Před časem jsem měla možnost nahlédnout do reprezentativního průzkumu jedné nadnárodní potravinářské firmy, která u nás pátrala po tom, co ve skutečnosti my Češi jíme. Pohled to byl vzrušující, protože jídlo se zase tak často empiricky nezkoumá. Rozdíl mezi tím, co říkáme, že jíme, a co pak skutečně bereme z regálů v supermarketech, je přitom velký. Třeba vepřo knedlo zelo už nějakou dobu plní spíše roli symbolu nežli skutečného národního jídla. Dotyčná firma se ale mimochodem zajímala o knedlík.
Ano, ten knedlík, který má v posledních letech tak schizofrenní image. Shrnula bych ji tak, že není jasné, patří-li do gastronomického kanálu, nebo jde o rodinné stříbro české kuchyně. Heslo "česká kuchyně" přitom prodává kuchařky, plní restaurace a zvyšuje televizní sledovanost. Takže není knedlík dokonce tak trochu ambasadorem naší kuchyně? Nebo je to Klement Gottwald, příšera, faux pas?
V průzkumu se rozdvojenost dokonale odrazila v číslech. Česká společnost je údajně rozdělena přesně napůl. Polovina tuhle přílohu nesnáší, doma ji nedělá, nechce se to ani nikdy naučit a hledí se stravovat co nejmoderněji. Druhá půlka zase nedá bez knedlíku ani ránu, s výjimkou možná snídaně.
Zcela na rovinu, nemám pomlouvání knedlíků ráda. Prakticky všechny národy, které nám slouží za gastronomický vzor, totiž mají své "těsto". Nestydí se za ně, naopak. Kvanta francouzských baget přikusovaných ke každému jídlu, nekonečno italských těstovin i mraky řecké pity přicházejí přitom ze stejného místa – z pšeničného pole. S pomocí vody a někdy vajec či mléka se spojí v těsto, které nadouvá francouzská, řecká, italská, ale bohužel nejvíc česká bříška. Proč nejvíc naše? Protože zatímco Středozemí zakusuje svou těstovinu téměř neustále zeleninou a sýrem, pro nás je knedlík základem, který doplňuje prakticky jen maso. Zelenina je na talíři v nesvéprávné menšině, a když už, tak zcela zmrtvená vařením. Knedlík a zeleninový salát? Neslýchané… Chybou tedy není sám knedlík, ale náš přístup k němu.
Mnoho z nás si v supermarketu kupuje italské gnocchi s vírou v lepší zboží. Receptura je přitom naprosto totožná s tou na bramborový knedlík: mouka, strouhané vařené brambory, vejce. Jak hloupé, řeknete si. Ale na druhou stranu to dává jistou naději. Ačkoliv se gnocchi od knedlíku liší jen tvarem, nebojíme se je podávat s rajčatovou omáčkou a olivami, s čerstvým špenátem či hlávkovým salátem. Což je i řešení, které doporučují mé kolegyně, gastronomické odbornice. Ilona Chovancová před nedávnem předvedla na www.lidovky.cz v sekci Dobrá chuť skvělou verzi svíčkové s nudličkami kořenové zeleniny a nebojí se ani knedlíku s rajčaty či bazalkou. Jitka Rákosníková, šéfredaktorka časopisu F. O. O. D., jež napsala o knedlíku kuchařku, zase prosazuje vaření v potravinové fólii. "Z těsta lze ubrat mouku, aniž se to negativně odrazí na tvaru, naopak konzistence je lepší," říká. "Sama jsem se na fólii dívala s nedůvěrou, hlavně kvůli odolnosti varu, ale vydrží opravdu všechno a knedlíky z ní jsou skvělé. Tuhle metodu používají i špičkoví šéfkuchaři." Nechci vás předělávat. Snažím se jen navrhnout příjemnou cestu mezi extrémy.
Možná že knedle s bazalkou jsou výstřednost. Když se však alespoň zamyslíme, kolik jich sníme a s čím, můžeme vyndávat tohle rodinné stříbro z kredence častěji a hlavně: s pýchou.
