil bubeník Lars Ulrich jedním ze svých prohlášení: „Předchozí album nám pořád narůstalo a narůstalo, písně se prodlužovaly. Teď je to jinak. Songy jsou sevřenější, zkrácené, zeštíhlené.“ Výsledek tomu však zas tak moc neodpovídá. Hardwired... To Self-Destruct je totiž ve finále téměř osmdesátiminutová „kláda“ o dvanácti položkách, rozdělených rovnoměrně na dvě CD. A zmíněná nářezovka, která celou kolekci otevírá, tu nemá dalšího obdobně pojatého bratříčka, protože většina skladeb se svou stopáží pohybuje někde mezi šesti a sedmi minutami...

Přitom o něco větší střídmost by jistě nebyla od věci. Album, respektive dvojalbum má výtečný rozjezd: po Hardwired následují další tři náležitě nosnými motivy vyzbrojené písně, které by teoreticky klidně mohly figurovat už na „klasických“ albech Metalliky z 80. let, zejména na Master Of Puppets. V Moth Into Flame skupina opět výrazněji sešlápne rychlostní pedál, což jí rozhodně svědčí, navíc typicky metallikovsky „zpěvné“ kytarové figury čeří nastalý rachot a činí jej posluchačsky zajímavým a zároveň chytlavým. Dream No More svým pojetím tak trochu odkazuje ke komerčně nejúspěšnějšímu počinu kapely, eponymnímu „černému“ albu z roku 1991, avšak následně nahrávce padá řetěz. První disk uzavírá poměrně nudná „polobalada“ Halo On Fire a ještě o něco méně záživné jsou písně Confusion a ManUNkind zkraje druhého CD.

Konec dobrý, všechno dobré
Naštěstí s Here Comes Revenge kapela znovu chytí dech a samotný závěr je parádní. Vloni v prosinci navždy odešlé rockové ikoně Lemmymu jako hold a poděkování za věčnou inspiraci věnovaná skladba Murder One, v níž si Metallica pohrává s názvy písniček Motörhead, tvoří svou propracovaností jeden z vrcholů celé desky a finální lahůdkou je vůbec nejsvižnější kousek Spit Out The Bone. Zde se čtveřice ohlíží až někam ke svým raným opusům Kill ’Em All a Ride The Lightning.

Od Metalliky už asi nikdo nečeká bůhvíjak převratnou či novátorskou nahrávku. Za to, co tentokrát předvedla, se však, byť s uvedenými výhradami, nemusí červenat. Nehledě na to, že jako téměř vždy u ní stojí za pozornost i decentně filozofující texty. Zaměřují se například na problematické atributy slávy a otázky týkající se samotné existence člověka a Metallica jimi potvrzuje výsadní pozici jedné z nejpřemýšlivějších skupin v celém metalovém žánru.

PETR KORÁL
  • 0Diskuse




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.