Proč měl děda betonové srdce

„Vím jen, že nic nevím a že se tenhle příběh stal a že je o lidech, kteří opravdu žili, a že mé vyprávění se drží reality a do fikce sklouzne, jenom když ho realita nedotáhla anebo zašmodrchala tak, že mi připadá lepší ho udělat nad pravdu jasnější.“ Takto hned v úvodu druhé kapitoly Dědy charakterizuje Jan Novák svůj způsob tvorby. Po scénáři Valmonta, biografii Miloše Formana, dokumentu o Václavu Havlovi či románu Zatím dobrý, který se stal Knihou roku Magnesia Litera 2004, nyní v nové próze popisuje životy své rodiny v totalitních režimech 20. století.

Hodnocení LN: * * * *

Jan Novák: Děda Přeložili Jiřina Zachová a Jan Novák Bookman, Praha 2007, 224 stran

V případě Dědy se dá mluvit o návaznosti na knihu Milionový jeep (v Československu 1992). V ní autor narozený v Kolíně popsal příběh svého otce-defraudanta a následný odchod rodiny přes rakouský utečenecký tábor do Spojených států. Děda tak přináší spíše to, co Milionovému jeepu předcházelo: „Táta byl tehdy jednou nohou v kriminále a nevěděl, kolik času bude na mou výchovu mít. Žil svůj život nadoraz, jenže to je kniha, kterou jsem už napsal...“

Jsme přímo odněkud
Knihy autora žijícího v Chicagu zde vycházejí v překladech. Jejich originál totiž vzniká v angličtině. V Americe se však prozatím úspěchu nedočkaly, snad i proto, že pojednávají o životech v nepříliš velké evropské zemi. Američané sice mají kulisy evropské historie v oblibě, ale preferují vlastní náhled.

Tvorba Jana Nováka je nicméně důkazem, že ať člověk odejde jakkoliv daleko, stejně se musí pořád vracet na místa, kde vyrostl. I když se tomu třeba někdy vzpíráme a chceme svou minulost potlačit, vždy se znovu ozve. Musíme se s ní nejen vyrovnat, ale také prostě přijmout to (a není přitom nutné hned být na to hrdý), že každý jsme přímo odněkud.

Kniha dostala název podle jednoho z vypravěčových dědečků. Nikoliv toho hodného, který se mu věnoval a na požádání mu vždy znovu ukázal na předloktí vytetované číslo z koncentráku. Toho, kterému chlapec vždy pomáhal při práci v sadě, ovšem jen do té doby, než na vedlejší chatu přijela o rok starší dívka a kdy začala hra na doktora.

Ústřední postavou příběhu Jana Nováka je ten druhý praotec – „děda betonové srdce“, který má za manželku vlídnou „babičku kobru královskou“. Také ve vztahu chlapce k tomuto dědovi totiž funguje jednoduchý princip: čím víc si jej stařec nevšímá, tím více se u něj hošík dožaduje pozornosti, touží pro něj být patrný.

Kdo vyhrál válku
Zatímco vstřícný děda si prožil své za války, na dědu betonové srdce dopadla rána osudu až po jejím konci. Německou kontrolu ohledně černých zásob sedlák z polabské vesnice ještě přečkal. Jeden z ruských vojáků s asiatskou vizáží mu pak ovšem beze slova ze stáje odvedl milované koně... Aby hned nebylo pochyb, kdo tu válku vyhrál, a že Češi to rozhodně nebyli.

Nicméně sami Čechoslováci potom „alespoň“ dokázali pod dohledem sovětského přítele dokonat to, co započali Němci. A tak děda betonové srdce přišel o svůj statek a v JZD mu šéfoval jeho bývalý negramotný kočí Jozef.

V úsečných kapitolách sledujeme ale i další členy rozvětvené rodiny a také obrazy z mládí samotného vypravěče z města M. V pasážích o klukovských neplechách v polabské vesnici upomene Děda na rozsáhlý román Houština (1999) Václava Kahudy, jehož vypravěč zažívá v Polabí podobné příběhy o patnáct let později.

Spíše než postavou je však Novákův vypravěč nezúčastněným pozorovatelem, jak jsme na to z jeho knih zvyklí. Snad je v tom i určitá „interpretace“ popisované doby – s lidmi smýkala, aniž s tím mohli příliš udělat, zákony ztratily jakoukoliv logiku... Za tímto způsobem podání lze ale vnímat také určitou pokoru (a vyhýbavost?).

Jan Novák je vynikajícím vypravěčem, dělníkem pracujícím ve prospěch příběhu. Přitom ovšem hrajícím vysokou hru – spoléhá se totiž na prosté vyprávění bez jakýchkoliv efektních kudrlinek a experimentů. Tato oddanost příběhu, který se rozhodl sepsat, vyznívá velmi zdařile – ukázněnost se snoubí s empatií.