Zatímco první z nich postavil významné budovy v mnoha městech včetně Prahy, ten druhý se věnoval projektům domů, ale také třeba vodních děl nebo rozhleden především v rodném regionu.
Slavná liberecká průmyslovka
Oba se narodili před 140 lety – v roce 1871, podobně jako zakladatel české moderní architektury Jan Kotěra. Studovali na liberecké průmyslovce, kde byl jejich spolužákem také Adolf Loos, a Zasche pak i na prestižní vídeňské umělecké akademii, kde byl studentem Karla von Hasenauera. Byli ovšem německé národnosti, a tak se o nich za minulého totalitního režimu mnoho nemluvilo a řada jejich děl byla zničena. Zasche byl navzdory protestům českých uměleckých přátel už jako důchodce po válce vyhnán do Německa, ač nebyl nacistou. Jeden starý architekt mi kdysi vyprávěl, jak Zascheho archiv v Mezibranské ulici v Praze nakládali vidlemi na náklaďák sběrných surovin. Zasche zemřel v roce 1957 v obci Schackensleben. Hemmricha by nejspíše čekal podobný osud, skonal ale již v roce 1946.
Kdyby ti dva nerealizovali nic jiného než skvostný soubor jabloneckých staveb – starokatolického kostela Povýšení sv. Kříže, fary a skupiny rodinných domů (1900–1903) –, zapsali by se do historie moderní evropské architektury. Jde o raně secesní objekty, dnes bohužel s výjimkou nedávno opraveného kostela v dosti bídném stavu. Chrám je dle mého názoru bezkonkurenčně nejkrásnější secesní sakrální stavbou na našem území, a možná v celé Evropě. Má štíhlou věž a jednoduchý štukový dekor, také interiér je střízlivý. Každý detail je však vynikajícím uměleckořemeslným dílem.
Každý svou cestou
Další cesty obou architektů se rozcházejí. Hemmrich dál pracuje na severu Čech, kde k jeho nejvýznamnějším dílům patří např. hotel Schienhof (dnes Praha) v Liberci, městské lázně v Jablonci nebo romantické kamenné rozhledny Proseč a Černá studnice. Zasche se stěhuje do Prahy, ale s rodným krajem kontakt neztrácí, jak o tom svědčí aktivní účast na liberecké výstavě v roce 1906 nebo další jablonecký chrám a jedna z výrazných dominant města, kostel Srdce Páně, dokončený ve 30. letech. V Praze v letech 1904–1905 projektuje Zasche raně modernistickou „Modrou vilu“ pro přítele výtvarníka Karla Wilferta, jejímuž prostému průčelí dominují keramické sluneční hodiny. Stojí v ulici Na Špejcharu na okraji Holešovic. Prestiž si ale získal až trojicí paláců v centru metropole z let 1906–1908. Byl to dům U Tří jezdců a palác Pražské železářské společnosti na Senovážném náměstí, resp. v Opletalově ulici, a především budova Vídeňské bankovní jednoty v ulici Na Příkopě s průčelím z leštěné žuly a dekorací významného německého sochaře a rodáka z Všerub u Plzně Franze Metznera (1870–1919). Interiér byl dílem vídeňského architekta Alexandera Neumanna. Dům ve stylu moderního klasicismu Pražany nadchl. Mladí sochaři hned začali napodobovat Metznerovy přísné plastiky, které byly velmi vzdáleny secesně rozevlátému sochařskému stylu té doby.
Budova Vídeňské bankovní jednoty v ulici Na Příkopě
Také další Zascheho práce byly přijaty pozitivně. Kritika chválila jeho dočasný pavilon s koncertním sálem na bubenečském výstavišti, který byl součástí Jubilejní expozice Obchodní a živnostenské komory v roce 1908, i studie pražských univerzitních budov, na nichž spolupracoval s Janem Kotěrou. Společně pak navrhli i dům pro Všeobecný penzijní ústav na Rašínově nábřeží (Kotěra byl autorem průčelí, Zasche navrhl dispoziční řešení).
Na projektu rozlehlého Cukrovarnického paláce na Senovážném náměstí zase jablonecký rodák spolupracoval s respektovaným německým architektem Theodorem Fischerem (a opět Franzem Metznerem). Poněkud těžkopádná stavba, která nahradila špalíček středověkých domků novoměstského ghetta, však nese rysy Fischerova rukopisu, jeho pražský kolega svým jménem stavbu zřejmě jen zaštítil. Z období před první světovou válkou pochází také série Zascheho hrobek, zejména na židovském hřbitově v katastru Žižkova. Jsou opět pojednány v neoklasicistním stylu a charakteristickým prvkem jsou sdružené sloupky po stranách centrálně umístěné niky. Architekt se spolu s Franzem Metznerem také podílel na projektu dvou kašen – Siegfriedovy v Liberci a Rüdigerovy v Jablonci. První byla po válce s velkou pompou rozbita a kámen z ní použit jako štěrk na silnice, druhá byla rozmontována a později prodána do města Kaufbeuren v Bavorsku, kde si ji odsunutí jablonečtí Němci znovu sestavili.
Od klasicismu ke konstruktivismu
V meziválečném období vedly Zascheho kroky od moderního klasicismu až k opatrnému konstruktivismu. Projektoval palác pojišťovny Riunione Adriatica di Sicurta na rohu Jungmannovy ulice a Národní třídy (artdecové průčelí je ale dílem Pavla Janáka) a dvojici vil v oblasti Zátorky v Bubenči. Z přelomu 20. a 30. let pak jsou dům Německého kulturního spolku v Šimáčkově ulici v Holešovicích (dnes umělecká škola) a palác Urania v ulici Klimentské na Novém Městě.
Plány, modely a fotografie těchto a dalších Hemmrichových a Zascheho staveb si můžete prohlédnout v galerii MY na Mírovém náměstí v Jablonci nad Nisou až do 21. října. Výstavu připravili Petr Freiwillig a Jan Strnad, který během vernisáže půvabně zavzpomínal, jak kdysi zachraňoval nádherný secesní keramický vlys jedné z bouraných Hemmrichových staveb. I ten je součástí expozice.
