V podstatě jediný skutečně zajímavý koncert tu proběhl mezi jedenáctou a půl jednou noční, kdy hlavní scénu opanovalo anglické trio The xx. Přitom právě v jejich případě mohl mít člověk obavu, jak tak velké pódium se svým křehkým a zvukově tak trochu „děravým“ zvukem, navíc pouze v základním triu, zvládnou.
The xx představili svoje letoční lednové album I See You a do na festivalové poměry poměrně dlouhého programu se jim samozřejmě hravě vešla řada písní z předchozích dvou desek.
Zasněné vokály kytaristky Romy Madley Croft a baskytaristy Olivera Sima, stejně jako jednoduché, ale výborně do sebe zapadající party jejich nástrojů byly zcela dominantní. Elektronika, obsluhovaná a vytvářená duší souboru Jamiem Smithem (který coby Jamie xx ještě pozdě v noci odehrál sólový blok, nahrazující odřeknuté vystoupení Franka Oceana) v některých pasážích koncertu poněkud doplatila na ozvučení.
Primavera Sound 2017: The xx
Z dalších účinkujících na hlavních scénách stojí za zmínku už jen The Growlers s celkem invenčním poprockovým projevem, ochuceným „sedmdesátkovým“ rockem (nejpamětihodnější ale asi zůstane stylizace zpěváka do Che Guevary) a hiphopoví Run The Jewels, kterým samozřejmě leží v žaludku současné dění v Americe a vyjadřují se k němu přímočarou stylově čistou formou.
  |
Jízdu zajímavých vystoupení na menších scénách zahájili už v podvečer Slim Cessna ́s Auto Club, dobře známí i z několika vystoupení v Česku včetně Colours of Ostrava. Jejich psychedelická a vysloveně nátlaková „americana“, hudba vycházející z hlubokých kořenů zaoceánské bílé hudby, tedy hillbilly a country, zafungovala i na mezinárodní publikum Primavery stejně jako na Čechy: naprosto je přibila k zemi.
Primavera má jednu jedinou kapelu, jež je jejím stálým inventářem a nevynechala ani jediný ročník, co paměť sahá. A tou jsou američtí Shellac. Tedy kapela, jejímž frontmanem je Steve Albini, jeden z nejslavnějších hudebních producentů světa, spolustrůjce úspěchu desek Pixies, PJ Harvey, Iggyho Popa, a zejména alba Nirvany In Utero.
V Shellac je za kytaristu a zpěváka, a provádí zde v praxi to, čím jsou jeho produkce tolik žádaní: syrovost, tvrdost, ale přitom velmi sofistikovaná práce s detaily, včetně těch podpovrchových. Rytmická stránka jeho skladeb je ukázkou toho, jak na první pohled minimálními prostředky dosáhnout maxima - za předpokladu, že na sebe všichni tři hudebníci dokonale slyší.
Primavera Sound 2017: Shellac (Steve Albini)
Blok kytaristy Williama Tylera překvapil nadvakrát. Jednak tím, že je zdejší festivalové publikum schopno nejen poslouchat, ale i ocenit čistě instrumentální muziku, jednak hudbu, postavenou v podstatě na moderních countryových postupech. Tyler je mistr minimalistického výrazu, nepředvádí žádná prstová alotria, jeho hudba je mnohem komplexnější, než tomu u sólových kytaristů bývá a významně bere do hry i spoluhráče z kapely.
Mohutné přeslechy na poměrně tichou Tylerovu scénu pocházely od Descendents. Jedni ze zakladatelské generace amerického punku (začali v historickém roce 1977, ovšem z tehdejší sestavy je v té aktuální už jen bubeník Bill Stevenson) šli do svého bloku velmi zostra a přímočaře, skoro by se chtělo říct spíše pobritsku než americky, ale jejich vysoce energický projev dokázal strhnout každého.
Primavera Sound 2017: Descendents
Proti energetickým výbuchům, které předváděli další „žijící klasikové“, noise rockoví Swans, to ovšem nic nebylo. Jedna z nejhlasitějších a svým způsobem nejpomalejších kapel scény, která je schopna „obrábět“ jediný akord dlouhé minuty, a přitom anu náznakem nenudit (samozřejmě je-li člověk vyladěn na její vlnu), dostala k dispozici hned dvouhodinový čas a náležitě jej využila.
Zasahovala tak i do vystoupení britských Sleaford Mods, dvojice, která v podstatě pracuje jen s předpřipravenými základními beaty a atakujícím projevem zpěváka/rapera. U nich je zásadní velmi radikální slovní výpověď (samozřejmě levicově politická), hudebně dokonale naplňují alternativní motto, že hudbu může dělat úplně každý.
Primavera Sound 2017: Sleaford Mods (Jason Williamson)
Nejsilnějším zážitkem dne byla show obnovených The Make Up, kultovního bandu nezávislé scény 90. let, jenž de facto (s výjimkou pár vystoupení před pěti lety) neexistuje od roku 2000. The Make Up ve své hudbě spojují garážový rock se soulem a gospelem (zvláště tam, kde kytarista James Canty přejde k varhanám), hodně ale načerpali i z glamrockového období (s čímž souvisí i jejich vizuální stylizace).
Dominantní figurou celé show je zpěvák Ian Svenonius. Dobrou polovinu koncertu strávil mimo pódium: v koridoru pro kamery, na jeho zábradlí anebo přímo na ramenech a rukou diváků, což od něj byl v jeho téměř padesáti letech úctyhodný výkon. Z dálky nejvíc ze všeho připomíná Jamese Browna (nepochybně o tom dobře ví), jen skřehotavý charakter jeho zpěvu, který k The Make Up neodmyslitelně patří, odkazuje správným směrem.
Primavera Sound 2017: The Make Up (Ian Svenonius)
Hluboká noc patřila ještě koncertu belgických Front 242, kupodivu stále existujících veteránů scény takzvané electronic body music, směru, ze kterého vzešli například Nine Inch Nails a jednoznačně se jím inspirovali třeba The Prodigy.
Přestože existují už od začátku 80. let a jejich hudba je skutečně spíše historickou záležitostí, funguje stále velmi působivým dojmem a jejich čistě elektronický industriál ve spojení s projekcemi, světly a celkovou image je strhující.
Primavera Sound 2017: Front 242
Závěrečný den hlavního programu festivalu Primavera Sound nabídne především tři velké headlinery: irského barda Vana Morrisona, jamajskou disko královnu Grace Jones a kanadské Arcade Fire, kteří si utajený „zahřívací“ koncert střihli už ve čtvrtek (více zde). I na menších scénách ale bude velmi živo, jak je v kraji zvykem.
