26. března 2017 8:00 Lidovky.cz > Zprávy > Lidé

Pro Židy neexistuje počasí, řekl Himmler. V Osvětimi měla číslo 1970, po 75 letech se vrátila do Popradu

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 93Diskuse
Edita Grosmanová a její manžel Ladislav | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Edita Grosmanová a její manžel Ladislav | foto: Archiv
POPRAD/PRAHA Edita Grosmanová přežila vyhlazovací tábor v Osvětimi. Dostala se do něj vůbec prvním masovým transportem, který tam převážel obyvatele židovského původu. Z 998 dívek a žen, které byly převezeny s ní, je teď naživu nejspíš jediná. Vrátila se na rodné Slovensko, aby mohla vyprávět svůj příběh pomocí dokumentu, který má mapovat právě příběh prvního transportu.

Dvaadevadesátiletá Edita Grosmanová se teď díky kickstarterové kampani spisovatelky a režisérky Heather Dune Macadamové vrátila svého rodiště, aby pracovala na dokumentu mapujícím její osud.

Při příležitosti návštěvy Slovenska se účastnila například i odhalení pamětní desky transportů Židů ze Slovenska v Popradu, odkud ji před 75 lety odvezli do Osvětimi. . „Jsem smutná a zároveň ráda, že tady mohu stát. Smutná proto, že jsem si vždy představovala, že my, naše generace, která přežila koncentrák, připraví mládeži lepší budoucnost. Ať jsme se snažili, jak jsme se snažili, nepodařilo se nám to. Veselá jsem proto, že jsem stále tady a mohu podávat svědectví,“ citovala slovenská média Grosmanovou.

Transport z Popradu večer 25. března 1942 byl podle deníku Guardian první masovou přepravou židovských obyvatel do tábora smrti v nacisty okupovaném Polsku. z 999 dívek a žen odvezených prvním transportem jich nacistickou éru přežilo pouhých 15. Teď už zbývá zřejmě pouze Grosmanová.

Edita Grosmanová
Edita Grosmanová ve videu pro kampaň na získání peněz pro dokument o ženách z prvního transportu do Osvětimi

„Jsem si jistá, že jsem přežila z nějakého důvodu,“ míní Grosmanová. „Jedna z nás tu musela být, aby vyprávěla, co se stalo. I kdybych ležela na své smrtelné posteli, pokud by můj mozek pořád fungoval, musela bych o tom pořád mluvit, zejména proto, že existuje tolik lidí, co tvrdí, že se to nikdy nestalo.“

Grosmanová v roce 1938 žila ve východoslovenském městečku Humenné, kde z šesti tisíc obyvatel bylo 60 % židovských. Tehdy začalo, co Grosmanová popisuje jako postupný proces odebírání lidskosti, který se táhl po dobu několika let. „Vzali nám naše šperky, poté naše kožešinové kabáty. Pak jsme nemohli žít na hlavní ulici, vlastnit auto. Museli jsme nosit žlutý pásek - žluté hvězdy byly představeny později - a pak nám zabránili chodit na střední školu a nežidovští sousedi nás přestali zdravit.“

999 dívek a žen do Osvětimi převezli vozem určeným pro dobytek

Rodinu Grosmanové (rozené Friedmannové) jednoho dne informovali, že se jejich dcery Lea a o dva roky mladší Edita se mají stejně jako všechny svobodné dívky mezi 16 a 30 lety mají dostavit do místní školy v osm ráno 20. března roku 1942. Zabalily si svetry, boty, Grosmanová si vzala dvoje šaty, hygienické pomůcky, a chleba na zasycení po cestě. Shromáždili je členové Hlinkovy gardy.

Grosmanová vzpomíná, jak rodiny padesáti dívek a žen z Humenné brečely a utíkaly za vozem původně určeným k převážení dobytka, kterým je vojáci převáželi do Popradu. Ve vozu nebyla žádná okna a místo toalety byla na zemi prázdná plechovka od nakládané zeleniny. V Popradu se k nim přidaly další stovky žen a dívek z okolí. Necelá tisícovka žen a dívek pak z Popradu vyjela do Osvětimi 25. března.

O tomhle táboře nikdy neslyšely - neměly tušení, proč kam a proč je odvážejí, proč se jedná jen o dívky, a co je čeká. Jedna přítomných z dívek měla cestou přes Maďarsko z vozu vyskočit. Dodnes není jisté, zda pád přežila.

Z Osvětimi se v té době stávalo místo, které si historie bude pamatovat jako nejděsivější tábor smrti. Když dívky z prvního transportu dorazily, na místě ještě nebyli příslušníci SS. Přivítaly je pouze německé vězeňkyně, odsouzené za kriminální činy, a těm bylo nakázáno, aby transport prohlédly, oholily ženy v něm, a připravily je na práci. německé vězenkyně dostaly čísla od jedné do tisíce. Další tisícovka poté padla na Slovenky - Grosmanové vytetovali číslo 1970, její sestře 1969.

Tyfus, zima a „zákaz“ menstruace

Dostaly červenou misku, uniformu a dřeváky. Spaly po čtyřech či pěti na jedné posteli s jedinou pokrývkou. Budili je ve čtyři ráno a zuby si čistily prstem namočeným do čaje, který dostaly k snídani.

Grosmanová si vzpomíná, že když dívky jednoho rána byly vyvedeny ven a nuceny stát v pozoru, sníh pod jejich nohama byl potříšněn krví. „Hodně z nás dostalo menstruaci ve stejnou dobu,“ vysvětluje. Dívky neměly žádné spodní prádlo, natož jiné hygienické pomůcky. Znovu už k tomu nedošlo - do pitné vody jim nacisté přimíchali látky, které jim menstruaci blokovaly.

V táboře se také množily vši, které mimo jiné přenášely nemoci jako břišní tyfus. Ten může být bez podání antibiotik smrtelný. V Osvětimi na něj zemřela i sestra Grosmanové, Lea. Když ji Grosmanová naposledy viděla, zašeptala k jejímu bezvědomému tělu, ať se nezlobí, že ona přežila a její sestra ne. Grosmanové k přežití nejspíš pomohla zejména práce uklízečky, která jí byla přidělena. V Osvětimi byla tři roky.

Jednoho dne přišel na inspekci tábora Heinrich Himmler, šéf SS. Jeden z vojáků řekl, že je příliš velká zima, než aby dívky pracovaly venku. Grosmanová slyšela, že odpověděl „Für Juden gibt’s kein Wetter - Pro Židy žádné počasí neexistuje.“

V lednu 1945 byla mezi 58 tisíci lidmi donucených na pochod smrti, když nacisté prchali před vojsky Rudé armády. „V koleni jsem měla tuberkulózu, sotva jsem mohla chodit. Moje kamarádka Elsa mě strkala a táhla vpřed - kdo nebyl dost silný na cestu, toho zastřelili. Tenkrát jsem podruhé viděla krev na sněhu, viděla jsem, jak všichni, co přežili celou tu dobu teď umírali.“

Osvětimi se Grosmanová se sestrou mohly vyhnout

Grosmanová se dostala do koncentračního tábora Ravensbrück, který osvobozovali Rusové. Rudoarmějci se ale ukázali jako další nebezpečí: ke Grosmanové se dostalo varování, že znásilňují vězeňkyně. Spolu se svou kamarádkou Elsou se během dnů schovávaly a v noci se přibližovaly zpět na rodné Slovensko. Povedlo se jí zkontaktovat matku, které poslala zprávu, že se vrací domů. Když jí čekala na vlakovém nádraží v Hummené, nemohla Grosmanová najít. Její matka na nástupišti omdlela.

Později Grosmanová zjistila, že její rodina získala nařízení o výjimce, které by zamezily deportaci jí i její sestry. Její otec byl sklenář a jeho práce byla označena jako nutná pro válečnou snahu. Rozkaz ale přišel pozdě: Lea a Edita už byly na cestě do Osvětimi.

Edita si vzala slovenského spisovatele židovského původu Ladislava Grosmana. Jeho kniha Obchod na korze byla později natočena a získala Oscara. Sama Grosmanová vystudovala biologii v Praze. S Grosmanem se odstěhovali do Izraele po okupaci v roce 1968. Po Grosmanově smrti v roce 1981 se Grosmanová odstěhovala do Kanady za svým jediným synem. „Byl to život plný boje se strachem. Strávit v obavách tolik let, každou vteřinu v nebezpečí, to s vámi zůstane navěky. Sním o tom, mluvím o tom, čtu o tom vše co můžu, a vím, že od toho nikdy nebudu svobodná.“

  • 93Diskuse




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!